Maniaci a sérioví vrazi: výzkumné studie problému
Text pořadu „Hra Profesionálů. Co je to vědomí? Film 2“. Část 7.
02:22:58 — 03:04:29
Skutečné příběhy maniaků a sériových vrahů. Odkud se berou a kdo je řídí? Vtíravé myšlenky jsou příčinou neodolatelné touhy činit zlo. Neúčinnost tradičních přístupů při studiu a léčbě maniackých stavů. Pouze sám člověk svojí vlastní volbou může odmítnout zlo v sobě.
Předcházející článek: Jak se vypořádat se strachem a panickými stavy, Část 6
Vtíravé myšlenky jsou vždy agresivní a destruktivní
PhDr. Tatjana Zinčenko, psycholog, psychoterapeut (Ukrajina): Chtěla bych se ještě jednou vrátit a trochu otevřít téma vtíravých myšlenek, nakolik bývají agresivní vůči samotnému člověku a ostatním lidem.
Myšlenky (podle naší hypotézy) jsou často nekonstruktivní vůči člověku, zejména vtíravé myšlenky. Vždy navodí velmi silnou emoci a stimulují touhy, které jsou také destruktivní. Nejčastěji se tyto myšlenky opakují, reprodukují, zesilují se v nejrůznějších variantách, a když jim člověk podlehne, může se dostat do stavů, o kterých jsme dnes mluvili.
Ale nejhorší vtíravé myšlenky jsou ty, které vedou člověka k sebedestruktivnímu chování. Tedy jsou to myšlenky sebevražedně zaměřené, navádějící k sebevraždě a zabíjení druhých.
Nejčastější motivací takového myšlenkového procesu je někoho odsoudit (například partnera nebo dítěte), zesiluje se emoce uraženosti, zlosti. Může to být cokoliv: závist, žárlivost i sebelítost. Nakonec následuje příkaz: „Zabij! Zabij! Zabij!“ – a člověk to realizuje. Nebo to může být přímý rozkaz, když se člověk nachází v negativním emocionálním stavu, to znamená, je otevřen podobným vlivům.
Myšlenky sebevražedného charakteru mají samozřejmě také takový určitý negativní emocionální základ, to znamená, že člověk může prožívat pocit viny, sebelítost, nenávist, zlobit se na sebe a na celý svět, zlobit se na ostatní. Tudíž takové myšlenky se pořád točí v jeho vědomí, on jim dává pozornost a přivádí to až do absurdity, a v podstatě se tento příkaz často i realizuje.
Kdokoli se může stát maniakem
Alexandr Kravčenko, moderátor, účastník MSH „ALLATRA“ (Ukrajina): Jak v předešlé, tak v této „Hře“ jsme mluvili o maniacích. Mluvili jsme o tom, že jsou to právě ty důsledky zkreslení reality, kdy lidé již překračují hranici a následují tyto nutkavé myšlenky. Činy, kterých se dopouštějí, už nejsou jen v jejich hlavách, přenášejí je do skutečného života a ubližují tak jiným lidem.
Tatjana Zinčenko: Ano, maniaci, jakož i tyto takzvané impulzivní vraždy (vraždy, které člověk spáchá z ničeho nic) – jsou ukazatelem vlivu působení těchto třetích sil, o kterých jsme hovořili. Protože člověk sám o sobě není prakticky schopen překročit tuto hranici, tudíž je to chování, které je Osobnosti naprosto cizí.
Pokud mluvíme o maniacích, co nám vědci předkládají? „Sám člověk je takový, takto se zformoval, rozvinula se u něj, svým způsobem, taková závislost, taková mánie násilnosti“.
Je to hrozné, když studuješ jejich životopisy, začínáš rozumět, že se maniakem může stát absolutně jakýkoliv člověk, který neodděluje sebe od práce vědomí, který neidentifikuje sebe jako Osobnost, který nijak nekontroluje tyto myšlenky a samozřejmě, nepřistupuje k nim kriticky.
Proto v podstatě jakýkoliv člověk je tomu náchylný. Ve skutečnosti můžeme dojít k závěru, že lidské vědomí – to je vlastně ten sériový vrah, ten hlavní a nejpodstatnější.
Alexandr Kravčenko: Jen to teď doplním. Pro mě byla v předešlé „Hře“ vskutku šokující informace, že maniakem se může stát jakýkoliv člověk. Ve společnosti existuje názor, že se jedná o nenormální lidi, kteří měli v dětství vážná traumata nebo patologii.
Ovšem to, co nyní říkáte, je myslím pro každého, kdo nás bude poslouchat a kdo se na nás bude dívat, dost šokující informace.
Zároveň chci poznamenat, že k dnešnímu dni na internetu existuje spousta volně dostupných písemných materiálů z archivů vyšetřovatelů, jsou tam také rozhovory s těmito maniaky, videa na YouTube, kde si s nimi povídají po tom, co je chytili. A z pohledu tradiční psychiatrie nebo psychologie tam zaznívají některé běžné věci nebo někdo říká: „Hrají si, ospravedlňují se“. Ale všichni tito maniaci jsou vždy v prvé řadě rádi, že byli nakonec chyceni...
Vtíravé myšlenky jsou příčinou zločinu
Tatjana Zinčenko: Mnozí i napomáhají tomu, aby byli chyceni.
Alexandr Kravčenko: …a říkají, že vraždy nespáchali, aby kradli, jak to bylo zaznamenáno v protokolu nebo v pojednání, když byl formulován jejich případ, ne kvůli znásilnění a aby měli z toho požitek. Jednoduše se chtěli zbavit nutkavých myšlenek, tlaku, který v sobě cítili. A každá vražda jim dávala tuto krátkodobou úlevu.
Pokud shrnu to, o čem jsme dnes hovořili včetně tématu alkoholu, pak fakticky první vraždy, které maniaci spáchali, páchali ve stavu alkoholického opojení.
To znamená, že z hlediska naší hypotézy můžeme směle říci, že Osobnost člověka byla maximálně vytěsněna z řízení, byla potlačena. A znovu se vracím k otázce: kým? A pro koho je to výhodné, že někdo půjde a zabije druhého člověka? Kdo z toho žije?
Stav depersonalizace sériových maniaků
Tatjana Zinčenko: Ještě zajímavost ohledně Osobnosti, která byla z tohoto procesu vytěsněna, což také uniká pozornosti. Ale mnozí maniaci popisují to, co udělali – že to udělali ve změněném stavu vědomí. Oni to dělali, použijeme-li psychiatrický termín, ve stavu depersonalizace.
To znamená, jako by ze strany sledovali to, co dělá jejich tělo, a nemohli to nijak řídit nebo kontrolovat. Byli jako by nezúčastnění, a to, co se dělo, bylo pro ně jako ve snu, jako neskutečné, nepravdivé, to znamená, jako kdyby za sklem. A teprve potom, když se to všechno odehrálo, přicházelo uvědomění si, že se s pomocí mého těla něco stalo.
Cítili tuto sílu v sobě, popisovali ji (existuje mnoho rozhovorů s Onoprienkem, Čikatilem, Tedem Bandym – to vše lze shlédnout). Zmiňují se, že v nich působila nějaká síla, které prakticky nemohli odporovat. Tlak, který cítili do spáchání zločinu, byl tak nesnesitelný, tak obrovský, až docházelo k tomu, že Osobnost jakoby ustoupila stranou, vzdávala se pod tímto tlakem, potom se jim ulevilo.
Michasevič to popisuje: „Pak se mi ulevilo“. Gennadij Michasevič je vitebský maniak 70. a 80. let. Prakticky všichni shodně říkají: „Pocítil jsem úlevu“. To znamená, žádné potěšení, extáze, to je vše, co popisují...
Alexandr Kravčenko: Na což se právě zaměřuje i pozornost lidí...
Tatjana Zinčenko: ...a na čem je založena teorie závislosti. Vzniká závislost, člověku toto chování přináší požitek, proto je k němu tak připoután, opakuje ho, aby se cítil šťastný, všemocný atd.
Ted Bandy – loutka vědomí
Tatjana Zinčenko: Vzpomínají si na tyto stavy jako na nějaký příšerný trans. Popisují to jako hrozný trans. Ted Bandy, dokonce, přečtu jeho slova, jak popisoval, že: „byl zděšen, když si uvědomil, že to provedl, když si uvědomil, že je schopen dělat takové věci…“ – to bylo po první vraždě – „…nebo dokonce, že byl schopen vůbec přemýšlet o těchto věcech, jeho vědomí se na chvíli vyjasnilo, ale pak toto (právě toto!) ho znovu ovládlo a pohltilo.
Po první vraždě jsem sám sebe zapřísáhl, že už nikdy nic takového neudělám“. Ale samozřejmě to už nemohl dodržet, protože už prakticky tento proces neřídil.
Vždy zde je tento moment boje Osobnosti s touto silou, která působí skrze vědomí, a to se děje (a je to vidět) až do spáchání zločinu, a popisují to ve formě vtíravých myšlenek a nutkavých fantazií. To znamená, že to není jen nějaká neutrální myšlenka, je to celý, řekněme, film, pestrý, v obrazech a v barvách a zároveň i s tímto příkazem.
Neodolatelná touha dělat zlo
Tatjana Zinčenko: Existuje takový termín – kompulze, to je neodolatelné puzení, touha. Nejdřív myšlenka – to, co jste říkali, obsedantně-kompulzivní (obsese je velmi silná, ovlivňující, nabitá myšlenka), a pak přichází nutkání, tlak, který všichni popisují, jako něco… Někteří z nich říkají – „duchové“, někdo říká – toto je „démonická síla, démoni“.
Alexandr Kravčenko: Démoni, temná síla...
Tatjana Zinčenko: A co víc, mnozí popisují (a to je zřejmé z jejich chování), že to, co je řídí, to je také i chrání. Od čeho? Od toho, aby byli zatčení. A takových svědectví je také mnoho. Těžko je mohou chytit.
A nejen proto, že se jedná o zločiny bez motivu (není jasné, koho hledat, a tak dále), ale proto, že mají... no, ne oni, oni sami neměli takové schopnosti, než se stali maniaky, a o to právě jde. Ale pak najednou získali takovou schopnost ovlivňovat. Zmíněný Ted Bandy byl naprosto průměrný člověk.
To, co tam píšou: že má dvě vyšší vzdělání psychologa a právníka – nic takového (nejsou dokončené), v psychologii to byly jen kurzy, a na právnickou fakultu teprve nastoupil. A jakou měl sílu vlivu a charisma: v soudní síni, když dostal trest – trest smrti, jedna dáma projevila přání stát se jeho manželkou.
Tkač, ukrajinský maniak, se oženil, když byl ve vězení. Natolik tedy byli schopni udělat dojem, vytvořit takový vztah k sobě, formovat emocionální vazby. Ne oni, ale ta síla, která je ve skutečnosti používala a ovládala jako nástroj, ona jim dávala tyto schopnosti.
Maniak Čikatilo
Tatjana Zinčenko: Zajímavé je, že tu fyzickou sílu, která se projevovala v průběhu páchání trestných činů, neměli. Čikatilu dítě, žena, děvče, chlapec následovali kilometry. Nikoho netáhl do lesa, do toho lesního porostu, blábolil nějaký úplný nesmysl a dítě ho následovalo kilometry, přitom bylo jasné, že je to nebezpečné, jako pod hypnózou.
Tedy tato síla měla jakýsi hypnotický účinek. Navíc vždy velmi přesvědčivě mátli vyšetřovatele. Čikatilo byl třikrát zadržen. Nemohli mu však nic dokázat, on prostě odváděl pozornost.
Ridgway byl takový americký sériový vrah, zabil více než 40 lidí, tolik má zločinů, přičemž má nízké IQ – 80 a něco. Nebyl zatčen, ale byl podezřelý.
To znamená, že spadal do okruhu podezřelých, ale dokázal mluvit s policisty tak, že ho vždy jednoduše odstranili z toho seznamu. Tak přesvědčivě od sebe dokázal odvrátit všechna podezření, že ho nemohli zatknout, dokud nezahájili genetickou expertízu a neprovedli analýzu DNA. Teprve potom proti němu mohli vznést obvinění.
A takových je spousta. Vyšetřovatel, který vedl případ Čikatila, v poskytnutém rozhovoru přesně cituje slova svého vyšetřovaného: „ …víš, jako by mě zakryli kopulí“.
Je možné zhlédnout video, tam jsou tato slova. Říká: „Jsem v tomto lesním porostu, něco se děje, zabíjím člověka, v blízkosti chodí lidé, ale procházejí mimo, jako by se ve skutečnosti nacházeli v jiné realitě. To znamená, že nic z toho neslyší ani nevidí“. Byl jakoby „ochraňován“ tím, co v něm bylo, a co ho vlastně využívalo pro to, aby to všechno udělal.
Výpovědi maniaků
Vědecko-diskusní projekt „Hra Profesionálů“, Sérioví vrazi.
Jak Čikatilo páchal vraždy
Andrej Romanovič Čikatilo. Sériový vrah. Narozen 16. října 1936, Jabločnoje, Sumská oblast, USSR.
Vzpomínky členů vyšetřovacího týmu:
Video poskytnuto kanálem „THE LIDÉ“.
— Když vyprávěl, když se s obětí ocitl na vybraném místě, když páchal tuto vraždu, říkal: „Ztrácel jsem rozum, hlava se mi točila, tlak se okamžitě zvyšoval. Už jsem ztratil veškerou kontrolu, všechno, už jsem za sebe neodpovídal“. Stalo se to ve chvilce, někde v houští, když nikde nikdo nebyl, a oběť – pouští ji trochu před sebe a udeří.
Díky vyšetřování ho obvinili ze spáchaní 53 vražd.
— On nikoho nikam netahal – to je na tom celé divné. Kolem stojí spousta lidí, autobus nepřijíždí, říká: „Víte...“ Stojí, na nikoho nemluví, jen: „Hm, zde nenasednu na autobus. Nenasednu si. Asi bych měl jít tamtudy. Půjdu a tam…“ Tam bylo jednodušší nasednout. Otočí se a jde. Chlapec, aniž by o tom všem přemýšlel, jde za ním – no, vždyť strejda je dospělý, ten ví. Následuje ho.
Došli k zastávce (tam je továrna na hodinky, na Vorošilovském), on: „Ano, ani zde nenasedneme. Ne. Půjdu k sobě na chatu, podívám se na video, mám tam videorekordér“. A chlapec stojí poblíž. „Chceš jít se mnou?“ A jde přes most, na levý břeh Donu. A chlapec – Čepel Sašenka – ho následuje. A pak, řekne: „Přijedu autem, mám tam Moskviče...”
Sám zločinec se přiznal k 56 vraždám. Působil v letech 1982 až 1990. Byl zatčen 20. listopadu 1990.
— Když jsem s ním mluvil, řekl jsem: „Romanoviči, jak se tohle mohlo stát?” On říká: „Víte, byl jsem asi chráněn nějakými zlými duchy“. Říká: „Já ji bodl do krku nožem a rozřezal ji tam a slyším (cesta je blízko), procházejí lidé, a já jsem měl pocit, jako by byl nade mnou kryt: já je vidím a oni mě ne, já je slyším a oni mě ne“.
Odhalení Michaseviče
Gennadij Modestovič Michasevič. Sériový vrah. Narozen 7. dubna 1947, obec Ist, Miorskij rajon, Vitebskaja oblast, BSSR.
Výslech:
Ženatý. Po uvěznění rozvedený, mám dvě děti. Když jsem poprvé zardousil ženu, v té chvíli ve mně vznikla křivda vůči všem ženám, dříve se mi to nestávalo. Když se oběť bránila a poškrábala mě, objevilo se ve mně něco nelidského – bylo mi příjemné, že mě poškrábala a ještě víc jsem to chtěl, protože moje nenávist rostla.
Odjel jsem 20 km od Vitebska, zabočil na krajnici a zastavil se, poprosil jsem ji, aby vystoupila z auta a zardousil jsem ji. Měl jsem takový stav, že jsem nic nechápal a pak jsem se vrátil do Vitebska. Na tom samém místě, kde jsem předtím vzal dívku, stála žena. Přibrzdil jsem, vzal ji do auta, přivezl tam, kde jsem pohřbil první a zardousil ji.
V tom okamžiku jsem byl nějaký šílený, možná bych ještě někoho zardousil, ale při návratu do města mi došel benzín. Zajel jsem na benzínku, tam jsem se rozptýlil, promluvil jsem se stojícími ve frontě, trochu jsem se uklidnil a zmizelo přání zardousit ten den ještě třetí ženu.
V 1971-1985 spáchal 36 dokázaných vražd žen. Sám vrah se přiznal k 43 vraždám.
— Vozil jsem ženy. Někdy ani žádné takové přání nevznikne, jednoduše jsem je vysadil a konec. Ale pak se objevují taková období, že máš potřebu někoho najít, a tak slídíš jak hladový vlk, jak se říká, dokud nenajdeš.
— V ten okamžik, kdy jste rdousil ženy, co jste cítil?
— Mně se tak nějak toto moje přání zalíbilo, že jsem si nejdřív usmyslel zardousit ji, potom přišla jakási úleva. A pak, když jsem zardousil, takové to něco ďábelské už přešlo, jako ve snu, a jako by nic nebylo, jako sen, který se mi zdál, a to je vše.
— Pociťoval jste někdy lítost nad tím, co jste udělal?
— Ne.
— To znamená žádnou lítost?
— Ne, já jsem prostě nikdy nechápal, jak, možná, toto… se mi jen zdálo. No, takové to u mě bylo. Žádné trápení, nic takového. Sám jsem tomu pak nevěřil.
Byl zadržen 9. prosince 1985. 14. dubna 1987 v Minsku začal soudní proces. Byl odsouzen k trestu smrti zastřelením. Rozsudek byl proveden 25. září 1987.
„Pro mě je můj stav nepochopitelný dosud. Přes den v obědové pauze jsem hledal a škrtil ženy a pak jsem spěchal zpátky do práce“. Na otázku odborníka: „Podle jakého principu jste se řídil při výběru žen k uškrcení?“, obžalovaný odpověděl: „Bylo mi to jedno. Jaká se namanula, tu jsem uškrtil“.
Bylo přinejmenším 5 případů, kdy se uškrtit ženu nepodařilo. Někdy po cestě jsem se vrátil do normálního stavu, obvykle mě vzdálenost uklidnila. Někdy jsem způsobil nehody, když jsem byl v tom šíleném stavu, havaroval jsem s autem. V takových chvílích jsem sám sebe nepoznával.
Je pro mě těžké snášet i malou urážku. Snažil jsem se nikdy neporušovat disciplínu. Připomínky, pokárání na mě velmi působily: neměl jsem chuť k jídlu, chtěl jsem být sám, nemluvil jsem s nikým, a po zardoušení jsem měl příliv energie, dokonce jsem zůstával na provozovnách na druhou směnu.
Dokonce i tehdy, když jsem měl pohlavní styk se souhlasem ženy, tak jsem ji pak stejně zabil. Po pohlavním styku jsem se stále cítil sklíčený, a po zardoušení tento stav zmizel na 100%. Někdy jsem se pokoušel mít pohlavní styk po zardoušení, ale jen proto, abych otestoval své schopnosti.
Nejsem žádná výjimka, miliony lidí nežijí podle stávajících pravidel, páchají zločiny. To je má teorie. Nechci o ní mluvit, protože se budete smát. Pro vás je to nezákonné, ale pro mě je to zákonné, protože jsem dosáhl svého cíle.
Ryľkov: podívat se a zjistit, co se stalo
Oleg Viktorovič Ryľkov. Sériový vrah. Narozen 21. prosince 1966, Zelenodoľsk, RSFSR. Násilník a pedofil.
Rozhovor ve vazbě:
— Vyvíjelo se to, zkrátka, ne hned, ne spontánně, tak nějak postupně. Dozrávalo zřejmě něco uvnitř. Ono ne, že by mě to pobídlo. Poprvé se to ovšem stalo nečekaně. Po čase se z toho stala nutkavá myšlenka.
— Vy jste někde špehoval dítě, ano?
— Ano, ve městě, vedle školy.
— Nešel jste přece do bytu za dítětem?
— Šel jsem i do bytu. Jeden z případů, kdy jsem už byl v bytě, jsem se chystal provést... už jsem ji vysvlékl, ale ještě jsem se nedopustil žádných násilných činů.
V letech 1992-1997 znásilnil 37 nezletilých dívek. Zabil 4 lidi, z toho 2 oběti znásilnil. Takže v 1990-1991 vykrádal byty.
A pak mě něco tak pobídlo, že jsem všeho nechal, popadl nějaké věci, cennosti, opustil byt, scházím dolů (to bylo v 5. patře) a v přízemí u vchodu narazím na ženu, která vede za ruku holčičku. Pak se ukázalo, že to byla matka oběti s její sestrou, vracely se domů.
Jak jsem to pocítil?.. Mám na mysli přesně to, co mě pobízelo. Tedy postupně docházelo k morálnímu úpadku a jakési vnitřní brzdy povolily, beztrestnost, nějaké sexuální fantazie a nakonec takové...
1.června 1997 byl uvězněn v Toľjatty.
— Takže jste šel krást a ke znásilnění docházelo náhodou, řekněme? Nebo jste šel vědomě?
— Pak… ano, pak jsem samozřejmě šel vědomě. Později byla samotná krádež odtud potud.
Byl jsem hledán prakticky rok před tím, než jsem byl po první vraždě zatčen. V červnu 1998 byl odsouzen k trestu smrti. Z důvodu zavedení moratoria byl trest smrti nahrazen trestem odnětí svobody na doživotí.
— Tam jsem nalákal dívku do lesa, na okraj města, znásilnil ji a zabil.
— A proč zabil? Jestli jste předtím nezabíjel?
— No, tady hrál roli ještě takový motiv, že mě ta dívka znala. V tom dvoře, kde žila, žili i naši známí, kteří taky měli dceru. Ona a moje dcera si někdy hrály na dvoře, takže mě znala.
— Věděl jste, že Vás zná?
— No, ano.
— A i přes to jste do toho šel?
— Ano.
— Takže jste předem věděl, že ji zabijete?
— Ano, očividně ano.
— Poté už jste začal zabíjet ostatní?
— Ano, po roce. Bez dokladů, když jsem byl na útěku, po třech dnech mě propustili, to bylo už po první vraždě.
— Ačkoliv již určitě existoval Váš identikit, že?
— Ano, stejně jako sedím teď tady, vpředu je stůl, je tam dozorce, mají tam pult a na pultě jsou dva identikity: jeden můj, druhý někoho jiného. Bylo to doslova týden nebo dva poté, co po mně bylo vyhlášeno pátrání. A tak tam sedím, pak mě zavřeli do vyšetřovací vazby, jsem bez dokladů...
— A po třech dnech…
— …mě nechají jít.
— Vracíte se ke vzpomínkám na své zločiny?
— Ano. Určitě. Jednou bylo období, asi ne, že bych se zklidnil, ale tak nějak… A teď se tak nějak, dokonce i vědomě, trochu v sobě… Zkrátka, obrázek není problém obnovit, i v detailech i zvukově a vůbec celkově. Každopádně, dříve jsem takovou zrakovou paměť měl.
— A Vy si to chcete přehrávat?
— Ne, jde o to, že nyní si to neopakuji kvůli nějakému… ale abych se podíval a pochopil to, učinil pokání. Pochopil to ještě i z toho důvodu, že nyní se na to dívám jako: „Jsem to opravdu já?“ To je ta otázka.
Osipenko: „jsem jak naprogramovaný“
Sergej Alexejevič Osipenko. Sériový vrah. Narozen 1970, Kazachstán. Sériový vrah a násilník.
Výslech:
— Kdy jste pochopil, že něco není v pořádku?
— Pochopil jsem to tehdy, když jsem šel, jak jsem si tehdy myslel, krást, avšak ve skutečnosti jsem jednoduše vybíral dívku, která se mi zalíbila. Vidím ji a již nemám žádné jiné cíle, žádné jiné myšlenky.
Byl jsem na ni jako by naprogramován.
Zabil 4 osoby: ženu a tři nezletilé dívky. 14. prosince 2006 byl soudem Voroněžské oblasti odsouzen na doživotí.
V době, kdy již pobýval ve vyšetřovácí vazbě, jsem s ním měl rozhovor. Mně osobně řekl: „Děkuji vám, že jste mě zatkli, mohl bych zde udělat ještě hodně zla“.
Onoprijenko: „sám bych na to nikdy nepřišel“
Onoprijenko Anatolij Jurivič. Sériový vrah. V letech 1989-1995. Zabil 52 lidí.
Rozhovor z roku 2013:
— Když to dělám, není to normální stav, není to moje, je to takové nelidské. A když to skončí, uleví se mi a zase se stávám člověkem.
Nevím, mohl to být nějaký vliv na mě. Jenže doteď to stále nevím. Jsou to takové nějaké vychytralé vlivy. Na Zemi je spousta všelijakých sil (a nejen na zemi, ale i ve vesmíru), které mohou ovlivnit člověka. Ale vím, že bych se toho sám nikdy nedopustil.
Nelogické činy Teda Bundyho
Tatjana Zinčenko: Ještě velmi zajímavý okamžik: zde je vidět hlad této síly, která v danou chvílí ovládá člověka, nakolik ho jednoduše vyrábí, jiné slovo pro tuto situaci je těžké najít.
Jmenovaný Ted Bundy byl po zatčení obviněn z únosu jedné ženy. Nebyly však žádné důkazy, bylo v podstatě snadné vyvrátit ty důkazy, které byly k tomuto případu shromážděny. A v tom okamžiku mu nic nehrozilo, ale dopustil se řady činů, které si úplně... tak říkajíc, protiřečí. Pokud se podíváme na tuto situaci z pohledu vyšetřováného, nemají žádnou logiku.
Utíká z vězení do jiného státu. V tom státě… Dalo by se říci: utekl jsi, jsi kriminálník, obviněn z vraždy, tak by ses měl schovat, být zticha, někam zalézt, dělat něco... aby to bylo logické. Co ale dělá Ted Bundy? Je na útěku, ale v noci, skoro ve tři hodiny ráno vtrhne na studentskou kolej a během 15 minut se dopustí 5 vražd a znásilnění.
Poté, co spáchal tyto trestné činy na koleji, tak během stejné noci vtrhl do domu a spáchal další znásilnění. O několik dní později znásilňuje další nezletilé děvče a zabíjí ho a až poté je vlastně zatčen a obviněn ze všech těchto zločinů.
Vědomí používá člověka jako loutku
Alexandr Kravčenko: To znamená, že právě takové chování je potvrzením těch slov, že chtěli, aby je chytili a našli.
Tatjana Zinčenko: Řekla bych, že ne.
Alexandr Kravčenko: Nebo-li on už tam zuřil...
Tatjana Zinčenko: Toto chování je důkazem toho, že síla, která ho ovládála, nebrala v úvahu žádné jeho vlastní zájmy, znamená to, že ho prostě využila pro to, aby se mohla maximálně najíst.
Andrej Kovtunov, koordinátor MSH „ALLATRA“ (Ukrajina): Už jen jako drobnou minci vzhledem k nějakým určitým okolnostem.
Tatjana Zinčenko: A nakonec, dá se říci, že již nad ním udělala kříž, už pro ni nebyl zajímavý.
Alexandr Kravčenko: Jako opotřebovaný materiál.
Tatjana Zinčenko: Mimochodem to, co řekl Andrej, je velmi zajímavý okamžik: ona ho předtím chránila a najednou se prudce mění podstata využívání. Průběh chování tohoto člověka ukazuje na to, že ho tato vnější síla pouze využívala. Nejdříve ho využívala pro jedny záměry a potom pro další.
Alexandr Kravčenko: A potom ho jednoduše vyhodila, jak říká v pořadu „Vědomí – nástroj ďábla” Igor Michajlovič, že vědomí využívá člověka jako loutku. A právě slova těchto sériových vrahů jsou potvrzením tohoto zjevného projevu.
Historie Trawicka. Je na vině psychiatrie a spravedlnost?
Tatjana Zinčenko: Chci ještě uvést dva příklady, je to velmi důležité. V Americe byl také takový sériový vrah, již byl popraven, Jack Harrison Trawick. Čím byl zajímavý? Velmi silně cítil tento vliv... v jeho životopisu je názorně vidět jeho boj s touto silou.
Co všechno už nezkoušel. Zpočátku, když se ho zmocnila, tak se nejdříve snažil upoutat pozornost tím, že se jednoduše vloupával do domů, rozřezával spodní prádlo a na zrcadlo napsal: „Ještě se vrátím“. No, a obvinili ho z nějakého sexuálního výtržnictví, tedy nic vážného. Tudíž on je v podstatě vyzýval k tomu, aby ho zatkli a uvěznili. To bylo ještě před spácháním trestných činů.
Poté, co začal páchat vraždy, šel sám do psychiatrické léčebny, kde se několikrát snažil léčit. Nedostal však od psychiatrů žádnou pomoc a když padl do rukou spravedlnosti (a to trvalo dost dlouho – 20 let to trvalo, svobodně chodil a zabíjel lidi), tak co udělal?
Ve svém projevu během soudního procesu řekl, že psychiatři a soudy jsou vinni. Avšak ne přede mnou jsou vinni, jsou vinni před společností, protože mě mohli zastavit, ale neudělali to. A za své svědectví požadoval, že bude vypovídat, kde koho zabil, kde se nachází ta těla, pouze pod podmínkou, že mu zaručí trest smrti.
V takové míře byl přesvědčen o tomto nebezpečí: „jinak zabiju někoho ve vězení“. A trestu smrti dosáhl. Ano, a mimochodem, před vykonáním trestu smrti, když vynesli rozsudek, také… slova se shodují s tím, co říkal Onoprienko: „Vezměte mě na experimenty, prozkoumejte mé tělo, mozek“. Ale všichni odmítli – neprovádíme takové experimenty na lidech.
Alexandr Kravčenko: Děkuji, Táňo.
Tatjana Zinčenko: Taková zajímavá fakta.
Tradiční psychiatrie je v léčbě maniaků bezmocná
Alexandr Kravčenko: Ano, velmi zajímavé příklady. Po tom, s čím se podělila Táňa, mám otázku. Koneckonců tito lidé, maniaci, si byli vědomi veškeré zhoubnosti svých činů, jasně si uvědomovali vliv, jaký to na ně mělo, velmi dobře popisují stavy, ve kterých se nacházeli, a žádali o pomoc.
Dokonce i skutečnost, že se v podstatě obraceli na vaše kolegy, na specializované odborníky. Přicházeli, nevím již doslova, jak popisovali problematiku, ale sdělovali: „Přátelé, něco s tím dělejte, nebo to velmi špatně skončí”.
Proč je nebrali vážně? Proč se jim nikdo nepokusil pomoci? Nebo ty metody, jimiž se snažili pomoci, nejsou účinné, to znamená, že opět narážíme na to, že tyto metody léčby, které nabízí tradiční psychiatrie, psychologie jsou tím spíše v takových případech prostě neúčinné.
Tatjana Zinčenko: Naprosto správně. Chybí chápání těch hlavních otázek, které jsme pokládali v minulém a v tomto pořadu, uvedli v této a minulé hře.
Alexandr Kravčenko: To znamená, jak jsme o tom již dnes hovořili, že člověk by měl být vyzbrojen znalostmi a ne odzbrojen tabletkami.
Osobnost je schopna odmítnout zlo v sobě
Tatjana Zinčenko: Pouze silná Osobnost mohla vzdorovat tomu, co se s těmito lidmi dělo. K tomu bylo nutné rozvíjet se, tato Osobnost se musela rozvíjet. Člověk potřeboval zkušenost s oddělením se od práce vědomí, pozorování vědomí, zkušenost s volbou, odmítání určitých myšlenek, výběr jiných stavů a konstruktivních myšlenek. Tato zkušenost tam již měla být.
To znamená, že bylo nutné být operátorem tohoto počítače a ne jeho otrokem. Ale tuto zkušenost – zkušenost Pozorovatele, zkušenost Osobnosti, sebeidentifikaci sebe sama jako Osobnosti – tito lidé neměli. Ve skutečnosti neměli šanci, protože když tyto nutkavé myšlenky, pohnutky začaly s takovou silou přicházet, neměli žádné nástroje.
Všechno to procházelo skrze jejich vědomí, ale nemohli to odmítnout, protože byli zvyklí vnímat se jako vědomí a tyto myšlenky prostě přijali.
Alexandr Kravčenko: Ve skutečnosti je zde vše velmi jednoduché. K dnešnímu dni skutečně nejsou ve společnosti tyto informace vůbec rozšířené. Ve společnosti se nemluví o tom, co to jsou myšlenky, o tom, co je vědomí, a že právě v takové podobě funguje. Ano, existují učebnice, kde je to popsáno a jsou odborníci, kteří to studují. Ale společnost je již vychovávána, byla zformována takovým způsobem, že tyto znalosti se lidem vůbec nedávají.
V podstatě, obrazně řečeno, jsou lidé vedeni na porážku, protože mně přicházejí tyto myšlenky, vám přicházejí tyto myšlenky, kterémukoliv z účastníků…
Kdo tahá za provázky maniaků?
Tatjana Zinčenko: Jako to dítě šlo za Čikatilem jako v hypnóze, stejně tak každý z nás následuje vědomí a systém, který stojí za tímto vědomím, tedy ďábla. Naslouchá tomuto nesmyslu ve formě vtíravých myšlenek a věří, že to vše má nad ním nějakou moc, tedy, že je to nejdůležitější. To znamená, že se ani nepokouší vzdorovat. Dokonce v případě vlivu třetích sil, vždyť člověk to vnímá jako vnější sílu, která ho ovlivňuje, zažívá sílu účinku, avšak má absolutní víru v to, že je to silnější než on.
Alexandr Kravčenko: To je jako dnešní příklad s chlapcem. Vždyť dítěti ani nebylo vysvětleno, že existují třetí síly. K dnešnímu dni je to naprosto nezvratná skutečnost. Pokud to prožívají obyčejní lidé na různých sociálních úrovních, pak i ti, kteří stojí ve vedení států, zemí – totéž se děje i u nich.
Mnoho lidí si zvyklo říkat: „No, co já, takový bezvýznamný člověk, co já zmůžu? Tady máme politika, lídra, ten nás povede“. Ale, kam povede? On sám to neví, on sám ty všechny nástroje nemá a sám podléhá stejným útokům. A kde je záruka, že není stejně manipulovaný jako všichni ostatní tito lidé? Je to stejná loutka. Otázka je jiná: kdo tahá za nitky maniaků, kdo tahá za nitky opilců a kdo tahá za nitky celebrit a vládnoucích osobností země?
To je zajímavá a důležitá otázka, protože někdo zabíjí nožem nebo zbraní a někdo zabíjí pomocí slova nebo nečinnosti. Takže v našem případě nečinnost odborníků (nemluvím teď jen o psychiatrii, psychologii, mluvím o mnoha úrovních), ta právě zabíjí. A přivádí společnost do této „stáje“.
Skutečně je to velmi zajímavé, protože se všechno v souvislosti s těmito maniaky převrátilo vzhůru nohama, protože všichni se na tyto pořady díváme, pro vědomí je to vždy velmi zajímavé, přitahuje to pozornost a televize toho využívá. Ale jak si pamatuji, těchto pořadů se zúčastňují různí psychologové a tak dále, a oni všichni říkali, že se tito maniaci cítili být bohy.
A skutečnost, že byli někým ovládáni – tohle opravdu slyším poprvé, to, že lidé hledali pomoc, že se snažili zanechat nějakou stopu. Jak to tak vypadá, tak tyto pořady poskytují nepravdivé informace. Nyní to vnímám tak, že ve skutečnosti jsou pravé informace skryty a že se to děje záměrně, protože jestliže vy psychologové máte informace o tom, co říkali, existují i interview o tom, že se báli a snažili se…
Tatjana Zinčenko: Kterýkoliv člověk si může otevřít youtube a sám se podívat, je to dostupné.
Odkud se berou maniaci? Odpověď zní...
Andrej Kovtunov: Tatjano, řekněte prosím, existuje nějaká metoda pro studování maniaků nebo sériových vrahů, takříkajíc post faktum – po činu, když jsou zadrženi a odsouzeni, poté, co jsou už ve vězení s doživotními tresty?
Jmenovaný Onoprienko, jak víme, byl hned po svém zatčení připraven a prohlásil, že by měl být testován. Před smrtí ve svém posledním rozhovoru poskytnutém jednomu z televizních kanálů mluvil o tom, aby na něm byly provedeny pokusy. Byl vůbec pozorován během těchto 24 let, které strávil ve vězení? A obecně, existuje taková praxe?
Tatjana Zinčenko: Obecně, existuje praxe vědeckého výzkumu lidí, kteří spáchali sériové vraždy. Bylo napsáno velké množství disertací, podle různých metodik byl studován jejich stav a to, jak se utvářel. Avšak otázka společnosti: „Odkud se berou maniaci?“ je v tuto chvíli bez odpovědi a je přirozeně zajímavá z vědeckého hlediska.
Ale tady ani tak o to nejde, jde o to, s jakým přístupem byli tito lidé zkoumáni, tedy, na jaké základní světonázorové hypotéze, vědecké koncepci se tyto studie, tyto dizertační práce stavěly. Z větší části to bylo potvrzování některých obecně přijatých hypotéz, teorií, o kterých bylo dříve napsáno a které se takto potvrzují.
Z hlediska hypotézy, kterou zde již druhou hru předkládáme (o tom, co je to vědomí, že člověk jako Osobnost se nachází mimo vědomí – a to je skutečný On, – a že vědomí je agresivní vůči člověku jako Osobnosti, a přirozeně to není člověk samotný), z tohoto hlediska to samozřejmě nebylo studováno, z této pozice se k tomu nepřistupovalo.
Pokud ale přistupujeme z jiné pozice, tak k čemu dojdemem, k jakým závěrům? Tudíž řekněme, že nebude možné získat nic podstatného, žádná porozumění ohledně toho, co se s člověkem dělo, proč najednou začal páchat tyto zločiny a proč bylo jeho chování natolik paradoxní. Nedostaneme odpovědi, a ani nedostaneme k tomu, že za tím vším stojí třetí síly.
Proto je třeba již od počátku s těmito znalostmi pozorně přistupovat ke studiu sériových vrahů, se Znalostmi z knihy „AllatRa”, z pořadů s Igorem Michajlovičem Danilovem. Tedy fakticky se seznámit s tou silou, která nyní bohužel manipuluje a ovládá lidi, jak vidíme z množství statistik nejrůznějších existujících psychopatologií a také z absence jejích výsledků, tedy z vyléčení lidí z těchto stavů.
_________________
Následující článek: Hřích je služba svému vědomí, Část 8
Pořad „Hra profesionálů. Co je to vědomí? Film 2“: https://allatra.tv/cs/video/hra-profesionalu-co-je-to-vedomi-film-2