Sérioví vrazi – co je pohání

Text pořadu "Hra Profesionálů. Co je to vědomí? Film 1". Část 5.

1:54:39 — 2:23:31

Co pohání lidi, kteří se stávají maniaky. Co nutí tyto lidi páchat masové vraždy? Proč se maniaci–vrazi stávají takovými? Moderní psychiatrie nedává vyčerpávající pochopení příčin a metod řešení těchto jevů. Hledání odpovědí na setkání odborníků v oboru psychologie a psychiatrie.

Předcházející článek: Část 4, Sebevraždy a agrese dospívajících — co za tím stojí.

 

Jak se člověk stane maniakem

Andrej Kovtunov, koordinátor MSH „ALLATRA“ (Kyjev, Ukrajina): Ano. A podívejte se: přicházíme s vámi, řekněme, k velmi těžkému tématu, které také existuje v naší společnosti - jsou to takzvaní maniaci, nebo sérioví vrazi. Kolik případů zná naše historie, mám na mysli sousední státy, ale i ostatní země světa.

Takže, sérioví vrazi. Kolika se dopouštějí vražd, a kolik se děje nepochopitelného, lze říci, metafyzického, kolem těchto osobností.

Mechanismy, jak se tedy z lidí stávají maniaci, nejsou jasné - co nutí lidi masově vraždit. A kolik přijde imitátorů, zatímco ten, či onen sériový vrah koná své dílo? Kolik se jich objeví? Jakou vlnu to způsobí?

Je to velmi zajímavé, otázka pro vás jako odborníky: „Setkaly jste se s tímto jevem nebo ne? Jak to můžete komentovat?“

Tatjana Zinčenko, psycholog, psychoterapeut (Dnipro, Ukrajina): Samozřejmě, existuje řada otázek, na které neexistují odpovědi v moderní psychiatrii, v kriminalistice ani kriminalistické psychologii. Zejména, proč se stali masovými vrahy, maniaky?

Vysvětlují to těžkým dětstvím, nějakými psychickými traumaty s vytvořením některých pohlavních zvráceností v dětství, nebo v dospívání.

Ale když začneš studovat jejich biografii, uvidíš jeden zajímavý moment - maniakem se může stát kdokoliv: s jakýmkoliv dětstvím, jakoukoliv rodinou, s jakoukoliv… Nestalo se jim nic takového, co by se nestalo kterémukoliv jinému člověku.

V podstatě, každý měl ve škole nějaké konflikty s učiteli. Každý měl nějaký vztah se svými rodiči, někdy i konfliktní. To z velké části znamená, že to jsou obyčejní lidé, různí lidé, s různými charaktery, s různými podmínkami výchovy.

Neexistuje žádná zákonitost, to znamená, že nemůžeme vyvodit faktor, který přesně určí, že pokud se to stane, tak se člověk stane sériovým maniakem. Ne. Povahu těchto vtíravých myšlenek, z čehož vše vlastně začíná, také nemohou určit.

Andrej Kovtunov: A vše začíná právě z těchto vtíravých myšlenek.

Tatjana Zinčenko: Z myšlenek. Ano, u člověka vše začíná z myšlenek: přicházejí myšlenky sadistického obsahu, to znamená, že člověk si to začíná představovat, jak nejprve někoho znásilňuje, zabije… To znamená, že si to začíná představovat. Přijme-li tyto myšlenky a začne je roztáčet v hlavě…

Na jedné straně to je pro člověka nepřijatelné - cítí, že je mu to cizí, děsivé, tak hrozné, až je mu z toho špatně, je to jako by ho něco ovlivňovalo a člověk tento vliv velmi silně pociťuje. Zde začíná boj.

Tato fáze boje někdy končí pro člověka tím, že (existuje takový termín – obsedantní myšlenka a potom obsedantní chování) se to stane činem - svou fantazii to, co dříve bylo jen fantazií, to nyní člověk realizuje. A když popisují stav, ve kterém jsou tyto činy prováděny, je to změněný stav vědomí, není to normální.

Popisují to jako trans, je to jako pomatenost, je to jako běs. Mimochodem, v rozhovorech to právě tak nazývají, že jde o nějakou sílu, nějakého démona, nějakého běsa, nějakou posedlost, takže přesně takto říkají, že jako kdybych to nedělal já, jen jsem sledoval to, jak to něco, přes mé tělo, dělá.

Poté mnozí popisují stav velmi silného potěšení, tedy opojení mocí, v podstatě bud‘ probíhá psychosexuální vybití (tak tomu i říkají). U mnohých nebyla zvrácenost ani v dětství, ani v dospívání.

Všechny tyto nekrofilie a všechny ty nejhorší zvrácenosti, které popisují, se objevují až v procesu série vražd, působení téže síly, vlastně vynucování takového způsobu chování.

Andrej Kovtunov: Chtěl jsem vyprávět zkušenost jednoho z našich účastníků. Jako šéf vyšetřovací služby ve svém městě, říká: „Když jsme zadrželi zločince, kteří spáchali sérii vražd, pokládal jsem jim otázky. Byli tam takoví, kteří se dopustili 3 vražd, 5 vražd“.

Říká, že se posadil a mluvil s nimi: „Samotného mě to zajímá, řekni, proč jsi to udělal? - Mlčí. – Nebudu to zapisovat, sám to chci pochopit. – Nebude to do protokolu? – Ne, nebude. - Mně přikazoval hlas v hlavě, ale do protokolu toto neuvedu. – Co je to za hlas? - Nevím, pociťoval jsem tak nesnesitelný tlak, že ani nemohu vyjádřit, nemohl jsem se vzepřít těmto příkazům, které jsem uvnitř slyšel“.

Pak, po tomto rozhovoru, šel k vyšetřovatelům a začal jim klást otázky: „Podívejte, a jsou před vámi také tak otevření? – Ano, mluví o tom skoro každý druhý. - Pokud o tom skoro každý druhý mluví a vy to nikde nezaznamenáváte, tebe samého jako vyšetřovatele, jako odborníka, to snad nezaujalo?

Nemůže to tak být (Diana Olejnik: Aspoň malá pochybnost). Co to může být? Davová psychóza? A když, tak jaká davová psychóza?“ Dnes jsme sledovali video - reakce lidí z různých zemí světa. Co je to za psychóz a na celé planetě? To znamená, že celé naše lidstvo má sklon k této psychóze?

Alexandr Kravčenko, moderátor, účastník MSH „ALLATRA“ (Záporoží, Ukrajina): K tomuto tématu, kterého jste se teď dotkli, k tématu sériových vrahů, jsme připravili video materiál. Nyní jej zapneme na monitor, aby to všichni mohli vidět, a pak budeme pokračovat v naší diskusi. Zapněte to, prosím.

 

Příběhy sériových vrahů

Theodore Robert (Ted) Bundy.

Sériový vrah, se narodil 24. listopadu 1946, Burlington, Vermont, USA. Rozhovor 1989.

Přesný počet jeho obětí je neznámý, přiznal se k 30 vraždám. Násilník, únosce a nekrofil, který působil v letech 1974-1978.

Jeho oběti byly mladé holčičky a dívky. Poprvé byl zadržen v roce 1975. Během soudního procesu se pokusil třikrát o útěk. Třetí pokus 30. prosince 1977 byl úspěšný.

Byl zatčen 15. února 1978 za krádež automobilu. Dne 10. února 1980 proběhlo soudní řízení. Ted Bundy byl odsouzen k smrti, v elektrickém křesle. Ted Bundy byl popraven 24. ledna 1989 na Floridě, elektrickým proudem.

Theodore Robert (Ted) Bundy: V určitém okamžiku začala krystalizace a tvorba téměř samostatné bytosti uvnitř mě. Když jsi na pokraji… Byl jsem na pokraji vychrlit navenek své fantazie a pak vznikla touha udělat malý krok, velký krok, fyzickou akci. Stalo se to postupně v několika etapách. To se nestane přes noc, alespoň ne v mém případě. Přichází okamžik: zamyslíš se nad tím, že když to uděláš ve skutečnosti, získáš tím mnohem více pocitů, než při čtení nebo prohlížení.

— Jak dlouho jste zůstal v této fázi předtím, než jste napadl?

Theodore Robert (Ted) Bundy: Několik let. Musel jsem se vypořádat s velmi silnými zákazy zločinného chování, nebo agresivního chování, které ve mě byly založeny mým okolím, církví, školou – to, co mi říkalo: „Ne, to není správné“. Chápal jsem, že i přemýšlení o tom bylo špatné, nemluvě o tom, to opravdu udělat. Stál jsem „na okraji", poslední nitky, které mě zdržovaly, se stále natahovaly, pod tlakem mých fantazií, neustále vyživovaných pornografií.

— Vzpomínáte, co Vás postrčilo, přestoupit přes okraj?

Theodore Robert (Ted) Bundy: Dokonce, i když mluvíme o vlivu, který tam byl, tento pocit, když jsem dosáhl tohoto bodu, uvědomil jsem si, že je to hranice. Bylo to něco… Můžeme to nazvat cvaknutí, pak už jsem nemohl nic kontrolovat. Ještě jedna skutečnost, kterou jsem nezmínil, je alkohol. Myslím, že to byl kombinovaný účinek alkoholu a pornografie. Alkohol odstraňoval vnitřní zákazy a pornografické fantazie je ničily dále.

— Zpočátku jste byl vždycky napůl opilý, když jste páchal tyhle věci, je to pravda?

Theodore Robert (Ted) Bundy: Ano.

— Tede, po spáchání první vraždy, jaký emocionální stav se u Vás dostavil? Co se stalo v následujících dnech?

Theodore Robert (Ted) Bundy: Bylo to doslova, jako bych se vynořil z nějakého hrozného transu, nebo ze sna. Vzbudil jsem se a byl jsem jen zděšen z toho, co jsem udělal, při zdravém rozumu, ze všech svých morálních zásad a etických principů. Nečekal jsem, že bych byl schopen udělat něco takového.

— Opravdu jste to nečekal?

Theodore Robert (Ted) Bundy: Ne. Naprosto ne. Není možné popsat divokou touhu to udělat. Ale když byla uspokojena, byla vyčerpána energie, znovu jsem se stal sebou samým.

— Můžete mi pomoci pochopit proces snižování Vašeho odporu, co se odehrávalo ve Vašem vědomí?

Theodore Robert (Ted) Bundy: No, já bych popsal můj odpor takto: pokaždé, když jsem někomu ublížil, pokaždé když jsem někoho zabil, zvláště na začátku, zažíval jsem obrovskou hrůzu, vinu a výčitky ze spáchaného. Ale pak mě impulz ještě více podněcoval k tomu, abych to znovu udělal. Asi to tak funguje, doktore Dobsone. Ale v mém normálním životě, jsem nadále cítil plný rozsah viny, výčitky a lítost nad těmito činy. Samozřejmě si zasloužím nejtěžší trest ve společnosti a myslím si, že společnost by měla být chráněna přede mnou a mně podobnými.

 

Onoprienko Anatolij Jurjevič.

Sériový vrah. Narozen 25. července 1959 v obci Laski, Žitomirská oblast, Ukrajina. Rozhovor 1999

Mezi lety 1989 a 1996 zabil 52 lidí. V období od 14. června do 16. srpna 1989 zabil 9 osob. V období od 5. října 1995 do 22. března 1996 zabil 43 lidí. 14. dubna 1996 byl Anatolij Onoprienko zatčen ve městě Javorov. Rozsudek byl oznámen 1. dubna 1999.

Soud uznal Anatotija Onoprienka vinným ve všech případech a odsoudil k smrti zastřelením. 27. srpna 2013 Onoprienko zemřel na srdeční selhání.

A. J. Onoprienko: Byl jsem mladý a bylo u mě ještě, jak se říká, vše na místě: tělo sloužilo, vše po mužské stránce bylo v pořádku. Samozřejmě jsem se chtěl oženit.

Do třiceti let jsem měl normální, pohodový život: byly peníze, byla auta, bylo prakticky všechno. Uvnitř ve mně byli vždy dva lidi: ten „tichošlápek“, který sledoval život ze strany, a ten, kdo se na tomto životě podílel.

Co to znamená vzít prsten zabitého člověka, odříznout jeho prst a okamžitě umýt tento prsten ve vodě a dát ho milované dívce – toto, když tak vezmu, z lidského hlediska nemohu pochopit, ale ze zvířecího mohu: „Kašlu na to!“

Ve Fastově byl kluk, když matka říkala, že nejsou peníze, když jsem zastřelil matku, pak zastřelil jeho bratra před jeho očima, on leží v posteli, a já jsem se zeptal: „Víš, kde jsou peníze?“ A on se zvedne, tak klidně (6 let starý, nebo 7), říká: „Pojďme, prohledáme je“. A já ho bez jakéhokoliv důvodu zastřelím.

Zabít svého syna, i když jsem ho prakticky nevychovával, je pro mě mnohem jednodušší, než bylo zabíjení nevinných lidí, protože jsem si přiznával, že nejde o to, že to jsou malé děti – ale že to prostě nejsou moje děti.

Zabít svého syna, když víš, že jsi ho zplodil, – to je snadné, ale zabít nevinné dítě - to je velmi těžké.

Dnes, možná, i na Zemi, a možná i ve vesmíru existují nějaké vyšší síly, jak samy sebe mohou nazývat, a možná opravdu existují, které mohou ovlivňovat určité lidi a programovat určitými programy z vesmíru a možná ze Země, a určití lidé to musí vykonat.

Myslím, že jsem byl připraven na tuto roli a vykonal jsem tento úkol celkem dobře.

Pokud bychom brali rok 1995-1996, kdy jsem zastřelil 43 lidí, tak to nebyl ten nejsložitější život, jak se říká, nějaký neobyčejný život. Byl to úplně obyčejný hon na lidi, nic víc. Pouze na lidi. Jediný rozdíl mezi zajícem a vlkem, a tohle byl hon na lidi.

Byl experiment s mrtvými lidmi, když jsem zabil jednu ženu, druhou. A právě s mrtvou, mně bylo „nařízeno“ přistoupit s ní, k pohlavnímu aktu a provést s ní, plný sexuální styk. Opět takový experiment na mém fyzickém těle: dokážu to udělat nebo ne?

Myslí si, že jsem vrah-maniak, ale ve skutečnosti, já jsem největší oběť. Udělal jsem to všechno, viděl jsem to všechno, trpěl jsem nejvíce ze všech. No, co viděli oni po skončení toho všeho? Přišli, poplakali, zděsili se a konec. A já jsem to všechno dělal. Tyto nevinné děti, když se na tebe dívají, já je zabíjel.

Bylo mi řečeno zabít dalších 360 lidí, plus-mínus 10 lidí, v Německu poté, co jsem v roce 1995 zabil na území Ukrajiny 40 osob. Byl jsem připraven to udělat přímo doslova právě teď.

Myslím, že to bylo očkování proti horečnatému komunismu. Druhá série vražd, tedy proti šílenému nacionalismu. A třetí série vražd by měla být proti "moru 21 XX", ale to se neuskutečnilo, proto "mor 21 XX" začne.

Říkám například, že jestli bude život na Zemi pokračovat, pokud to bude Bůh chtít, nebo vyšší síly, anebo pokud se mi to povede, tak určitě udělám „ročníky“. A „ročníky“ budou 360, plus-minus 10 a nikdo neví, kdo bude mezi oběťmi.

Kdyby mně roztrhali auty nebo koňmi, nebojím se toho. Proto se domnívám, že je třeba provést řadu takových trestů smrti, možná i veřejných, aby se lidé zamysleli, že nesmí provádět bezpráví na Ukrajině.

Smrt mě zajímá více, než život. Nemám zájem dál žít. Tolik, kolik já vím, kolik jsem toho viděl… Mohu soutěžit s žijícími dnes na světě, s Dalajlámou a Papežem, že neviděli toho tolik, dokonce například, v souvislosti s Bohem.

Chci umřít. Proč? Protože pro mě, jako člověka, už tento život není zajímavý, proto jsem pro trest smrti, ve vztahu ke mně.

Jsem dokonce potěšen, že jsem vykonal nenáhodné vraždy, ale spáchal řadu plánovaných zabití. Vztah ke mně už je takový blahosklonný, prezidentské rozhodnutí, vím, že budu určitě zastřelen, takže jsem s tím spokojen.

Komplikace zasáhly srdce a možná i plíce, nějak se mi těžko dýchá. 54 let je samozřejmě poměrně vysoký věk. Nevím proč já? Proč je to 52 vražd? Je to jiné, než jednou zabít člověka: nelíbil se mi – tak zabil. Nebo když někdo proti někomu něco má… nebo co?.Rozzlobil se na někoho - a zabil.

A tu jen tak bylo zabito 52 lidí. Vůbec jsem je neznal, tyhle lidi. Jsem prostý člověk, nejsem superman, nejsem nějaký maniak, nebo…

Nemám z toho nic. Řekl jsem při vyšetřování, že ano, za účelem loupeže (při vyšetřování, kdy probíhalo vyšetřování), jsem zabíjel lidi za účelem krádeže. Ne. S cílem okrádání jsem nezabíjel. Jak, jen tak, z ničeho nic, mohly ty vraždy být?

Navíc jak mazaně ty vraždy proběhly: v Sovětském Svazu bylo provedeno 9 vražd, dalších 9 vražd (odjel jsem do zahraničí, žil jsem v zahraničí s 9 vraždami). Mormoni mě pokřtili v zahraničí (americká víra). Byl jsem vyslýchán CIA, Interpolem. A po těchto 9 vraždách, bylo dalších 40 vražd.

Když to dělám, tak to není normální stav, to není můj stav, je nelidský. A když je to pryč, jakoby se uleví, a znovu se stanu člověkem.

Nevím, mohl to být nějaký vliv na mě, doteď to ale nevím. Jsou velmi mazané, tyhle vlivy. Na Zemi existuje mnoho různých sil, které mohou (možná i ve vesmíru) ovlivňovat člověka.

Ale vím, že já sám bych to nikdy neudělal. Možná, na mě provedou ještě nějaké experimenty? Možná mě nějak uspí. Možná mě povzbudí drogami, abych něco takového řekl, něco nelidského a poznají to. Možná to ze mě dostanou nějakým elektrošokem?

Nebudu žádat o milost. Jsem vrah, chtě, nechtě, já jsem vrah. Vím, že je to špatné. A takoví, kteří spachali tolik vražd, jako já, už nežádají o milost. Pro mě by zastřelení bylo lepší, už lepší by byl trest smrti.

Teď jsem nemocný ve vězení, teď nechci zemřít, nějak je pro mě důležité se přece jen dozvědět, sedím už tak dlouho, proč se to stalo, jak se to stalo? Možná to jednou bude známo. Ne proto, abych se dostal na svobodu, abych žil na svobodě, ale abych to pochopil.

Připouštím, že je to možná můj osud, že opakuji jedno a totéž, pořád totéž, osud se opakuje. Nechtěl bych to mít znovu v dalším životě, znovu vraždy.

Samozřejmě, že se kaji. Více než na 100%, že se kaji. Je nepřijatelné, něco takového dělat. Dělat toto je nepřijatelné. Pokud mi odpustí, ne Bůh (jak říkají kněží: odpustí mi hříchy), ale odborníci odpustí, vědci odpustí, lidé odpustí - pak to budu pokládat za odpuštění. Ale kdyby mi kněz odpustil mé hříchy, nemyslel bych si, že je mi odpuštěno.

 

Příčiny nevysvětlitelného chování maniaků

Andrej Kovtunov: V rámci naší dnešní hry a diskuse na téma: „Vědomí a vliv třetích sil, které se napojují na lidské vědomí“, ano?

Tak co z toho vyplývá - tito sérioví zabijáci jsou oběťmi nebo jsou skutečně zabijáci? Tedy, jaký vztah k nim máme mít? Jaký postoj k nim má společnost zaujmout?

Je přece jasné, že je třeba je izolovat od společnosti - to je bezpodmínečné, protože sami sebe neovládají a uvnitř nich je zvíře, které zabíjí. Tento fenomén je však nutno studovat.

Tatjana Zinčenko: Nejzajímavější je, že se často sami dožadují toho, ať jsou buď izolováni, mnozí dokonce požadují nejvyšší míru trestu, uvědomují si, že jsou společnosti nebezpeční. Mnozí prosí, odkazují úplně vše: své tělo, mozek a sebe, zatímco žijí, na experimenty, pro výzkum.

Andrej Kovtunov: Ano, mělo by se také poznamenat, že absolutní většina těchto maniaků, se nebrání během zadržení, navíc toto zadržení vnímají s úlevou.

Diana Olejnik, psychiatr, psychoterapeut (Dnipro, Ukrajina): Podle toho, co jsme právě viděli, je to nejhorší trest, pravděpodobně (pochopila jsem, co se s tímto člověkem děje), nejtěžší trest pro něj není zastřelení, ne to, že sedí ve vězení, ale toto nepochopení, co se s ním dělo.

Opravdu si to sám ani nedokáže vysvětlit. Opravdu ani sám sobě nedokáže vysvětlit tu hrůzu, kterou zažil při páchání těch činů, a pochopit co ho ovládalo. Říká: „Nikdy bych to neudělal“ – chápe to.

Neodmítá žádný trest, ztratil zájem o život. Má jen jeden velmi silný zájem, a to - pochopit, co se s ním dělo, protože to sám nedokáže vysvětlit (Andrej Kovtunov: No, ano). A teď slyšíme absolutně normálního kritického člověka, který mluví naprosto klidně, rozumně a opravdu to chce pochopit. A to je velmi zajímavý moment.

Alexandr Kravčenko: A zároveň, tomu věnujme pozornost, žádá o pomoc odborníky.

Diana Olejnik: Prosí o pomoc! Ano. Jako jeden psychiatr… Existuje velmi zajímavá kniha, která popisuje životní příběh amerického psychiatra, který sám prožil: užíval jednu dobu barbituráty, byl drogově závislý, dokázal překonat tyto stavy psychóz a vrátil se do lékařské praxe.

V prakticky opuštěné nemocnici, ve které pracoval, pracoval s nejtěžšími, nevyléčitelnými pacienty, od kterých mnohé lékařské špičky dávaly ruce pryč.

A popisuje, že symptomy schizofrenie, lze nalézt absolutně v každé osobě. Absolutně! To, co popisují psychicky nemocní (tyto stavy), jsou jednoduše v menší dávce, méně výrazné, jsou přítomny v každodenním životě každého z nás, ty stejné negativní, destruktivní síly.

Velmi dobře popisuje, jak se u něho objevovaly obsedantní myšlenky zabít svoji ženu (nejoddanějšího, jemného a pečujícího člověka ze všech). V takových okamžicích… se jednoduše objevovaly tyto nutkavé …

A říká, že jediný rozdíl spočívá v tom, že moji pacienti si z toho dělají kariéru, a ostatní se s tím ještě dovedou nějak vypořádat.

Zde vzniká otázka. Mluvili jsme po celou dobu o myšlenkách, proč je to všechno velmi důležité: myšlenky, učit se je pozorovat? Právě myšlenky vyvolávají ty emoce, které se v nás pak hromadí, které jednoho dne vybouchnou a přivedou někoho k neuváženým impulsivním činům.

Ale spouštěcím mechanismem u všech duševních poruch jsou tyto myšlenky, které nesou určité emoční zanícení, které lidé nepozorují, a pak si ho často ani neuvědomují…

Pokud člověk udělá jednoduché cvičení: bude zapisovat své myšlenky přesně tím potokem, jak plynou, tak prakticky… No, třeba jeden z posledních příkladů těchto případů (své myšlenky jsem zapisovala): všechny tyto myšlenky mají imperativní charakter - formu příkazů.

Nedávno jsem se ráno probudila, v dobré náladě, měla jsem nějaké plány na den, pracovat, normálně a produktivně. Přišla myšlenka: „Zavolej mu. Podívej se sem na 5 minut“. Jsou lehké, nenápadné.

A pokud jsi tomu věnovala pozornost, určitě hodina, hodina a půl, nebo dokonce půl dne se promrhalo. A opravdu potom přijde stav prázdnoty. Proč? Zaprvé jsi naštvaná na sebe, pak určitě jdou obviňující myšlenky: „No, jak jsi mohla! Půl dne, či hodinu, nebo dokonce i pět minut“.

Všechno. A potom nejen myšlenky, ale celkový stav, a ty už jsi ztratila energii na celý den a tento den jsi neudělala nic dobrého. Dále se to vše hromadí.

Andrej Kovtunov: Pokud mluvíte o ztrátě energie, znamená to, že se někam ztratila?..

Diana Olejnik: Samozřejmě!

Andrej Kovtunov: Podle zákona o zachování energie.

Diana Olejnik: Samozřejmě! Tyto myšlenky nesou energii. Špatné myšlenky, negativní myšlenky, jsou přece velmi silné. Co třeba cítíme potom, když jsme se rozzlobili, urazili, pohádali se? Tyto myšlenky přicházejí a určitě jsou přibarvené nějakou emocí. Dali jsme tomu pozornost a ztratili jsme energii - to je pocit vyčerpání.

Andrej Kovtunov: Tedy člověka, banálně, někdo pojedl.

Diana Olejnik: Ano.

Tatjana Zinčenko: Chtěla bych se podělit o příběh z praxe, psychiatra Buchanovského, který se podílel na zadržení a odhalení zločinů takového sériového vraha, jako byl Čikatilo.

Poté, co nějakou dobu pracoval v tomto směru, se stal zapáleným pro studium chování sériových vrahů, aby pochopil jejich motivy, jak se takovými lidé stávají, bylo zřízeno centrum, kde pracovali, a to i s dětmi, které mají sklony k takovému chování. Například týrají zvířata, něco podpalují.

Jednoho dne k němu přišla matka s dvanáctiletým dítětem a řekla, že mé dítě s radostí odtrhává hlavy zvířatům, zabíjí zvířata a může se stát takovým jako Čikatilo, jestli se takovým stane, tak zabiju jeho i sebe.

Buchanovský a jeho tým se tímto dospívajícím chlapcem zabývali a po dlouhou dobu, doslova více než 10 let, mu pomáhali, aby se nestal sériovým vrahem. Nakonec, s časem nastoupil na vysokou školu, přestal přicházet na konzultace, a po nějaké době se dozvěděli, čeho všeho se dopustil - 3 vraždy a 17 napadení.

To znamená, že dokonce i odborníkům, kteří pracují přímo se sériovými maniaky a studují je, tento příklad ukazuje, že neexistuje žádné pochopení toho, co je za tímto jevem a čím je motivováno, a jak k němu člověk přichází.

Alexandr Kravčenko: Mám pak otázku k tomuto tématu: „Když s ním pracovali poměrně dlouhou dobu, ale výsledek se ukázal být negativní, tak možná, že se práce neprovádí ve správné oblasti?“

Tatjana Zinčenko: Samozřejmě.

Alexandr Kravčenko: Možná stojí za to přesměrovat pozornost a odborníci by se měli zabývat tím, aby nalezli odpovědi na otázky, které jsme dnes položili? A nebyly by takové postavy jako Čikatilo, nebo ten mladík, o kterém jsi právě mluvila.

Tatjana Zinčenko: To znamená, že odpovědi nejsou. Opět, proč? Za prvé, protože chybí chápání vlivu třetích sil a povahy vědomí, především jeho role.

Alexandr Kravčenko: A není pochopení toho, jak se s tím má člověk vypořádat.

Tatjana Zinčenko: Ano.

Alexandr Kravčenko: Protože i ty příklady, které jsme dnes ozvučili, tyto případy, které zde zazněly, ukazují, že člověk jednoduše neví co to je, nikdy se s tím nesetkal, nikdo mu to nevysvětlil. A dále - neví, jak se má zachovat.

Tatjana Zinčenko: On nepoznal toto v sobě samém, jak tomu může vzdorovat, to znamená, že na této úrovni nerozpoznává sebe samého. To je ta nejsmutnější věc.

Andrej Kovtunov: Jak je vidět, víme hodně o vesmíru, o oceánu (Tatjana Zinčenko: Ale o sobě nevíme), a mnohem méně se vyznáme v sobě, že?

Diana Olejnik: Jednoduše nechápeme, co nám překáží žít v míru, sami se sebou a s ostatními lidmi, na světě.

Andrej Kovtunov: Ano, banálně, když se člověk v noci převrací, nemůže spát, přicházejí dotěrné myšlenky, - a toto je také vnímáno jako norma, když lidé sedí, baví se a říkají:

— Jak se máš?

— Nevyspal jsem se.

— Proč?

— Ale, převracel jsem se celou noc, myšlenky doléhaly.

A nikdo se ani nezamyslí, nad tím, co to znamená, ale všichni mlčí a přikyvují. Proč? Protože prožívají to samé.

Elena Prengemann, doktorka vyšší kategorie, rodinná medicína, psychosomatika (Bietigheim, Německo):  U každého je to jedno a totéž.

Andrej Kovtunov: Mám pravdu? Každý to prožívá. A znovu… kde jsou odpovědi na naše otázky? Fyzici nás vybízejí přemýšlet o tom, co se stane s vesmírem za miliardy let, ale nás zajímá…

Diana Olejnik: Ale my nevíme, co se s námi stane zítra, s každým z nás.

Andrej Kovtunov: Nevíme, co se s námi děje právě teď!

Diana Olejnik: Právě teď.

Andrej Kovtunov: Toto je pro nás zajímavé! Protože co je to za život, vždyť jak se ukazuje, myšlenky nejsou naše, vědomí není naše, tento neustálý diktát?

Alexandr Kravčenko: Každý se může stát maniakem.

Elena Prengemann: Každý trpí a neví, jak se stát šťastným.

___________________

Následující článek (pokračování): Část 6, Moderní přístupy v léčbě psychických onemocnění

Celá videoverze pořadu Hra profesionálů. Co je to vědomí? Film 1