Jak si poradit s hlasy v hlavě a působením subosobnosti

Text pořadu „Hra Profesionálů. Co je to vědomí? Film 2“. Část 3.

00:31:58 — 00:57:10

Hlasy v hlavě — co je to za jev? Příčina vzniku nevysvětlitelných úzkosti. Fenomén mnohočetných osobností Billyho Milligana. Co je to subosobnost? Diskuze o důležitých otázkách současné psychiatrie.

Předcházející článek: Deprese – to je nejvyšší stupeň egoismu, Část 2

 

 

Poslouchání hlasů jako neviditelných rádců: dva příběhy

PhDr. Tatjana Zinčenko, psycholog, psychoterapeut (Ukrajina): Ale existuje i něco trochu odlišného. Mluvili jsme o působení třetích sil, o vlivu třetích sil. Chci uvést příklad z praxe. Před několika lety mě požádali o pomoc dva lidé, muž a žena.

Nejdříve požádal o pomoc muž a po nějaké době žena. Měli podobné příznaky: apatická deprese se silnou sklíčeností, beznadějí a zoufalstvím, u obou se projevovaly hlasy. Již se léčili u mnoha psychiatrů, a nakonec se tenkrát obrátili na mě jako na psychoterapeuta.

Diagnózou byla samozřejmě schizofrenie, protože byl přítomen hlas. Ale jak jeden, tak i druhý vnímali hlas jako pozitivní. Byl to takový jemný mužský hlas, který v obou případech pomáhal těmto lidem řešit nějaké problémy, radil.

Tento stav se u obou rozvinul již v dospělém věku, po silném stresovém stavu.

 

O tom, kdo uvěřil hlasu v hlavě — příběh první

Muž pracoval v oblasti autodílů, jednak se zabýval technickými věcmi, opravami, jednak podnikal. Obrátil se na mě sám. Nazýval tento hlas „mentorem“, který mu radil, pomáhal mu řešit složité úkoly. Jednou u muže vznikly vážné obchodní a zdravotní problémy a tento hlas „mentora“ mu pomohl vyřešit jak jeden, tak i druhý problém, a proto byla jeho důvěra k tomuto hlasu, dá se říci, stoprocentní.

Spojila jsem se s jeho ošetřujícím lékařem hned, když se na mě muž obrátil. Ošetřující lékař řekl: „Ano, tento pacient je velmi komplikovaný. Předepisuji mu léčbu a tento „mentor“ mu stanovuje svou vlastní, takže není vůbec jasné, co vlastně užívá. Je velmi těžké s ním pracovat“.

Jak muži, tak i ženě jsem doporučila knihu „AllatRa“, a pověděla jim o subosobnostech. Muž reagoval následovně: „Víte, co teď říká můj „mentor“? Jste vůbec lékařka nebo jste sektářka? Jestli jste lékařka, proč mluvíte o duchovnu?“ No a dodal: „Můj „mentor“ mi povídal o duchovnu takové věci, o kterých nemáte ani tu nejmenší představu“.

Tímto náš rozhovor skončil, přesněji řečeno, vyměnil lékaře a už mě víckrát nekontaktoval. O půl roku později jsem se od svých kolegů dozvěděla, že spáchal sebevraždu, avšak napřed zabil svou dceru.

Vítězství nad hlasem v hlavě — příběh druhý

Ženu přivedli její příbuzní, to znamená, že ona sama vlastně neprojevila žádný zájem obrátit se na mě. Mimochodem, měla za sebou pokus o sebevraždu, a právě onen hlas jí pokus o sebevraždu rozmluvil. Pořád jí „napovídal“, tedy, dalo by se říci, že to byl „dobrý“ hlas.

Žena pracuje ve finanční sféře. Tento hlas jí ve všem pomáhal, počínaje vařením až po záležitosti v profesionální činnosti. Ale byly tam přítomny depresivní stavy, silné negativní emocionální stavy.

Věřila tomuto hlasu, poněvadž se představil jako „pradědeček“. Svého skutečného pradědečka neznala, protože zemřel před tím, než se narodila. Měla dokonce i znalosti, ale zároveň důvěřovala tomu „pradědečkovi“, „přece mi pomáhá, přece mě podporuje“.

Bylo zajímavé to, jak vyprávěla, že přestože ještě neměla žádné zdravotní potíže, ale už jí hlas „pradědečka“ doporučoval, aby si koupila nějaké léky a užívala je a ona je kupovala. A říká: bylo to tak, že se probudím, a necítím se moc dobře, ale díky tomu, že předem provedla nějakou prevenci, například proti nějakému virovému onemocnění, tak se velmi rychle zotavila.

Je to jako věštba: ještě se nic nestalo, zatím se necítí být nemocná, ale už je jí pomoženo. Současně se stupňovaly stavy deprese, jak svým projevem, tak i trváním.

Po přečtení knihy „AllatRa"

Po přečtení knihy „AllatRa“ sice ještě měla pochybnosti, ale projevila zájem o Znalosti, začala na sobě pracovat, pozorovat, co se děje, tedy studovat tento hlas: kdy se u ní objevoval, co přesně říkal, za jakých okolností se to odehrávalo. Velmi mnoho toho pochopila, když to začala pozorovat, pozorovat hlas, všechno si to zapisovat.

A začala dělat praktiku „Lotosový Květ“. Kdy? Tehdy, když se u ní začal objevovat negativní emocionální (depresivní) stav, když se u ní objevily negativní myšlenky, když slyšela hlas toho „pradědečka“.

Co se stalo? Při pravidelném vykonávání duchovní praktiky a sebepozorování (začala už sledovat i pořady s Igorem Michajlovičem Danilovem) objevila takovou zajímavou věc – tento hlas najednou změnil rétoriku, začal s ní komunikovat už ne jemně, s nápovědami, po dobrém, ale začal jí sprostě nadávat, vyhrožoval jí strašnou smrtí, mučením.

Nakonec pak pochopila, že to je jen banální parazit, že je v ní aktivní subosobnost, že se o žádnou péči nejedná. A naopak posílila práci na sobě – začala pravidelně dvakrát denně dělat duchovní praktiku „Lotosový Květ“ a všechno to pozorovat. Přesto ji hlas huboval, přesto byl rozhořčený, ale ona jen posílila svou vnitřní práci na sobě, jako reakci na to všechno.

Díky jejímu odhodlání a neústupnosti ve volbě došlo k tomu, že se po několika měsících začala síla vlivu tohoto hlasu snižovat. Pak si všimla, že prostě najednou jakoby prozřela a všechno se změnilo. Všechny ty problémy, které byly, kterými žila, které se prostě zdály být obrovské a nepřekonatelné, byly pryč a s nimi i všechny tyto negativní emocionální stavy a deprese.

Samozřejmě, přestala slyšet hlas a ten už se neprojevil v žádné formě, dokonce ani v pozadí.

Naučila se ovládat proudy myšlenek, tedy nepřijímat negativní myšlenky a dávat pozornost pozitivním a optimistickým myšlenkám. Naučila se nacházet se v úplně jiném vnitřním stavu a všechny tyto deprese a všechny tyto hlasy pro ni zůstaly minulostí.

Žena podotkla, že vše je velmi jednoduché: „Vždyť jsem předtím 4 roky chodila po nejrůznějších doktorech, navštěvovala jsem různé kliniky, zkusila jsem všechny možné léky, všechno se jenom stupňovalo a zhoršovalo, to znamená, že tyto epizody byly častější a silnější. Ale když jsou Znalosti, tak je pak všechno jednoduché, všechno je úplně jinak“.

Zpočátku se jí zdálo, že jde o velmi mocnou sílu (ten hlas), skutečně na ni nějak působí a je obtížné mu vzdorovat. Žena řekla: „Velmi mě podpořila slova Igora Michajloviče, že nikdo nemůže mít moc nad člověkem. Člověk je ve své podstatě a přirozenosti mnohem silnější a má mnohem více možností, nejenom čelit tomu všemu, ale vůbec si všech těchto projevů, jako obtížného hmyzu, nevšímat“. To ji velmi podpořilo.

A tak se dá po jediném roce říci, že je to naprosto psychicky zdravý člověk.

Vlastně nevíme, co se stalo s tím mužem. Ale co se týká ženy, můžeme skutečně sami dospět k závěru: když jsou Znalosti, je všechno opravdu velmi jednoduché.

Fragment pořadu „Svoboda od diktatury zvířete uvnitř tebe“, 00:28:52 — 00:36:00

 

Neobjasněná úzkost

Alexandr Kravčenko, moderátor, účastník MSH „ALLATRA“ (Ukrajina): Pokud se ještě někdo z Vás setkal s podobnými případy ve své praxi a máte co říci, prosím, neváhejte se s námi podělit, téma je velmi zajímavé, bylo by dobré ho rozebrat podrobněji, jak řekla Tatjana, téma „subosobností“. Měl někdo z Vás podobné případy v praxi?

Diana Olejnik, psychiatr, psychoterapeut (Ukrajina): Můžu se podělit o případ, který se odehrál zcela nedávno. Terapie teprve začala, tak se uvidí, jak to ten člověk zvládne. Požádal mě o pomoc člověk, muž ve věku kolem 60 let. Psychiatrická anamnéza, jak říkáme, už zatížená. V čem? Je to profesionální sportovec, nyní vykonává práci trenéra.

Obrátil se se stížnostmi na neuvěřitelnou nervozitu, říká: „Přes osm let u mě tato úzkost jen narůstá, lékaři s tím nemůžou nic dělat. Užíval jsem již všechny kombinace nejrůznějších antidepresiv se sedativy a do léčby mi přidávali nevím, co ještě, ale je to čím dál tím horší a horší.

Sám chápu nesmyslnost této terapie léky, závislost na ní, neřeší mé problémy.

Ale děsí mě to, že spolu s touto léčbou, s touto úzkostí, díky které se každé ráno budím přesně ve stejnou dobu, v 6.00-6.30, jako když zazvoní budík, vyskakuji z postele v šílené úzkosti a neumím si to prostě vysvětlit, nevím, co si se sebou mám počít“.

Chápu, o čem mluví, není to poprvé, co mi lidé popisují tyto stavy. A říká, že se k tomu začala přidávat neochota žít, apatie, lhostejnost, že má strach, chce ještě žít.

Dál vypráví svůj příběh, že mu před více než deseti lety, dokonce více, před patnácti lety, zemřela matka. Zemřela tak, že se zabila. Tři roky předtím měla s jeho otcem autonehodu, otec zemřel na místě, matka přežila s poškozením obou nohou, byla vyléčena.

3 roky žila pod vlivem stále narůstajícího sebeobviňování: „Proč jsem přežila, jaký to má smysl?“ Deprese narůstala, obraceli se na kdejaké lékaře – ti nedokázali udělat nic, až se nakonec oběsila.

On je nejmladším dítětem v rodině, má ještě tři starší bratry. Říká: „V tom okamžiku, kdy jsem přijel, jsem neviděl celý ten děsivý obraz, bratři přijeli dříve než já“. A jak sám popisuje: „Zdá se mi, že jsem smrt mámy nenesl tak těžce“.

Ale to upřesnění „zdá se mi“… Od té chvíle se začínají dít opravdu podivné věci. Objevují se u něj první záchvaty úzkosti, skleslé nálady, které jsou absolutně neopodstatněné. Připadá mu, že to zvládl. Pohřeb, ano, hrozné, ale už s tím měl zkušenost – pohřbil přece otce.

Jeho bratři (2 starší bratři), i u nich se objevuje stejně neklidný stav, narůstající úzkosti. Přitom všichni (ptala jsem se na jejich životní příběh) to jsou lidé sociálně zabezpečení, mají rodiny, děti, vnoučata, tedy vůbec nejsou žádné předpoklady, ani žádné důvody k nějaké tragédii v rodině nebo osobní tragédii.

Všichni to jsou velmi aktivní lidé, kteří mají rádi život, budují plány na život (jak píší psychiatři), tudíž tendence k nějakému smutku není. A oni si nedokážou vysvětlit, co se s nimi děje. Sdílejí tyto stavy a hovoří o nich.

Všichni tři se pochopitelně začínají obracet na lékaře. Žijí v různých městech. Všichni jsou nuceni brát antidepresiva, sedativa, všichni jsou pod psychiatrickým dohledem. Jeden je v jednom městě, druhý ve druhém, ale pochopitelně jsou mezi sebou v kontaktu.

Tento člověk se však uchýlil k něčemu jinému. Začal silně pít a opakovaně absolvoval léčbu.

Uplynul rok nebo dva, starší bratr spáchal sebevraždu, během aktivní léčby a pod dohledem psychiatrů. Potom řekl: „Smrt bratra jsem už nesl velmi těžce“, a tím u něj došlo k dalšímu zhoršení stavu.

Uplynuly ještě dva roky a umírá další bratr. Umírá na infarkt, ale krátce před tím měl stav narůstající beznaděje, nesmyslnosti, úzkosti a deprese. Říká: „Nemůžu si pomoct a hlavně si neumím vysvětlit, co se se mnou děje“. Pochopitelně, že i jeho stav se kvůli tomuto zhoršuje.

To všechno trvá osm let a stupňuje se to. Říká: „Teď jsem přišel a už nesnáším všechny psychiatry, všechny“.

Mimochodem, ten bratr, který se oběsil (to je zajímavý příběh)… Řekl: „Já teď odmítám veškerou léčbu. Lékaři, kteří mě mají pod dohledem, mi pochopitelně nabízejí stacionární léčbu“.

Jenže jak to bylo s bratrem? Právě absolvoval další kurz stacionární léčby, domů ho pustili se zlepšením a za 3 dny spáchal sebevraždu během začínající remise, tedy takzvaného zlepšení stavu. Zanechal vzkaz: „Chci moc žít. Dělat to, co dělám, mám z toho strach. Ale zůstat žít v tomto stavu je nemožné“.

Říká: „Měl rodinu, děti, vnoučata. Z nás všech byl tím nejoptimističtějším, co se týká rodinných vztahů, tak byl tím nejšťastnějším z nás, všechno bylo v pořádku. Byl to neuvěřitelný šok. Tehdy jsem byl ve stresu. A proto se už stacionářů prostě bojím, už jim nedůvěřuji. Uvědomuji si, že v určitých momentech to už nezvládám, už nevím, co mám dělat, prostě nevím. I za vámi jsem již přišel bez jakékoliv naděje, protože mi řekli: Tak to zkuste, co kdyby náhodou““.

Tak to je ten příběh. A uvěřit tomu, že se tady jedná jenom o depresi? Mimochodem, je také zajímavé, jak to komentovali kolegové. Protože po smrti matky propadli tři bratři úzkostlivé depresi a nic s tím nemohou dělat… „Chodím přece po všech doktorech, už sám čtu knihy, vysvětlete mi… To se přece nemůže dít jen tak. Zvláštní příběh“.

A zde je výklad: máte genetickou náchylnost k depresím. Jak?! Dospělí, zralí lidé, kteří se dožili věku 40, 50, 60 let, všechno bylo v pořádku a najednou je tu tato genetická predispozice. Zapůsobila genetika? Poté, co se udála taková tragédie s matkou, s rodiči?

Takže nevíme nic o takovýchto stavech, nejsme schopni je vysvětlit. A jen Znalosti, které jsou uvedeny v knihách Anastasie Novych, mi dávají možnost předpokládat, evidentně je to nejspíš to pravé zdůvodnění…

 

Působení třetích sil. Vliv zvnějšku

Alexandr Kravčenko: Působení třetích sil, že?

Diana Olejnik: Ovšemže, nic jiného nelze předpokládat.

Elena Prengemann, doktorka vyšší kategorie, rodinná medicína, psychosomatika (Německo): Dá se předpokládat, že v souvislosti s matčinou tragédií na ně nějak subosobnost matky působila. Neříkali, že na ni pořád myslí, truchlí?

Diana Olejnik: Zde je také zajímavý moment o bratrech. Já jsem přece bratry neviděla, ale způsob, jakým to komentuje: „Nemohli jsme to vysvětlit, nikdo z nás nedokázal vysvětlit takovýto stav“. Jsou to dospělí lidé, rodiče jim tragicky zemřeli, je bezesporu těžké pohřbít rodiče. Ale ti lidé jsou zralí, dospělí, v podstatě podle všech sociálních kritérií lidé způsobilí – nebyly zde předpoklady k takovému zhroucení.

„Mohli jsme samozřejmě truchlit, ale to, že jsme byli posedlí touto situací, to nikdo nezdůrazňoval“. A dokonce ještě říká: „Jen se mě neptejte, co ve mně vyvolává tuto úzkost. Všichni lékaři mi pokládají tuto otázku“.

Ptám se tedy na strach: „Je to skutečně nějaký konkrétní strach?“ Říká: „Neumím ho vysvětlit, nemohu ho specifikovat, to je to“. Pravdou je, že strach obvykle pacienti specifikují: bojím se jet metrem, bojím se nasednout do letadla, bojím se vůbec vycházet z domu – to se stává. Bojím se jakéhokoliv přemístění, změny prostředí, čehokoliv.

A on to nemůže specifikovat. Ihned říká: „Nepokládejte mi tuto otázku, nedokážu to vysvětlit“.

Alexandr Kravčenko: Dobře, mám tedy otázku v souvislosti s tímto tématem, považuji ho za velmi zajímavé. Táňo, Diano, řekly jste, tedy určily – subosobnosti. Lidé je měli (subosobnosti) a tito lidé se nacházeli pod jejich vlivem.

Tatjana Zinčenko: V případě, který jsem uváděla – jednoznačně subosobnosti. To, o čem mluví Diana, tam je působení třetích sil nebo subosobnosti.

 

Subosobnost, co je to ve skutečnosti?

Alexandr Kravčenko: Dobře. A v moderní medicíně existuje termín subosobnost? Tudíž vy říkáte svému pacientovi, že je to subosobnost, a subosobnost je to, to a toto. Nebo se to vysvětluje nějak jinak?

Andrej Kovtunov, koordinátor MSH „ALLATRA“ (Ukrajina): Existuje odpověď na otázku: co je to Osobnost? Tím bychom asi měli začít.

Tatjana Zinčenko: Existuje i tato odpověď, vůbec je mnoho odpovědí… Jiná věc je, nakolik jsou to věrohodné odpovědi. I pro Osobnosti jsou definice…

Alexandr Kravčenko: A jsou vůbec schopny člověku pomoci?

Tatjana Zinčenko: I pro subosobnost. Subosobnost se v moderní psychologii chápe jako… to, co je v pořadech s Igorem Michajlovičem, dokonce v těch úplně prvních: „Nadcházející kataklyzmata“, „Iluze a cesta“, a ještě více ve „Vědomí a Osobnost. Od předem mrtvého k věčně Živému“ – také zaznělo toto téma – „hra herců“. Tedy u člověka jsou různí herci vědomí zosobněni: perfekcionalista, nějaký kritik, oběť, dítě…

Alexandr Kravčenko: Jasně, jakákoliv sestava.

Tatjana Zinčenko: Chápete tedy? Tato sestava, celé toto cirkusové šapito. Je tím myšleno, že tyto více méně strukturované trvalé projevy (role, obrazy) jsou považovány za subosobnost. Tedy nedává to ten smysl, který jsme přijali z knih Anastasie Novych a pořadů ALLATRA TV, o tom, co to je.

 

Projevení subosobností Billyho Milligana

Natália Stoljarova, lékařská psycholožka první kategorie (Rusko): Mohla bych uvést citát na toto téma?

Andrej Kovtunov: Ano, ano.

Natalia Stoljarova: Také mě zaujalo téma subosobnosti. Ve skutečnosti se v tradiční moderní psychologii a psychiatrii a z pozice Znalostí pojem subosobnost velmi liší.

V moderní psychologii, psychoterapii jsou subosobnosti (vezměme například definici R. Assagioliho, všechny jsou více méně podobné) – jsou to poměrně nezávislé, více méně vyspělé osobnosti uvnitř člověka; mohou odpovídat rolím, které člověk v životě hraje.

Ve skutečnosti jestliže vycházíme z této definice, pak fenomén, například mnohačetné osobnosti (nejznámější je Billy Milligan) není vysvětlen. Billy Milligan měl přes dvacet subosobností a každá z nich měla naprosto odlišný ukazatel inteligence, vědomostí, dovedností, zručností, znalostí cizích jazyků.

Jestliže to budeme posuzovat z pozice tradiční psychologie, pak nemůže člověk za tak krátký život (Billymu Milliganovi bylo v té době něco málo přes 20 let) získat tolik různorodých vědomostí, aby se to pak nějak projevovalo v podobě subosobností.

 

 Fenomén mnohočetných osobností odhalen

Když si ale vezmeme výklad, co je to subosobnost, například z knihy Anastasie Novych „AllatRa“, pak začíná být srozumitelné, co to je.

Nyní to přečtu:

 

 

Budeme-li vycházet z této definice, pak začíná být jasné, proč se tak rozdílné subosobnosti sžívají v jednom člověku. A také začíná být srozumitelné, proč požadovaly, aby se k nim obraceli jako k samostatným konkrétním lidem. Takže když se je snažili nazvat Osobností nebo subosobností, velmi se urážely a říkaly: „Jsme samostatní lidé“, tedy je to jako kdyby samostatní lidé žili v jednom těle, přibližně řečeno.

 

________________

 

Následující článek Co je příčinou strachu u dětí? Odkud pocházejí imaginární přátelé? Část 4

Pořad „Hra profesionálů. Co je to vědomí? Film 2“: https://allatra.tv/cs/video/hra-profesionalu-co-je-to-vedomi-film-2