Sebevraždy – jak tomu čelit

Text pořadu „Hra profesionálů. Co je to vědomí? Film 1“ Část 2

0:34:11 — 1:35:28

Příčiny a spouštěcí mechanismus sebevražd. Je možné odolat sebevražednému rozpoložení? Co je to za nemoc, která donutí člověka zabít se? Psychiatři, psychologové a psychoanalytici z různých zemí  světa hledají ve formě hry odpověď na nejdůležitější problémy naší doby.

Předcházející článek: Část 1, Co je to vědomí?

 

Myšlenky na sebevraždu přicházejí všem

Andrej Kovtunov, koordinátor MSH „ALLATRA“ (Kyjev, Ukrajina): Řekněte, prosím, jestliže vy, jako odborníci ihned určujete diagnózu, a diagnózu lze stanovit tehdy, když existuje nemoc, že? Tudíž my přiznáváme fakt nemoci. Tak mi řekněte, co je to za nemoc, která nutí člověka zabít sama sebe? Jak jste teď řekla, Natašo, že občas přicházejí myšlenky, dotěrné myšlenky o sebevraždě. Komu ty myšlenky nepřicházely, zejména v dospívajícím věku? Co je to za nemoc, která nutí matku vzít dítě a skočit ze střechy domu? Co je to za nemoc, která nutí lidi vjíždět do protisměru jízdy? Co je to za nemoc, jak se jmenuje? Nebo co to bylo za “náhodu”, kdy dítě vypadlo z okna osmého patra, ale zůstalo naživu? Jak to všechno vysvětlit?

PhDr. Tatjana Zinčenko, psycholog a psychoterapeut (Dnipro, Ukrajina): Současná psychiatrie je od toho hodně daleko. Ze své doby dospívání si dobře pamatuji, jak jsem si dokonce s nějakou slastí a potěšením představovala, jak si něco udělám, jak budou rodiče brečet, jak je to bude bolet, až jim málem pukne srdce na mém hrobečku. Bylo to přece víc než jednou, když mě urazili, něco špatně řekli atd.

Vzpomínám si na další moment, kdy jsem měla konflikt s jedním šéfem, vedoucím ústavu, ve které jsem pracovala. Stála jsem na balkoně, vůbec jsem o tom konfliktu nepřemýšlela, myslela jsem na něco jiného, pozorovala jsem přírodu, a najednou ke mně přichází myšlenka: „Vyskoč z balkónu, a napiš na lísteček, že tě k tomu dohnali oni.“ Co to je, tohle? Tehdy, abych byla upřímná, mi byla tato myšlenka tak cizí a vůbec jsem nechápala, odkud se vzala. Jasně, že příčinou byla má urážka, vlastně kam a na co ona „přiletěla“. Ale tato myšlenka byla natolik šokující, že mi z toho nebylo dobře.

Andrej Kovtunov: Neobrátila jste se na kolegy, aby poradili?

Tatjana Zinčenko: Vůbec jsem o tom nemluvila a nikomu jsem neřekla ani slovo, a také ani o těch dospívajících fantaziích, protože komu bys o tom vyprávěl? Myslíš si přece, že všichni lidé jsou normální, to jenom u tebe je taková podivnost.

Andrej Kovtunov: A ve skutečnosti, copak se s tím všichni každý den nestřetávají? Jednoduše - dokonce i situace doma, ano? Jak jste správně říkaly, že vědomí je nástrojem zkreslení skutečnosti. Jak nedávno vyprávěl jeden známý, že se ráno probudili s manželkou ve skvělé náladě a z ničeho nic se pohádali.

Toto je obecně klasické schéma, když se manželé vzbudí a všechno je v pořádku, všechno skvělé, manželka šla udělat snídani, manžel do sprchy.  Vyjde ze sprchy a už se mu něco nelíbí, třeba jak manželka naservírovala na stůl. To znamená, že místo vděčnosti za připravenou snídani na ni začne křičet. Křičí, aniž by chápal, proč se to děje.

A už se jak se zdá, uklidnili, jedou společně do práce, povídají si. A tu říká, „slyším, jak mi říká, něco jsem jí řekl, ona mi na to odpovídá: „Zavři hubu!“ Ve mně se spustilo tolik obrázků a myšlenek, jak ji za to potrestám. A pak jsem si pomyslel: „To nemůže být přece pravda, že by mi něco takového řekla. Raději se přeptám.“ A říkám: „Cos mi teď řekla?“ Odpovídá: „Říkám, přivři okno, fouká.“ A kolik je ve skutečnosti takových případů? Vždyť velmi často lidem něco zazní a už je konflikt, je to tak?

Elena Maslova, psycholog vyšší kvalifikační kategorie (Orenburg, Rusko): Dokonce často ani nezazní, ale stává se, že si to člověk vymyslí.

Andrej Kovtunov: Takže je to výsledek činnosti čeho? Kdo to řídí?

 

Působení na člověka jako příčina sebevraždy

Alexandr Kravčenko, moderátor, účastník MSH „ALLATRA“ (Záporoží, Ukrajina): Ve skutečnosti, jelikož jsme se dotkli otázek týkajících se nemoci, jaká nemoc nutí člověka spáchat sebevraždu, bylo by zajímavé poslechnout si vaše předpoklady, možná i hypotézy.

Andrej Kovtunov: Existují-li vůbec v člověku takové mechanismy, zaměřené na sebezničení?

Elena Prengemann, doktorka vyšší kategorie, rodinná medicína, psychosomatika (Bietigheim, Německo): Člověk má naopak pud sebezáchovy: každý člověk, každá Osobnost chce žít. Byla pacientka, která začala mít strach z pocitu, že ji někdo škrtí, neustálý tlak v oblasti krku, za hrudní kostí. Byla to maminka, žila sama se čtyřmi malými dětmi. Šla se na psychiatrickou kliniku léčit, a tam spáchala sebevraždu.

Přičemž, předtím vždy v rozhovorech se mnou a s doktorem (doktor odtamtud volal, sdělil mi tu hroznou zprávu, že to ani tam nemohli předvídat), tedy vždycky říkala: „Ano, chodí mi takové myšlenky na sebevraždu, ale nikdy to neudělám. Velmi chci žít.“ Opravdu se velmi bála smrti a velmi se upínala na život, bála se nemocí, chtěla se uzdravit.

A najednou člověk po dvou týdnech pobytu na klinice spáchá sebevraždu. Lze předpokládat pouze to, že byla na pokraji, že to byl dopad nějaké cizí síly na ni, které nemohla vzdorovat. Takže, byl příkaz, zapomněla na své děti, zapomněla na svou touhu žít a uzdravit se a prostě to udělala, přičemž způsobem, netypickým pro ženu - oběsila se.

Alexandr Kravčenko: Ano, vezmeme-li v úvahu, že byla na specializované klinice, že byla pod dohledem, byli tam odborníci, a přesto tomu nikdo nedokázal zabránit.

Elena Prengemann: Byla na denním stacionáři, prošla svou terapií do šestnácté hodiny, odešla domů a udělala to tam. Ale nikdo za ty dva týdny (byl tam velmi zkušený šéf a i lékaři), nikdo si ani nevšiml, že se chystá něco takového provést.

Alexandr Kravčenko: Já tedy uvedu příklad, který je dnes znám v podstatě všem, psali o tom v médiích v zemích SNS. Je to sebevražda Gaftovy dcery. Svůj život ukončila ve věku devětadvaceti let, právě když měl její otec Valentin Gaft  narozeniny. Přečtu teď dopis na rozloučenou Olgy Gaft, který zanechala, a promluvíme si dál o informacích, které teď uslyšíme.

 

„Tak, a je konec!

Rozhodla jsem se. Nic mě na cestu pravdy nevrátí a žít v pekle, už víc nevydržím.

Víš, nejhorší na tom je to, že už tě nikdy neuvidím. Tebe, mé okouzlení, mé štěstí, zbožňuji tě. Jenže je to lžíce dehtu, vytržený zdravý zub, který se dal spravit, a vydržel by celý život. Nedovoluje mi to (nesrozumitelné slovo)žít s tebou a milovat tě. Teď sedím u tebe v kuchyni a pláču. Už nikdy nebudu mít ty hrnky, ty židle, už nikdy nevkročím do tohoto bytu, nikdy ti nevyžehlím košili. Ale bůh to chce. Jsem šťastná, miluji, miluji, miluji. A nemožnost děkovat Bohu za každou vteřinu, co jsem prožila s tebou, mě přivedla k tomuto činu.

Přišel můj konec. To jsou špatná slova. Víš, mohla bych v životě něco udělat, ale nemá smysl mluvit o tom, co nebylo uděláno a už nebude. Odkazuji ti žít dobře, vzpomínat někdy na mně, už nemůžu dál.

Nechci se s tebou loučit. Umírám od samotné této myšlenky. Umořím všechny kolem, když zůstanu žít. Nikdo nepochopí, jak já sama trpím. Promiň, odpusť mi vše. Ale já už nemůžu žít. Jsem prázdný slaboch. Duše je mrtvá, a jak bez ní být? Jen štěkot a skřípání zubů - to je v Bibli. Když se člověk odvrátí od Boha, zahyne v ďáblových tlapách.

Trpím už šest a půl roku. Jsi jako jasné sluníčko, které zazářilo v životě a rozsvítilo všechno. Trápím tě a bojím se, že mě opustíš. Jsi štěstí, jsi pravda. Věz to.

Ať se ti ve všem daří. Vše bude v pořádku. Budeš žít dlouho, a budeš stejně jemný a okouzlující. Bože můj, já to nikdy neuvidím.

Sbohem, můj poklade. Teď dožehlím tvůj šedý svetr, počkám, až přijede Ljoška, dojdu k sobě a tam to udělám. Asi vyskočím z okna.

Žila jsem 29 let, z toho 20 šťastně a posledních 6.5 v pekle. Kdybys mě tehdy potkal.

Už nemůžu psát, celá se třesu. Pořád v něco doufám. Kdybych to tehdy neudělala…

Končím. Je mi velmi špatně, je mi zima a bojím se. Chci se z toho dostat, chci žít, ale někdo se přilepil k mému levému rameni a nedá mi pokoj! Jen si pomyslím, o kolik štěstí jsem přišla, a přijdu i o zbytek. Vědět, že je štěstí a nedostávat ho, to je peklo a utrpení. A nedá se nic dělat.

Naposledy si dám zmrzlinu. Ale je to lžíce štěstí. Člověk může bez potravy, bez vody, ale bez Boha nemůže. Bůh je láska. Každý dech by Ho měl oslavovat. Možná to teď pochopíš.

Vešla jsem do koupelny, tam visí tvé kalhoty. Líbala jsem je. Zbožňuji vše, co je s tebou spojeno. Láska ve mně je, ale ďábel nedovoluje, aby se probudila. Jak moc chci, aby se to nestalo, tedy takový čin. A všechno ostatní bylo.

Už nemám co říct. Sbohem, líbám tě. Nebuď smutný. Ty taky nebudeš. Bav se.

No což, asi je to můj osud. Kdo ví, jak kdo zemře. Zůstaň s bytem, penězi, vším, ale beze mě.

P. S. Předejte mu můj dopis. Je v časopise Zdraví.

Takový dopis našli poté, co se Olga oběsila, a hned na začátku vám chci říci, že to nebyl její první pokus o sebevraždu. Zde se mluví o tom, že se 6,5 let trápila, že se k ní něco přilepilo z levé strany, pociťovala tento silný vliv, který ji svíral a bránil v projevování pocitu lásky. A v konečném důsledku při druhém pokusu o sebevraždu odešla ze života.

Tak tedy, jak jsme již na dnešním setkání nejednou řekli, existuje určitý vliv třetích sil. Jak to v současné době probíhá, chápu to tak, že akademičtí specialisté na to nemohou odpovědět, že? Myslím si, že v naší diskusi dokážeme na tuto otázku odpovědět, přinejmenším bych na ni rád uslyšel odpověď.

Diana Olejnik, psychiatr a psychoterapeut (Dnipro, Ukrajina): Zde je ovšem zřejmé, že člověk to nedělá ze své vůle, dělá to, protože v něm probíhá boj. Chce žít, chce milovat, ví, co to je, má tuto zkušenost. A nemožnost překonat to, co na ni působí, co ji nutí. Je velmi jasně vidět vynucenost tohoto činu, který samotný člověk velmi těžce přijímá.

Andrej Kovtunov: Je to psychiatrické onemocnění, nebo co je to za druh nemoci? Řekněte, když budete vycházet ze své praxe.

Diana Olejnik: Dokonce i z praxe: ti pacienti, kteří přichází s diagnózou schizofrenie… Uvedu jeden velmi názorný příklad. Dívka, 16 let, dostala se do nemocnice kvůli pokusu o sebevraždu. Maminka jí stihla zastavit. Velmi jasně a výstižně to popsala, tyto světlé momenty, kdy si uvědomila, že stojí na okraji střechy devítipatrové budovy, jímala ji hrůza při myšlence na to, co teď musí udělat. Taky to tak říká: „Nemáte tušení, jaká je to neuvěřitelná síla, není možné se jí nepodřídit! Prostě chápu, že se teď stane tragédie“.

Plakala, byla šťastná, že si máma, že si její rodiče všimli, že nebyla ve svém pokoji (to nebyl její první pokus), a že ji stihli zachránit. Člověk, který je dokonce považován za psychicky nemocného, ve světlé chvilce (remise), velmi dobře popisuje tento stav. Říká: „Jsem si naprosto vědom, že to nechci udělat, ale ta síla, která mě nutí to spáchat, je neuvěřitelná“.

Elena Maslova: Také mohu uvést příklad. Věda to rovněž nevysvětluje. Jestliže jsme teď mluvili o psychicky nemocném člověku, tak můj příklad je o člověku absolutně zdravém. Dívka jde večer spát s dobrou náladou, v dobrém rozpoložení, popřeje všem dobrou noc a probudí se z toho, že je jí zima. Chce si vzít přikrývku a zabalit se, ale když se úplně probudí, uvědomí si, že sedí na okenním parapetu se spuštěnýma nohama. Jak to vysvětlit?

Druhý příklad. Chlapec je v nápravně výchovném ústavu. Zdá se mu sen: běží, pronásledují ho, cítí strach. Někdo mu říká: „Běž tudy, jsou tam dveře, otevřeš je a zachráníš se“. Běží k těmto dveřím, vidí za nimi světlo, otevírá je, vstupuje do nich a… probudil se už na zemi. Také naprosto zdravé dítě. A on vyprávěl: „Přímo mě to hnalo k těm dveřím, k tomu světlu“. On totiž utíkal. Když ve svém snu otevřel dveře, ve skutečnosti vypadl z okna. Bylo to z poměrně vysokého patra.

Zůstal naživu, což může být také považováno za zázrak. U nás všichni kolegové říkali, že ho zachránili andělé, měl jen pár zlomenin. Takže i k takové situaci došlo. Vysvětlit příčinu toho, co se stalo, jsme také nemohli.

Sebevražedné rozpoložení: cesta z něj
aneb jak se zbavit vtíravých myšlenek

 

Tatjana Zinčenko: V tomto dopisu zazněla velmi zajímavá fráze - že něco svírá a blokuje lásku, tedy schopnost milovat. O tom hovořil Igor Michajlovič Danilov v pořadu „Neviditelný svět“, že když probíhá útok a vliv třetích sil, přichází pocit sevřenosti, něco nás svírá, a u člověka se jakoby blokuje spojení se zdrojem, v podstatě stav, schopnost stavu… schopnost nacházet se ve stavu štěstí, lásky, radosti, a dokonce i nějakého banálního optimismu.

A zde je příklad z praxe. Jedna mladá žena… Měli jsme případ: dva mladiství ve věku 16 a 18 let nedávno skočili z vysokého patra, to znamená, že spáchali společnou sebevraždu. Mladá žena se podívala na reportáž a fotky z této události. V tu dobu se nacházela ve stavu vnitřního konfliktu a uraženosti na svého může, který se táhl už hodně dlouho. To znamená, že to byl její emocionální stav v danou chvíli, nic jiného tam nebylo. Obyčejný, normální, klidný večer - všechno bylo v pořádku. Žádné vyhrocené ani stresující situace předtím neměla. A při pohledu na tyto fotografie, na tuto reportáž, se její stav prudce mění.

Všechno začalo tím, že pocítila tlak v hrudi, pocit sevřenosti. Potom začala narůstat velmi silná úzkost, přecházející v paniku, nedokázala tento stav ani popsat, protože takové emoce ani nemáme - je to natolik nesnesitelný stav, je to nějaký mix všeho toho nejhoršího, co jen může být. A objevil se takový pocit, že prostě přichází o rozum, že se zblázní. A ona popisuje tuto sílu, která ji zasáhla tak rychle, jako lavina, jako by ji jednoduše připravila o možnost se aspoň nějak této síle postavit, ovládat se a změnit svůj stav. Čili., tato síla jí zcela zbavila schopnosti sebekontroly.

A poté zažívala takové zajímavé změny stavu. Říká: „Dívám se na dítě - musím ho nakrmit, ale já nemůžu, jakoby se moje láska k dítěti přerušila, dokonce ani obyčejně se nemůžu o dítě postarat. Šla jsem na zahradu pomoct své tchýni - nemůžu. Jako by se přerušila taková obyčejná empatie, porozumění k tchýni, takže chlad a úplná odtažitost. A bylo to natolik těžké, právě to, že necítím k nikomu žádnou lásku, jako by se to přerušilo.“

A pak k ní přišla myšlenka, že určitě ten chlapec a dívka, kteří vyskočili, byli také ve stejném stavu. A pokud jsou s tímto „knedlíkem“ (právě toto sevření a toto přerušení tak nazývala), tak s tím se nedá žít, je to stav neslučitelný se životem, a proto skoncovali se životem. A ona taky asi bude muset skoncovat se životem, protože se s tím žít nedá, jestli to nepřejde.

Obrátila se samozřejmě na specialisty - pud sebezáchovy zapracoval, požádala matku, aby přijela, cítila, že je hrozbou i pro dítě. Jasně si uvědomovala, že s ní musí někdo být. Okamžitě zavolala matce a požádala ji, aby s ní byla. Předepsali jí antidepresiva a diagnostikovali dlouhotrvající depresi.

Deprese se nevyvine za 3 dny, není to pravda. Antidepresiva zvyšují sebevražedné chování, tedy tyto myšlenky, tuto úzkost, nespavost a tak dále - to, co měla. Došlo u ní k zesílení, k nárůstu toho všeho, ke zhoršení tohoto stavu. Já jsem to pochopila jen díky tomu, že to bylo popsáno v pořadech „Sebevražda. Posmrtný osud“ a „Neviditelný svět“ – včetně pocitu tohoto svírání a přerušení.

O tom se hovoří v knize „AllatRa“, je to dobře a podrobně popsáno v knize „Ezoosmóza“, jinak bych jako specialista nebyla schopna pochopit, co se s člověkem děje, protože to rozhodně nebyla deprese - neměla k tomu žádné předpoklady, žádné příznaky. I přesto, že brala léky, u ní došlo ke zhoršení stavu, takže bych jí v konečném důsledku nemohla nijak pomoci. Ale díky tomu, že jsem již měla tyto znalosti, jsem dokázala člověku vysvětlit, co se děje.

Začala na sobě velmi pečlivě pracovat: především se pozorovat, a oddělovat se od těchto myšlenek a ignorovat je. A ukázalo se, že se jí to daří, že to prostě bylo takové přesvědčení, že to nemůže ignorovat. Je pravoslavná křesťanka a začala trávit spoustu času v modlitbě. Díky těmto krokům a změně jejího postoje k tomu, co se s ní děje, pocítila jistotu, že to všechno může ignorovat a nepoddávat se tomu. Změnila svůj vztah k manželovi (hovořila jsem o tom, že se u ní nahromadily křivdy). A pocítila takový příval vděčnosti!

Tím se všechno začalo, tímto prolomením. Během několika dní se s tímto stavem doslova vypořádala a dostala se z něho. Ale nebýt těchto znalostí, prostě bych nevěděla, co dělat a jak se postavit k tomu, co se děje. Jasně jsem chápala, že je člověk v nebezpečí, že by mohla tyto myšlenky skutečně uposlechnout, a že se nachází v nesnesitelném stavu. Ale nevěděla bych, jak jí pomoct, a co se vlastně děje. Toto pochopení bych vůbec neměla.

Alexandr Kravčenko: Vycházím-li z toho, co již bylo ozvučeno, lze v podstatě nejen předpokládat, ale i učinit závěr, že existuje určitá zákonitost, kterou lze vysledovat u lidí různých věkových kategorií, odlišného společenského postavení a profese, navíc má v podstatě různou geografii, protože se zde nacházejí specialisté z různých zemí. A jestliže se setkáváte s touto zákonitostí, tak to není ojedinělý případ (ne jeden za rok, ne jeden za pět let). Jste odborníky ve své oblasti činnosti, jaké tedy podnikáte kroky?

Elena Maslova: To, co teď Taťjana vyprávěla o své pacientce, jsem zažila sama na sobě. Vyzkoušela jsem jak tradiční postupy, tak postupy, které byly v pořadech s Igorem Michajlovičem Danilovem. Obrazně řečeno, pocítila jsem to vše na vlastní kůži: také jsem měla pocit nějakého vlivu, vůbec jsem se nedokázala kontrolovat. U mě už začala, jak říkáme, sociální desadaptace: nemohla jsem řídit auto, jako robot jsem se účastnila života rodiny, práce a všeho ostatního. Natolik silné bylo právě toto svírání, cítila jsem takovou beznaděj!

Snažila jsem se dostat z tohoto stavu. Obrátila jsem se k lékařům, stejná diagnóza - deprese. Já sama jsem odborník, a vezmu-li v úvahu všechny tyto přístupy, stejně sedím a nerozumím, co se se mnou děje. To jest, nejsou zde žádné důvody, které by způsobily depresi, nemám žádné příznaky, které na depresi ukazují, ale přesto mi byla diagnostikována deprese. Je mi jasné, že mi antidepresiva nepomůžou z tohoto stavu. Také jsem trpěla nespavostí, tedy všechno to, co bylo popsáno, byla jsem také na pokraji zoufalství. A jedině kniha „AllatRa“, pořady s Igorem Michajlovičem Danilovem…

Tedy spoléhání na tradiční medicínu… uvědomila jsem si, že se z tohoto stavu nedostanu, že to pokračuje, a že se to někde uvnitř zhoršuje. Neužívala jsem antidepresiva, začala jsem s prášky na spaní, ale uvědomila jsem si, že to má opačný efekt. Až po přečtení a aplikování v praxi toho, co je napsáno v knize „AllatRa“, a po zhlédnutí pořadů s Igorem Michajlovičem Danilovem, se v mém nitru objevil takový pocit, že nyní to mohu zvládnout. Byla to taková obrovská vnitřní síla, od které jsem se odrazila, a jedině tak jsem se z toho dostala, bez prášků a antidepresiv, pouze díky tomu.

Elena Prengemann: Obecně u pacientů s mnohými psychickými poruchami, strachy, úzkostí, depresí, jestli oni sami o tom nemluví, ale když se je na to zeptáte, mají vždy tento symptom tlaku (jak říkají v ruštině: na srdci mi leží kámen), nebo svíravý pocit v hrudi, prázdnota uvnitř – tak to ještě popisují. Tento symptom byl vysvětlen Igorem Michajlovičem Danilovem v pořadu „Neviditelný svět“, takže do zveřejnění tohoto pořadu jsem nechápala, co to vlastně je. Je to taková vegetativní porucha? Co se vlastně s člověkem děje? Vlastně, co v ruštině znamená přirovnání „kámen na srdci“?

Natália Stoljarova: Ve skutečnosti se s tím také v praxi setkávám. Posílají k nám pacienty, kteří se pokusili o sebevraždu. Provádím psychologickou diagnostiku, tj. zkoumám charakter psychických procesů, včetně emočního stavu. A u žádné z osob: u dospívajících i dospělých, nebyla odhalena žádná odchylka. Ukazuje se, že jsou absolutně zdraví. Mluví o tom, že byli v dobré náladě, nebyli pod žádným tlakem, nepřáli si zemřít, neměli apatie nebo něco jiného. Nic takového nebylo. Prostě spáchali tento čin a nemohou ani vysvětlit, proč se k tomu rozhodli.

Protože říkají: „Sám nechápu, jak jsem to udělal, proč jsem to udělal. Všechno v životě je krásné, miluji život, chci žít, a najednou jsem uslyšel takovou myšlenku: „Jdi a udělej to! - a nemohl jsem nic udělat, nemohl jsem jí vzdorovat. Je to natolik silné, nakolik je tato myšlenka neodbytná, že tomu člověk nedokáže vzdorovat, je pro něj snadnější to udělat. Spáchat tento nenapravitelný čin, než nějakým způsobem vzdorovat těmto vtíravým myšlenkám, tomuto vlivu a zachránit si život.“

Pořad Obsedantní myšlenky o sebevraždě. Co dělat? Smrt nebo Život

Pořad Purpurové nebe. Neviditelný svět. Zvláštní korespondent

Pořad  Současné šamanství. Hry viditelných a neviditelných světů

 Pořad Sebevražda. Posmrtný osud

 

Dětské sebevraždy

Diana Olejnik: A zde je ještě jeden velmi důležitý moment, mluvíme-li o dospělých, kolegové uvádějí příklady, já sama jich znám mnoho - my jako post faktum hledáme u člověka psychické poruchy, abychom alespoň nějak vysvětlili jeho čin, proč se to stalo. Ale nyní je velmi mnoho příkladů, a to opravdu děsí, když se jedná o malé děti… Jeden z posledních příkladů: maminka se chystá na procházku s dítětem a odvrátila pozornost, stalo se to v létě. Dítěti jsou 3 roky, sedí, hraje si v nějaké místnosti, kde jsou všechna okna zavřená, vše je v pořádku. Jediné otevřené okno je v kuchyni, kde je také máma, a navíc je zakrývá síťka. Dítě… Stalo se to tak rychle… U tohoto okna stála židlička. Matka říká: „Zatímco jsem se otočila, abych nalila něco do láhve, odvrátila jsem pozornost, dítě se rychle rozběhlo k oknu, postavilo se na židli, opřelo se o síťku a vypadává z okna v 6. patře.“ Dítě zůstalo naživu, je v těžkém stavu na jednotce intenzivní péče, nikdo ani nečekal, že je ještě možné ho zachránit. Dítě samozřejmě zachránili, bylo v těžkém stavu. A takových příkladů… Velmi často můžeme pozorovat, že tyto situace jdou prakticky jedna za druhou v určitých, například, městských částech. A můžeme to pozorovat nejen u nás, v Dněpropetrovsku. Spolupracuji s kolegy z Krivogo Rogu, kteří také zaznamenávají stejné případy, doslova jeden za druhým. Zde už to nemůžeme vysvětlit tak, že dítě má nějaké psychické… tříleté dítě, pětileté dítě, že má psychické poruchy, které ho přiměly k tomuto činu. A není zde možné předpokládat nic jiného, ​​než vliv určité síly, že dítě spáchá tento čin pouze pod vlivem nějaké síly, kterou jsme oficiálně ve vědě nepopsali.

Alexandr Kravčenko: A hypoteticky?

Diana Olejnik: A hypoteticky to teď můžeme pouze vysvětlit. To vysvětlení, které jsem našla v knihách (v dnes již zmíněné knize „AllatRa“), v pořadech, ta vysvětlení, která dává Igor Michajlovič Danilov – vysvětlení toho, že existuje vliv, vměšování třetích sil, právě s takovým destruktivním účinkem. A zejména u dětí, jak k tomu dochází: nejčastěji se matka otevírá v nějakém negativu, a skrze ni jde toto působení na dítě.

Tatjana Zinčenko: Vrátíme-li se k příběhu o této mladé ženě, tak ta přímo řekla, že se podrobovala vlivu, cítila to jako vliv, a že tato síla, která ji ovlivňovala, tak pravděpodobně stejná síla ovlivňovala i ty teenagery. Zeptala jsem se jí, jestli o tom řekla psychiatrovi. Na což odpoěděla: "Samozřejmě že ne, protože kromě deprese bych ještě měla i schizofrenii." Tudíž vědomě zatajila skutečnost, že cítila tento vliv, vnímala tento vliv.

Ještě jeden zajímavý příklad o dětech a matkách. Tato situace se udála před třemi lety. Malé děvčátko 5,5 let vypadlo z 5. patra. Dítě bylo v době pádu z balkónu samotné doma. Její matka v té době zažívala obtížné období v životě: rozvedla se s manželem, s otcem dítěte. Její rodiče, otec byl vážně nemocný a procházel léčbou. Nebylo komu dát hlídat dítě a matka potřebovala pracovat, vydělávat na živobytí. Žena občas pracovala ve večerních směnách v kavárně a vracela se domů pozdě, proto nechávala holčičku doma samotnou.

Například se mohla vrátit v 9 hodin, jindy v 10 hodin večer, dítě bylo nějakou dobu doma samotné a neměla nikoho, kdo by ho v této situaci pohlídal. Matka se nacházela ve velmi sklíčeném depresivním stavu, s obrovskou křivdou, se závistí, s žárlivostí, řekněme, ohledně situace s jejím manželem (protože ji opustil kvůli jiné ženě) a ve velkém negativu, to znamená, že myšlenky byly většinou agresivního rázu.

Jednoho večera si dítě hrálo (zůstalo doma samo), holčička pocítila silný strach, přitom říkala, že to byla nějaká hrůza, která se valila zvenčí a jakoby zaplňovala (vyprávěla to) byt po místnostech a nakonec se dostala do té místnosti. Popisuje to tak, že jakoby se něco valilo zvenčí, postupně zaplňovalo byt a dorazilo do té místnosti, kde se ona nacházela. Byla natolik vyděšená, že prostě vyběhla na balkon a začala volat matku. "Maminko, zachraň mě, pomoz mi!" - křičela.

Tento křik uslyšel soused, který se vrátil z práce. Vyšel na balkón, spatřil tuto holčičku a říká: "Začal jsem na ní volat, oslovovat jí jejím jménem, holčička ale na má slova vůbec nereagovala". Hodil po ní míčkem, protože křičela: "Maminko, maminko, pomoz!", a začala přelézat přes balkónové zábradlí. Hodil po ní buď tenisovým, nebo nějakým malým míčkem. Teprve až když jí míček uhodil, holčička se na něj podívala, tedy uviděla ho. Přesvědčil ji, aby se vrátila domů.

Dříve v tomto bytě žili rodiče této ženy, pamatoval si číslo na pevnou linku, poněvadž jinak nebyl k dispozici žádný klíč, vůbec nic, ani mobilní telefon, nemohl žádným způsobem dítě kontaktovat a vzít si ho k sobě. A tak jí volal každých 15 minut a povídal si s ní, aby se holčička nebála. Říká: "Pochopil jsem, že je v nějakém neadekvatném stavu". Já jsem s ním také mluvila po tom všem, co se stalo. A pak holčička podruhé… 

On se na něco zadíval, na nějaký pořad, něco v televizi, nebo měl telefonát (už si nepamatuji), a nezavolal ji. Zavolal ji později, přesněji, pocítil, že je něco špatně: zavolal ji, ale nezvedla sluchátko. Vyběhl na balkon a uviděl, že ona už skoro přelezla přes zábradlí a s voláním "maminko, jdu k tobě", šla někam konkrétně. Visely tam nějaké dráty a ona se jednou rukou držela za tyto dráty, část jejího těla ještě byla na balkóně. Ale on říká: "Už jsem pochopil, že už nic nestihnu udělat."

Prostě seběhl dolů po schodech. Šli kolem nějací dva kluci. "Teď spadne holčička, chytáme?" Společně chytili tuto holčičku. Zřítila se. Měla zlomenou ruku a otřes mozku, muž ovšem utrpěl závažnější zranění. Jde o to, že sama holčička si nepamatuje okamžik toho, jak se zřítila, jak seskočila z toho balkonu.

V její realitě (přímo tam, na ulici ukázala, z jaké výšky skákala) viděla mámu, šla k mámě a viděla vzdálenost přibližně jednoho a půl podlaží. Dokonce viděla zem, listí, trhlinky tak, jako kdyby se člověk díval z přízemí nebo případně o něco výš. To znamená, že bylo pozměněno její vnímání, v podstatě nereagovala na to, že ji volali, mluvili na ni.

Když ke mně toto dítě poslala moje kolegyně, dětský psychiatr, tak žádné projektivní testy, žádné vyšetření u dítěte neukázalo jakékoliv změny. Tedy dítě v normálním stavu. Skutečnost, že si to nepamatuje, lékaři spojili s posttraumatickou amnézií, tj. ztrátou paměti v důsledku traumatického poranění mozku. Ale vždyť ona si nejenže nepamatovala. Ona si to pamatovala jinak.

A to je velmi důležitá věc, která ukazuje, že dítě je v psychicky zdravém stavu, ale její vnímání je změněno - vidí něco jiného. Jak je to možné? Co se děje? A je jen jeden závěr: někdo v ten okamžik ovlivňoval vnímání dítěte.

Alexandr Kravčenko: A toto je mimochodem velmi zajímavá věc, protože když hovoříme o okamžiku záměny obrázku nebo záměny vnímání světa nebo reality, tak dnes již existuje spousta faktů, kdy lidé, kteří dokázali přežít za určitých nepříznivých okolností, vyprávějí o tom, že viděli něco úplně jiného. A nyní navrhuji, abychom se podívali na video, kde právě svědci takových událostí vyprávějí, jak to vnímali oni.

Pořad Záměna obrázků ve vědomí člověka. Příčiny sebevraždy. Neviditelný svět existuje

Pořad Neviditelný svět

 

Zkreslení reality jako příčina záhadných tragedií

Elena Prengemann: V pořadu s účastí Igora Michajloviče Danilova "Sebevražda. Posmrtný osud" byl popsán případ - autonehoda muže, který jezdil stejnou cestou takřka každý den. Cestu znal velmi dobře. Došlo k autonehodě s klinickou smrtí. Muž se dozvěděl, že za poslední dva měsíce na tomto místě došlo k velkému množství autonehod. Když popisoval tuto autonehodu tak sdělil, že viděl lesní porost, tedy, že nejel do příkopu, nýbrž po polní cestě k lesnímu porostu. Zde byla očividná záměna reality ve vědomí tohoto člověka.

Když jsem shlédla tento pořad, vzpomněla jsem si na případ, který se udál v březnu 2015 v Německu. Byla to tragická letecká havárie, při které zemřelo 150 lidí. Absolutně zdravý pilot společnosti Germanwings. Letadlo letělo z Barcelony do Düsseldorfu. Nabralo výšku. Prvních 30 minut letu bylo vše v pořádku, pak z nějakého osobního důvodu první pilot opustil kokpit, druhý pilot se zabarikádoval v kokpitu, tedy zamknul ho a prostě nechal letadlo spadnout. Letadlo narazilo do hory a rozbilo se v Alpách.

Můžeme předpokládat, že možná ztratil vědomí, nebo se mu udělalo špatně? Ale když na něj v kokpitu klepali, on ještě něco odpovídal, to znamená, že byl při vědomí. A podle letových zápisovačů byly důkazy, že se letadlo nezřítilo jakoby proto, že byl jeho motor vypnutý (Andrej Kovtunov: Neovladatelné). Bylo totiž záměrně ovládané během letu - takže ovladatelné bylo. Navíc, když se blížili k zemi, k těmto horám, on navyšoval rychlost, aby to proběhlo rychleji.

Přičemž tento člověk, když to všechno začali vyšetřovat, komise, všichni příbuzní, samozřejmě všichni přátelé byli v šoku, protože on, podle jejich slov, nikdy netrpěl psychickým onemocněním, měl přítelkyni. Před nehodou koupil své přítelkyni auto, sobě si koupil auto, to znamená, že se nechystal umřít, nechystal se spáchat sebevraždu.

A samozřejmě vzniká otázka, co se s tímto člověkem stalo, co se mohlo stát, jaká na něj působila síla, že zabil nejenom sebe, ale i 149 lidí? Mezi nimi bylo velmi mnoho dětí, teenagerů - letěla celá německá třída. A samozřejmě lidem bylo později vysvětleno, že údajně trpěl depresí. Dokonce i na Wikipedii je uvedený tento případ, že trpěl psychózou, ale to nikterak nemůže být skutečností.

Vím, mám pacienty řidiče autobusů, kteří užívají antidepresiva při depresi a oni procházejí velmi přísnou komisí, dokonce i u pozemní dopravy. To znamená, že kdyby pilotovi někdy určili takovou diagnózu jako je deprese nebo antidepresivní léky, nikdo by mu nedovolil letět. Tím spíše kdyby trpěl psychózou, tak by tomuto člověku nikdy více nedovolili létat, protože se k tomu přistupuje velmi přísně. Potom to takto vysvětlili lidem, protože se jednoduše nenašlo žádné jiné vysvětlení toho, jak se člověk mohl takto zachovat.

Andrej Kovtunov: Existuje velmi mnoho podobných nevysvětlitelných případů. Jen několik týdnů zpátky došlo v Rusku k tragédii, když v pět hodin ráno jel autobus s lidmi a náhle, zničehonic do protisměru vyjel náklaďák, nákladní auto „KAMAZ“ (sklápěč) a v tomto autobusu zemřelo 14 lidí.

Řidič „KAMAZu“ přežil, a když s ním dělali rozhovor a dotazovali se ho v soudní síni, proč k tomu došlo, tak nejdříve říkal: "Nevím, jsem nevinen." Jediné vysvětlení, které říkal: "Předjelo mě myškou osobní auto." V pět hodin ráno, no, je to velmi nepravděpodobné… A vždyť ve skutečnosti se podobných věcí děje v životě velmi mnoho.

 

Nevysvětlitelné nehody

14. listopadu 2018 se v dopravní špičce na jedné z křižovatek Jekatěrinburgu utvořila malá dopravní zácpa. Řidič Hondy CR-V se pohyboval směrem k semaforu v pravém krajním pruhu. Po několika minutách stání v koloně řidič z neznámých důvodů náhle vyjel na chodník, začal nabírat rychlost a řítit se dopředu. Auto se řítilo více než 100 metrů a sráželo všechno na cestě, včetně chodců, kteří nestihli uhnout na stranu, a zastavilo se, až když na cestě narazilo do sloupu. V důsledku nehody byl vážně zraněn muž, který šel podél chodníku a žena s dvouletým dítětem, kteří stáli na semaforu. Řidič svoje jednání nemohl nijak vysvětlit.

24. května 2015 na trati Perm-Jekaterinburg vůz Toyota vjel do protisměru, aby předjel více aut. Řidič předjel 2 vozidla a pokračoval v protisměru, i když se před ním objevily světla reflektorů vozu VAZ, který se pohyboval v protisměru. Rychle se blížil k protijedoucímu vozidlu, řidič terénního auta z nepochopitelných důvodů ani neprojevil snahu vyhnout se čelní srážce. Ignoroval také křik manželky, která varovala před blížícím se nebezpečím. Při smrtelné dopravní nehodě zemřeli čtyři lidé a další čtyři lidé utrpěli mnohočetná poranění včetně dvou dětí 5 a 6 let, které byly ve vozidle Toyota.

Dne 28. června 2015 na dálnici Kursk-Voronež řidič Škoda Oktavia předjel auta IŽ a vrátil se do svého pruhu, nicméně když se k němu po několika vteřinách přiblížil nákladní automobil DAF, jedoucí naproti, z nevysvětlitelných důvodů vyjel do protisměru a nastal čelní náraz s kamionem. Došlo k nehodě se třemi vozidly, což mělo za následek smrt 3 osob a způsobilo vážné zranění řidiči nákladního automobilu a dvouletému dítěti, které zázračně přežilo ve vozidle Škoda.

5. října 2018 došlo k nehodě na dálnici Tver-Ržev, v jejímž důsledku na místě nehody zemřelo 13 lidí a tři lidé utrpěli mnohačetná těžká zranění. Události se vyvíjely následovně: traťový mikrobus Ford Transit se pohyboval ve směru Tver, a naproti němu jel linkový autobus LIAZ. Když byl na úrovni autobusu, řidič Fordu z nepochopitelných důvodů udělal náhle prudký manévr, vjel do dráhy protijedoucího vozidla, a způsobil čelní srážku s autobusem. Vyšetřování ukázalo, že u mikrobusu chyběla brzdná dráha, zatímco řidič autobusu brzdil, když se snažil vyhnout dopravní nehodě.

12. října 2010 na železničním přejezdu u města Marganec, v Dněpropetrovském regionu, došlo k nejhorší dopravní katastrofě na Ukrajině. Kolem 9 hodin ráno přijel linkový autobus značky „Etalon“ k nechráněnému přejezdu a zastavil se. Rozezvučela se siréna a semafor blikal výstražným červeným světlem. Řidič autobusu nechal projet vlak, ale nepočkal na povolení k pokračování v jízdě a rozjel se z místa. Podle očitých svědků cestující křičeli, že semafor ještě bliká a a že nesmí jet, zvlášť když všichni dobře viděli dieselovou lokomotivu, která se rychle blížila k přejezdu. Řidič ale ignoroval varování a vjel na přejezd, zastavil se na trati a vypnul motor autobusu. Lidé se ocitli v pasti, došlo k nevyhnutelnému střetu, vlak táhl autobus asi 300 m. Zyhunulo 44 lidí, včetně tří dětí. K dnešnímu dni nikdo není schopen vysvětlit jednání řidiče.

4. února 2014 v Sumské oblasti na železničním přejezdu došlo k podobné tragédii. Linkový autobus s cestujícími, který se pohyboval po trase Vorožba-Sumy, přijel k přejezdu a zastavil se kvůli výstražnému signálu semaforu. Ale když se osobní vlak Charkov-Sumy přiblížil k přejezdu, z neznámých důvodů se řidič rozjel z místa, zastavil na přejezdu, a vypnul motor autobusu. Došlo k nevyhnutelné kolizi, ve které zahynulo 13 lidí, a pět jich bylo těžce zraněno. Samotný řidič přežil bez jediného škrábnutí.  Nijak nemohl vysvětlit svůj čin. Šetřením bylo zjištěno, že 1. ledna téhož roku v rodině řidiče došlo k tragédii, jeho otec spáchal sebevraždu oběšením, ale tvrdit, že se řidič pokusil o sebevraždu, není možné, protože několik týdnů před tragédií se mu narodilo dítě, což znamená, že měl pro koho žít.

__________________

Následující článek (pokračování): Část 3. Vtíravé myšlenky.

Celá videoverze pořadu Hra profesionálů Co je to vědomí? Film 1.