Moderní přístupy v léčbě psychických onemocnění
Text pořadu "Hra Profesionálů. Co je to vědomí? Film 1". Část 6.
2:23:32 — 2:35:19
Počet depresí, neuróz, závislostí a sebevražd na celém světě neustále roste, a to navzdory skutečnosti, že se každoročně uvádí na trh velké množství nových psychotropních léků k léčbě těchto onemocnění. Možná, že problém tkví v samotném přístupu k těmto problémům? Odpověď na tuto otázku hledají odborníci z různých oblastí medicíny.
Předcházející článek: Část 5, Sérioví vrazi – co je pohání.
Elena Maslova, psycholog vyšší kvalifikační kategorie (Orenburg, Rusko): Ve škole taktéž: pracujeme, ale jsme opravdu ve slepé uličce. Existují sady testů, které se musí zadávat dětem, kvůli prevenci sebevražedného chování.
Ale často, podle analýzy a rozhovorů s kolegy, spáchají sebevraždu právě ty děti, které nebyly v rizikové skupině, a měly podle všech testů vše v pořádku. A proto jsme také v rozpacích, jak a co s tím máme dělat.
PhDr. Tatjana Zinčenko, psycholog, psychoterapeut (Dnipro, Ukrajina): A nejzajímavější je, že ve školách jako preventivní opatření, ano, chápeme, musíme mluvit o životě, o hodnotě života, mluvit o duchovních a morálních hodnotách, o tom, že… no, řekněme, naučit děti chovat se jinak jeden k druhému, i s rodiči a tak dále, a i rodiče naučit komunikovat s dětmi.
Ale pak vzniká otázka: „Jak to vše dítěti předat a naučit ho to? Kdo to může udělat?“ A ihned narážíme na to, že samotní učitelé na sobě nepracují, nestudují sami sebe, nechápou, co je jejich vědomí, oni sami takto nežijí a neovládají tento způsob komunikace, kulturu komunikace ve vztazích, a o rodičích platí totéž.
To znamená, že není nikdo, kdo by ukázal tento příklad mladým dospívajícím lidem, jak lze být v jiném vnitřním stavu, jak mohou komunikovat jiným způsobem, jak se chovat jinak, ukázat to, ale právě na svém osobním příkladu, a nejen slovy. Ale jak vidíme, začínají je poučovat. Tato poučování k ničemu nevedou, vyvolávají pouze jen podráždění u týchž teenagerů.
Elena Maslova: A naopak, tyto situace provokují, protože matka přiběhne a říká: „Abys do téhle skupiny nevstupoval!“ Dítě o tom ani nevědělo a maminka mu o tom díky svému strachu pověděla.
Tatjana Zinčenko: A začne o to mít zájem.
Alexandr Kravčenko, moderátor, účastník MSH „ALLATRA“ (Záporoží, Ukrajina): Jde o to, že se u mnoha lidí zpravidla v nynější době činy a slova rozcházejí. A co vidí samotné děti? Říká se jim jedna věc a zároveň se sami ti, kdo to říkají, chovají úplně jinak.
Tato otázka se týká nejen učitelů, nejen rodičů, nejen konkrétních odborníků, je to otázka celé společnosti. Protože ta témata, která jsme dnes vznesli, a podívejte, jak jsme je velmi zajímavě rozvinuli…
Začali jsme spouštěcím mechanizmem — myšlenkou, která přichází ke každému člověku na úrovni každodenního života: nějaká nespokojenost, nějaký příkaz, a pak jak se to všechno rozvijí, a v co to nakonec vyústí? Ano, u někoho to skončí tím, že škodí sám sobě, a u někoho to má masové následky: nehody, vraždy.
To znamená, že tato společnost ve skutečnosti, jak se mi zdá, záměrně přehlíží, dokonce naopak, vše to podporuje, snaží se něco utajit, něco schovat pod zástěrku téže vědy a nechce odpovídat na konkrétní otázky.
Diana Olejnik, psychiatr, psychoterapeut (Dnipro, Ukrajina): Dokonce ještě víc. Jestliže my roky zkoumáme historii maniaků-vrahů a přinejmenším to odsuzujeme, tak ve společnosti se neodsuzuje a je zcela považováno za normální, nebo alespoň nijak neklademe odpor těm lidem, kteří mačkají tlačítko jaderné bomby, nebo, například, otevírají poklopy týchž bombardérů při shazování — to je masové ničení lidmi, kteří jsou ve společnosti považováni za normální, psychicky zdravé.
Andrej Kovtunov, koordinátor MSH „ALLATRA“ (Kyjev, Ukrajina): Vždyť státy také vedou obyčejní lidé.
Diana Olejnik: Obyčejní lidé.
Andrej Kovtunov: Stejní jako vy a já.
Diana Olejnik: Ti, kteří dávají podobné rozkazy.
Andrej Kovtunov: A kteří se nacházejí pod vlivem těch samých sil, těch samých myšlenek. A mají to stejné vědomí. To znamená, že co se děje ve společnosti na úrovni každodenního života, totéž se děje i v geopolitice.
A podívejte se, také zajímavé, psychiatrie, jak jsme si s vámi dnes vyjasnili, nedává odpovědi na mnoho otázek. Podívejte se: mluvili jsme o maniacích… Všichni konkrétně hovoří o vlivu (cituji) ďábelských sil.
Pokud člověka s podobnými otázkami přivedou k vám, okamžitě mu jako profesionálové stanovíte diagnózu, že? A pokud takového člověka vezmete do církve, co tam s ním začnou, co se tam s ním bude dít?
Elena Prengemann, doktorka vyšší kategorie, rodinná medicína, psychosomatika (Bietigheim, Německo): Exorcismus.
Diana Olejnik: Posedlý démony.
Alexandr Kravčenko: Rituály.
Tatjana Zinčenko: Rituály.
Andrej Kovtunov: Správně, provedou rituál, to znamená, že si ho k sobě prostě připoutají. Takže vidíme, že jak jedni, tak i druzí jsou odborníci ve svém oboru, a zdá se, že o člověka pečují, ve skutečnosti však ani v prvním, ani v druhém případě není člověku lépe.
Ve skutečnosti, psychiatrie… a když vezmeme všechna náboženství… Ve skutečnosti, v náboženstvích světa, podíváme-li se na jejich učení, všechny měly a dodnes mají Znalosti. Ano, už ztratily, chybí jim chápání podstaty těchto znalostí. Zapomněli. Psychologové, bohužel, ti to zas nikdy nevěděli, i když se jak se zdá, snaží.
I mezi náboženskými činiteli jsou upřímní lidé a ti se snaží pomoci obyčejnému člověku, který přichází s podobnými otázkami, ale nemůže, protože banálně nemá tyto Znalosti, protože ty byly ztraceny během staletí.
Přicházejí k vám jako ke specialistům a vy jako odborníci nemůžete nic udělat. Je to tak?
Elena Prengemann: Ano.
Tatjana Zinčenko: Jedině, navléci ho do chemické svěrací kazajky…
Elena Prengemann: …a aby byl na nich závislý — jak na duchovních služebnících, tak i na psychiatrech, psychoterapeutech, lidé je léta navštěvují, to znamená, že jim přinášejí finanční prostředky, ale žádné zlepšení nepřichází.
Tatjana Zinčenko: Ano, a jak se může stav zlepšit, když se samotný člověk nezměnil, nezměnil svůj postoj, vůbec nepochopil kdo je, a neví, jak pracovat se svými nástroji, ba naopak, nachází se v jejich v otroctví? Mám na mysli vědomí, tělo s jeho instinkty.
Obrátíme-li se k historii, jak vznikala psychoanalýza, jak vznikla, vždyť to je jeden z prvních směrů, ne-li vůbec první, je to čistě filozofická doktrína, ale mnozí se toho velmi chytili a používají tuto praktiku…
Alexandr Kravčenko: Ano, je to velmi populární.
Tatjana Zinčenko: Ano, je to velmi rozšířené. Při studiu životopisu samotného Freuda, dokonce i sami psychoanalytici vtipkují, říkají, pokud nechcete být zklamáni, přečtěte si jeho díla, ale nečtěte o něm samotném. A víme, že léčba tímto způsobem i jinými psychoanalytickými směry může trvat léta, ale ve skutečnosti nepřináší nijak významné výsledky, avšak vytváří závislost pacienta nebo klienta na psychoterapeutovi, psychoanalytikovi. Člověka to stojí spoustu peněz, mírně řečeno. Člověk prostě naprázdno ztrácí roky, když se zabývá takovýmto "samo poznáváním". Když jsem s pacienty (z vlastní zkušenosti) dospěla k závěru, že nic nechápu, nevím, co to je, jak vzniká tato psychická nemoc, jak se tato schizofrenie rozvíjí, vzniká. A pacienti se bojí mluvit o svém vnitřním stavu, protože se bojí odsouzení, bojí se stupňování léčby. A když jsem to přímo řekla pacientovi: „Víš, my o tom sami nic nevíme, nejlepší z nás, od něhož se všichni učíme – Kandinskij, je takový psychiatr, napsal o pseudo halucinacích výbornou knížku, protože sám trpěl schizofrenií a pak spáchal sebevraždu při jednom ze svých schizofrenních záchvatů. Ty máš zkušenost, já jsem si něco přečetla a také mám zkušenost se studiem práce svého vědomí, svých myšlenek, můžeme to spojit a společně hledat nějaké řešení“. Ve skutečnosti to je taková radost, když potkáš hledajícího badatele, vědce, specialistu, praktika! Nejde to ani vyjádřit slovy, když můžeš svobodně vyjádřit vše, co tě zajímá, předávat si, sdílet a hledat společně pravdu, i společně s pacienty. My se od nich ničím nelišíme.
Elena Maslova: Jestliže je například fyzika vědou pro užší okruh, tak to, o čem jsme my hovořili, se týká doslova každého člověka, proto se o tato témata zajímá každý člověk. Přičemž je dán určitý algoritmus postupu při práci, podle tohoto algoritmu pracujeme, avšak vidíme, že situace se nezlepšuje, ale jen zhoršuje, což znamená, že tento algoritmus nefunguje a existuje ještě něco, co námi ještě nebylo prostudováno a pochopeno, a možná bychom měli nasměrovat své síly na studování toho všeho.
Tatjana Zinčenko: Banální statistika: každoročně se situace zhoršuje, farmaceutické společnosti publikují 3 centimetry tlustou příručku s novými psychotropními léky, ale počet depresí, neuróz, závislostí a sebevražd roste, někdy dokonce ne o jednotky (procent), ale násobně. A to mluví za vše. Každý rok vznikají nové psychoterapeutické směry, což situaci taky nemění.
Elena Maslova: Proto pokud taková setkání budou pokračovat, mě, například, jako odborníka, zajímají názory druhých, kteří pracují v příbuzných oborech, jejich úhel pohledu, jak oni vidí tuto situaci, a pak už se bude rýsovat nějaký obraz, jak vůbec pokračovat dále.
Diana Olejnik: Ano, pochopení povahy myšlenek může obecně velmi mnoho přinést celému lidstvu, protože tímto způsobem můžeme dojít k pochopení naší skutečné povahy. Protože jsme myšlenky vnímali jako součást sebe samých. Pokud to není naše část, tak kdo tedy jsme?
Elena Prengemann: Kdo tedy jsme? Opravdu jsme všichni psychicky nemocní?
Alexandr Kravčenko: A to je otázka pro vás.
Elena Maslova: Ani ve škole se tomu neučí…
Andrej Kovtunov: Takže jsme otroci nebo jsme svobodní lidé? Tato otázka vzniká, opravdu, že?
Elena Maslova: Chtěla jsem říct, že ve škole nás učí všemu: matematice, ruštině — hodin je hodně, ale chybí věda, která by nás naučila poznávat sebe sama.
A když máme například cvičení v psychologii, řekneš dětem: napište odpověď na otázku "Kdo jsem?" Na začátku: „Ach, to je moc jednoduché, 5 minut, a bude to.“ A doslova po prvním řádku říkají: "Ach, bylo by lepší, kdybychom šli na matematiku".
Nakolik je to pro děti složité a nepochopitelné. Mluvili jsme o tom, že rodiče to taky nevědí, a jsou dospělí. Proto, jak může být společnost zdravá a chápat, co jsi ty, pokud to my sami nevíme a neumíme?
_______________
Následující článek (pokračování): Část 7, Disociativní porucha osobnosti
Celá videoverze pořadu: Hra profesionálů. Co je to vědomí? Film 1