Deprese – to je nejvyšší stupeň egoismu

Text pořadu „Hra Profesionálů. Co je to vědomí? Film 2“. Část 2.

00:16:09 — 00:31:57

Souvisí mezi sebou egoismus a deprese? Jaký je spouštěcí mechanismus stavu sklíčenosti a v čem je klíč k vyléčení. Mnohaleté klinické a výzkumné zkušenosti psychiatrů a psychoanalitiků.

Předcházející článek O obsesích a chronické únavě, Část 1

 

Diana Olejnik, psychiatr, psychoterapeut (Ukrajina): Pokud mluvíme o syndromu chronické únavy, pak zcela souhlasím s tím, že zacyklení se v určitých myšlenkách nás vyčerpává víc než jakákoliv fyzická námaha. Ale vždyť myšlenky samy o sobě nejsou neutrální, vždy jsou zabarveny emocemi.

Zvláště, když máš zkušenosti jak své vlastní, tak z práce s pacienty, tak když zapisuješ proud myšlenek, je tento proud zpravidla negativní. Negativní myšlenka — a samozřejmě negativní emoce. Tyto emoce jsou spojeny především se strachem a agresí. Jsou to emoce, které vyčerpávají? Ovšemže. A my tímto způsobem ztrácíme obrovské množství energie — životní energie.

Vycházíme-li ze Znalostí, které jsou uvedeny v knihách Anastasie Novych a v pořadech s účastí Igora Michajloviče Danilova, tak tato životní energie, která vychází z Duše a je dána Osobnosti pro to, aby ji přesměrovala na vlastní rozvoj, by neměla procházet zkreslením, tedy je to čistá energie.

Ale když prochází skrz naše vědomí, tehdy se opravdu rozpadá na emoce (je to jako zkreslení čistého pocitu vycházejícího z Duše). A z toho plyne, že oni si všichni berou tuto naši životní energii, v podstatě přichází vniveč. A člověk se cítí zesláblý.

Alexandr Kravčenko, moderátor, účastník MSH „ALLATRA“ (Ukrajina): Velmi se mi líbil výraz „oni si berou“. A kdo jsou to oni? Řekněte mi, kdo jsou tito „oni“?

Diana Olejnik: Ano, tohoto tématu jsme se dotkli jenom trochu, ale nerozebírali jsme ho. Vědomí každého člověka je připojeno k něčemu, jako je společná počítačová síť. Existuje společný systém a je zde i ten, kdo tento systém řídí. Nazýváme ho ďáblem (Alexandr Kravčenko: V náboženství satanem), v náboženství satanem, ano, nebo nejgeniálnějším operátorem, programátorem. Říkejme tomu, jak chceme, ale podstata zůstává stejná.

A samozřejmě, myšlenky nejsou naše, vybíráme si je. Jestli jsme věnovali pozornost nějaké myšlence, pak se již zapojujeme do nějakého myšlenkového procesu. Ale myšlenky nejsou naše. Tyto myšlenky jsou nám dávány, proto nám z toho také plyne, že jde o vnější vliv.

 

Alexandr Kravčenko: Skvělé. A co já, jsem obyčejný člověk: přišel jsem k Vám na sezení, věnovala jste mi svůj čas, popsal jsem svůj problém – mám syndrom chronické únavy. A vy mi najednou říkáte: „Alexandře, myšlenky nejsou Vaše“.

Diana Olejnik: Neřeknu Vám to hned.

Alexandr Kravčenko: Aha, hned mi to neřeknete, nejprve bude diagnóza a prášek, správně?

 

Klíč k vyléčení apatie

Diana Olejnik: Ne, teď už jednoznačně nespěchám ani s diagnózou ani s prášky, protože to byl velmi dobrý příklad. Předepisujeme obrovské množství preparátů, které jsou každým rokem vylepšovány, jejich množství se zvyšuje, jsou čím dál tím účinnější, avšak stav lidí je čím dál tím horší. A tato souvislost je zřejmá každému odborníkovi, to znamená, že ony problém neřeší.

Ale je třeba naučit se pozorovat své myšlenky, jednoduše si je zapisovat, oddělovat se od nich, dokázat získat svou vlastní zkušenost, že myšlenky nejsou vaše. Lidé jsou mimochodem velmi překvapeni. Když si je zapisují, velmi rychle začínají chápat a někdy se až zděsí, říkají: „Bože můj, tohle jsem já? Tohle jsem si neobjednal, to není moje! Nesouhlasím s tím, že jsem to já. Nepotřebuji to“.

Ale co je nejhorší (je to velmi silný moment), že když si lidé tyto myšlenky zapisují, pak vidí, že ony velmi často přicházejí jako myšlenky-příkazy. A člověk ani nestíhá většinu myšlenek pozorovat, ale podřizuje se jim. A to spouští obrovské množství nesmyslných činností, které lidé často nemají zapotřebí.

A lidé mimochodem často říkají: „Vždyť se zdá, že jsem normální, vzdělaný, inteligentní člověk a mám takový pocit, že jsem zapomněl, jak naplánovat svůj čas, svůj den, který prostě odplyne do nicoty“. A když si začínají své myšlenky zapisovat, pak vidí, kde se ztrácí čas – na jaké nesmyslné činy.

Tyto myšlenky-příkazy, kterých si člověk nevšímá a začíná se jim podřizovat – to je ten čas. Všichni to dobře známe, každý člověk má takovou zkušenost, ti, co zapisovali, i ti, co nezapisovali.

Například je potřeba něco udělat, nějakou naléhavou práci, která vyžaduje pozornost, koncentraci, soustředění. Snažíme se to udělat. Snažíme se to udělat a ihned začíná shon: běž si udělat šálek kávy, nutně někomu zavolej, podívej se na minutku na tuto webovku, zkontroluj to. A přicházejí opravdu rychle.

 

Příklad pozorování spouštěcího mechanismu stavu deprese

Zažila jsem to třeba nedávno. Vzbudila jsem se ráno, vím, že si potřebuji sednout a pracovat, mám jasný plán. Zapnula jsem si počítač a posadila se. „Zavolej mámě“. Není to naléhavé, ale já vidím, že se moje ruka natahuje po telefonu. A to už přitom mám zkušenost s pozorováním. Nebo „Zkontroluj, jaké dnes bude počasí“.

Ale jak mi teď to, „jaké je počasí“, pomůže s mou prací? Nijak! Ale nejhorší je (mám zkušenost s tímto pozorováním) – že skutečně probíhá okamžitá reakce: tvá ruka se už natahuje po telefonu, k přepnutí tlačítka na počítači a tak dále.

Nebudeš-li se to učit pozorovat tak, jak vidíš, ztrácíš velké množství energie, čas a své životní zdroje v podstatě na podřizování se nějakým příkazům, které k tobě přicházejí. To nejsou mé příkazy, teď to nepotřebuji. Proto je zde, samozřejmě, obrovský potenciál v uvolnění životní energie a jejím přesměrování správným směrem.

 

Nespavost a chronická únava

PhDr. Tatjana Zinčenko, psycholog, psychoterapeut (Ukrajina): Dovolte mi to říci jednodušeji, o této chronické únavě a nespavosti (mám to prostě na jazyku). Existuje takové lidské, obyčejné slovo — přežívání. To znamená: nadarmo tratit život a životní čas, což je to, co lidé dělají, a všechno to končí nespavostí a chronickou únavou.

Takže člověk neustále promítá (jelikož sleduje tuto mentální „televizi“) nějaké scény: kde někomu něco dokazuje, diskutuje s někým, například s někým dokončil spor v práci. Nebo v každodenním životě, v rodině; někomu vytýká to, co se neodvážil říci v nějaké situaci. Přemýšlí o tom, co ho čeká, co s ním nebo s někým z jeho blízkých bude zítra nebo za půl roku, vzpomíná s lítostí, přirozeně se lituje nebo oceňuje, nebo odsuzuje druhé; na nějaké uplynulé události.

To je to, čím se lidé obvykle zabývají celý den a před spaním. A toto přežívání vede k takovýmto stavům. A syndrom chronické únavy je důsledkem stresu.

A ve stresu se nachází 90% populace podle statistických údajů: neustále ve stresu jsou 1-2 krát týdně, a z nich je každý den ve stresu polovina, každý den neustále zažívají stres. A nakonec… Co je to stres? To je právě to, co člověk prožívá v důsledku negativních myšlenek. To znamená, že všichni lidé žijí ve stresu.

 

Statistika stavů deprese

Elena Prengemann, doktorka vyšší kategorie, rodinná medicína, psychosomatika (Německo): Navštívila jsem webovou stránku ministerstva zdravotnictví v Německu, kde je prognóza, že se do roku 2020 deprese a afektivní poruchy dostanou na druhé místo hned za kardiovaskulární choroby. To znamená, že nyní jsou na třetím a už se dostávají na druhé místo.

U nás v Praxis sestavili takovou statistiku, aby bylo snadnější a rychlejší kódovat diagnózy, udělali takové diagnózy-favority. Byla jsem prostě překvapená, že se u nás na třetím místě objevila diagnóza „deprese“. To znamená, že každému třetímu člověku (pracujeme zde rok), který k nám během roku přišel, jsme diagnostikovali „depresi“.

 

Jak jsou propojeny egoismus s depresí

Alexandr Kravčenko: Pochopitelně. Dobře, děkuji. Co se týče deprese, je to, mimochodem, pro dnešek velmi zajímavé a opravdu důležité téma. Osobně se mi líbí formulace, kterou uvedl Igor Michajlovič v pořadu „Svoboda od diktatury zvířete uvnitř tebe“: „Co je to deprese? Deprese je nejvyšší formou egoismu“.

Diana Olejnik: Je to tak.

Alexandr Kravčenko: Teď mám na vás opět otázku: „Co je to egoismus?“

Diana Olejnik: To je sebeidentifikace vědomí, způsob, jakým se vědomí popisuje. V psychologii a psychiatrii to hezky pojmenovali: ego-obraz. Ale když se podíváme na to, na jaké otázky odpovídá tento ego-obraz: „Kdo jsem? Co mi patří? Co se mi líbí? Co chci?“ a tak dále.

To znamená, že jestli napíšeme tyto otázky do řady, bude to takové centrální „Já“ – „Já“ a celý svět se točí kolem mě. V podstatě to je popis egoisty, jestli to nazveme upřímně. Proto je to absolutně správně.

K tomuto tématu mám jednu vzpomínku, která mi zůstala po celý život. Každý lékař si pamatuje svých prvních 5 pacientů a mezi nimi byla pacientka s depresí.

V té době, kdy jsem se s ní seznámila, jsem byla mladou lékařkou po praxi, a ona se už 4 roky léčila ve stacionáři. 4 roky ležící člověk obrácený ke stěně, úplně nehybný. Přesně takto mi to řekli: „Pokračuj v předepsané léčbě, je už mimo, nic s tím nenaděláš“.

Co bylo původní příčinou, že se dostala do takového stavu? Poměrně mladá žena, učitelka na univerzitě, kandidát matematických věd, tedy velmi vzdělaná osoba. S manželem měli autonehodu, on na místě zemřel, ona přežila.

Měli dvě děti, v té době jim bylo 6 a 10 let. Ona si v podstatě vybrala (protože my si skutečně vybíráme jak se zachovat v dané situaci) následující postoj: „teď jsem nejnešťastnější člověk, stalo se mi neštěstí, můj manžel zemřel“.

Nejenom, že děti zůstaly bez otce, ale při takové volbě matky zůstaly i bez matky. Dále jsem pozorovala, jak dvě starší ženy, matka toho zemřelého muže a její vlastní matka (mimochodem, dost nemocný člověk) na sebe v podstatě převzaly zodpovědnost za tyto děti-sirotky. Pořád jezdí tuto utrápenou dceru navštěvovat. A pro ně to není těžké? Pro matku, která ztratila svého syna? Pro druhou matku, která zároveň ztratila jak svého syna, tak fakticky i dceru, a obává se o tyto děti?

Vzpomínám si, že to pro mě byl velmi zářný příklad, takové první setkání se skutečnou reálností této diagnózy. Ovšem přesto se k lékařskému porozumění připojoval i ten šosácký soucit, že depresivní pacient je ten nejnešťastnější člověk.

Proto absolutně souhlasím s formulací Igora Michajloviče, že jde o nejvyšší stupeň egoismu. Je to volba člověka – takové propadání se do bezmocnosti. V podstatě prohlašuje, že ho nic netěší, nic víc v tomto světě pro něj není.

Navíc ještě, proč tato formulace právě takto zazněla a já jsem s ní souhlasila? Protože každý člověk v tomto stavu jakoby oznamuje celému světu: „ve mně není nic hodnotného, ​​ani v žádné jiné osobě kolem mě, není nic, co by stálo za to, vůbec nic si nezaslouží mou pozornost“. Samozřejmě je to nejvyšší stupeň egoismu.

Tatjana Zinčenko: A „nic mě netěší, nic mě nemůže potěšit“.

Diana Olejnik: Ano, a nikdo toho není schopen, 7 miliard lidí kolem… No, a Bůh – zde je už hlavní výtka.

Tatjana Zinčenko: Bohu, ano.

Alexandr Kravčenko: Právě jsem si vzpomněl na fragment z pohádky o Karlsonovi (ta je známá těm, kteří žili během sovětské éry). Říká: „Aaach, jsem ten nejnešťastnější člověk na Zemi! Nemáte sklenici džemu?“ Chápu to tak, že namísto sklenice džemu nabízeli této ženě po dobu 4 let medikamentózní řešení?

Diana Olejnik: Ano, dostávala pravidelnou medikamentózní léčbu. To jen zhoršovalo situaci.

 

Jaká je nejtěžší diagnóza v psychiatrii?

Alexandr Kravčenko: Dobře. Opět všichni dobře rozumíte a víte k čemu mohou vést takové depresivní stavy, jako tomu bylo v případě této ženy: všeho se zřekla a zapomněla na zodpovědnost, kterou měla jako matka a možná i jako učitelka.

Můžeme to ještě nazvat takovým, více méně neškodným vývojem scénáře. Ale jsou i takové momenty, kdy se už deprese rozvíjí v závažnější stavy, kdy člověk začne ubližovat nejenom sobě, ale i jiným.

Diana Olejnik: Zde je potřeba rozlišovat typy deprese. Ta deprese, se kterou už přišla… Mimochodem, nejsložitější diagnóza v psychiatrii je deprese, nikoliv schizofrenie, nikoliv mánie. (Alexandr Kravčenko: Dokonce ani ne schizofrenie?), ne. To je také chybná domněnka mnohých lidí. Deprese – to je diagnóza nejméně podléhající korekci.

Rozlišují takzvanou endogenní depresi, kdy už člověk podléhá stavu úplné apatie a naprosté lhostejnosti. I když je možné, že stimulační dávky u něj mohou takovou reakci vyvolat, protože často samotná antidepresiva vyvolávají u pacienta sebevražednou náladu nebo sebevražedné chování, sebevražedné myšlenky.

Copak to není bezmocnost lékařů, když jsou při takových diagnózách nuceni předepisovat takové léky? Existuje ještě tak zvaná neurotická deprese, která nejčastěji vyprovokuje i takovéto sebevražedné činy. Je to trochu hlubší.

Alexandr Kravčenko: Ano, pro mě je to navíc i dost závážné odhalení, — že lék, který je určen…

Diana Olejnik: Antidepresivum, tak se i jmenuje — proti depresi.

 

Příčiny sebevražedných sklonů a vliv antidepresiv

Alexandr Kravčenko: Antidepresivum navíc vlastně přispívá k tomu, že se u člověka objevují sebevražedné tendence?

Diana Olejnik: Tak to je v souhrnu…

Alexandr Kravčenko: Člověk se soustředil na egoismus, byl diagnostikován s depresí, tak tady je ještě prášek, přemýšlej o tom, jak se zabít.

Diana Olejnik: O vedlejších účincích si můžeme přečíst…

Alexandr Kravčenko: Takže to je vedlejší účinek? Rozumím. Děkuji.

Elena Prengemman: Je to napsané v popisu velkými písmeny. Na úplném začátku popisu jakéhokoli antidepresiva (zejména u selektivních inhibitorů zpětného vychytávání serotoninu) je uveden celý text o tom, že může od prvního týdne způsobovat sebevražedné chování a že nemocný a příbuzní a lékaři by měli být velmi pozorní, a jestliže takové myšlenky přijdou, pak musí nemocný okamžitě do nemocnice, při první takovéto myšlence okamžitě vyhledat pomoc.

Alexandr Kravčenko: Rozumím. No, je dobré, že na to aspoň upozorňují.

Tatjana Zinčenko: Ale opět další věc: není deprese jako deprese. Diana tyto pojmy dobře rozlišila: existují endogenní a psychogenní deprese.

Udála se nějaká situace, člověk přijal negativní myšlenky, rozvinul emoci. Je tam celá řada různých druhů: úzkostné deprese, nebo když člověk obviňuje sám sebe (založené na sebebičování), existují deprese, kdy se člověk zlobí (ve skutečnosti je často základem deprese emoce zlosti), zlobí se, odsuzuje jiné lidi a existuje i to, že obviňuje sám sebe.

Tedy formy volby, kterým myšlenkám dal pozornost a jaký emocionální stav ho v důsledku toho souží. Ale jakýkoliv emocionálně výrazný stav končí apatií, lhostejností, ztrátou radosti a tak dále.

________________

 

Následující článek: Jak si poradit s hlasy v hlavě a působením subosobnosti, Část 3

Pořad „Hra profesionálů. Co je to vědomí? Film 2“: https://allatra.tv/cs/video/hra-profesionalu-co-je-to-vedomi-film-2