Co je příčinou strachu u dětí? Odkud pocházejí imaginární přátelé?

Text pořadu „Hra Profesionálů. Co je to vědomí? Film 2“. Část 4. 

00:57:11 — 01:20:50

Proč děti v raném věku často prožívají vliv nějaké síly, která se snaží nad nimi získat moc? Co je to za sílu? Jak pomoct dítěti zbavit se strachu? Jaká je povaha „imaginárních přátel dítěte“? Hledání odpovědí na nejdůležitější otázky současné společnosti v rámci pořadu na ALLATRA TV.

Předcházející článek: Jak si poradit s hlasy v hlavě a působením subosobnosti, Část 3

 

Krátkodobá aktivace subosobnosti u dětí

Natália Stoljarova, lékařská psycholožka první kategorie (Rusko): Když rozšíříme toto pojetí a podíváme se hlouběji, vždyť ne všichni trpí mnohačetnou poruchou osobnosti. Jak se ale ukazuje, tento fenomén je rozšířenější, a ne nadarmo je v knize „AllatRa“ napsáno, že je to charakteristické především pro člověka v raném dětství.

„Faktem je, že v raném dětství před prvotním vzestupem, — to je také citát z knihy „AllatRa“, v pátém až sedmém roce života může docházet ke krátkodobé aktivaci předchozí Osobnosti (subosobnosti). Zatímco se formuje nová Osobnost, tato se snaží proniknout do vědomí, a převzít moc nad člověkem“.

 

Co to je „znovuzrození duše“

Natália Stoljarova: Ve skutečnosti, jestli analyzujeme zkušenosti z konzultací, kdy se na nás obracejí rodiče s dětmi s různými problémy, pak se pojetí subosobnosti rozšiřuje, tedy její projevy. Začíná být například pochopitelná zkušenost takzvané „reinkarnace duše“.

Nyní se čím dál tím více a častěji píše o tom, že jsou děti, které mluví o tom, že se jmenovaly jinak, že žily v určité oblasti, jmenují své příbuzné, říkají, na co zemřely. A když se to začne prověřovat, skutečně se ukazuje, že se tato informace potvrzuje. V tomto případě má předchozí subosobnost převahu nad novou Osobností, dokud se ta ještě nezformovala, je ještě slabá.

Projev dětské agrese

Natália Stoljarova: Tudíž zkušenosti s těmito subosobnostmi je možné vysledovat, jestli… Například, na psychiatrii jsou v některých pracích zaznamenány případy, kdy dítě projevuje pro něj netypickou agresi s takovou silou, kterou ovládá dospělý člověk. Malé dítě nemůže mít takovou sílu: začíná lámat nábytek, hádat se, přitom začíná, nejčastěji cizím hlasem, mluvit, křičet na matku, že „ty nejsi moje matka“ a tak dále.

A dokonce sami rodiče v takových situacích říkají, že mají pocit, že to není jejich dítě, jako kdyby „se do dítěte vtělil běs“, a po nějaké době to ustane a dítě se zase chová jako obvykle.

Touha změnit pohlaví vzniká v dětství

Natália Stoljarova: Dnes není neobvyklé, když dítě, kupříkladu holčička, říká, že není holčičkou, ale chlapcem. Přičemž se chová, jak přísluší mužskému pohlaví. Například nechodí na holčičí záchod, ale jde na klučičí toaletu. Nepřevléká se před děvčaty, obléká se jako chlapec, vyžaduje, aby ji nazývali chlapeckým jménem, tedy chová se úplně jako chlapec.

Uvedu jeden takový příklad, když jsem byla ještě v pubertě, bydlel u nás chlapec (samozřejmě se mu všichni smáli), ale on se opravdu choval jako holka: vyžadoval, aby mu říkali dívčím jménem, když začal trochu dospívat, začal nosit dámské oblečení, včetně podprsenky. Líčil se, nechával si narůst vlasy, a došlo k tomu, že když dospěl, odjel do Moskvy a zkrátka si nechal změnit pohlaví.

Až k takovýmto extrémům dochází. Příkladů je ve skutečnosti mnoho, budeme-li posuzovat z pozice skutečných Znalostí, co je subosobnost.

Alexandr Kravčenko, moderátor, účastník MSH „ALLATRA“ (Ukrajina): Dobře, děkuji moc za tento příklad. A vždyť opravdu…

 

Rodiče si kladou otázku – je to moje dítě?

Olga Schmidt, bakalář aplikovaných věd, certifikovaná rentgenoložka a technoložka, operátorka MRI R. T. (R) (MR), BAS (USA): Také se můžu podělit.

Alexandr Kravčenko: Ano, ano…

Olga Schmidt: Mám takový osobní příklad. Mám syna, jsou mu čtyři roky. Jednoho dne se prostě zavřel u nás v ložnici, vešla jsem dovnitř a vidím, že si hraje s takovými malými hračkami, je jich tam hodně. Dívá se na mě a prostě začne křičet: „Vypadni odsud, jdi pryč!“

Obvykle je takový klidný. A já vcházím a on říká: „To jsou moje děti! Jdi odsud pryč!“, a začíná tyto maličké hračky schovávat. Dívám se na něj a chápu, že to vůbec není moje dítě, dokonce mnou přímo prochází takový strach, začínám se bát. Také taková zkušenost…

To, co jsme četli v knize „AllatRa“ – bylo jasné, co to je, a ovšem, že první reakcí je vyčinit mu: „Nedělej to!“ – a podobně… Chápeš, že je třeba být v této situaci v klidu, ale tu se myšlenky začínají točit, začínají přicházet pořád dokola. Zatím se to už víckrát neopakovalo. Také chápeš, že je potřeba děti něčím zaměstnávat.

Alexandr Kravčenko: Ano, ano, samozřejmě, přátelé.

Neexistující přátelé – hry s neviditelným přítelem

Elena Maslova, psycholog vyšší kvalifikační kategorie (Rusko): Chtěla jsem ještě dodat. Rodiče často konzultují ohledně dětsko-rodičovských vztahů. A rodiče si začali často všímat, že si děti hrají s jakýmisi neexistujícími kamarády. Tito kamarádi je doprovázejí, děti tyto kamarády krmí, tedy komunikují s nimi jako se skutečným živým člověkem.

Velmi často to také přivádí do slepé uličky. Měla jsem například jednu holčičku na konzultaci, je jí čtrnáct, mluvila o tom, že ji do školy doprovází její neviditelný kamarád, tedy ona s ním mluví, komunikuje. Pro mě také nebylo jasné, co se děje.

Jestli teď vezmu v úvahu všechno to, co se povídalo o subosobnostech, tak lze také předpokládat, že v těchto momentech se právě rovněž projevuje subosobnost dětí. A co je charakteristické, že takovéto dotazy s takovými požadavky v poslední době vzrostly. Když jsem dříve začínala pracovat, tak se to vůbec nedělo a teď takové případy přibývají.

Často tomu rodiče nevěnují pozornost, berou to jako vtip: „Jéje, zase si hraje s přízrakem“, nebo s něčím takovým. A dospělí často nechápou závažnost toho, co se děje s jejich dítětem. A proto, pokud si člověk nepřečte knihu „AllatRa“ a nebude mít představu o subosobnosti, je dokonce i pro odborníky velmi obtížné pochopit, co se v takových situacích děje.

Alexandr Kravčenko: Děkuji. Ještě by chtěl někdo něco říci?

 

Narůstající hrozivý starch

Alexandr Masnyj, neurobiolog, neuroinformatik v oblasti neurodegenerativních onemocnění a psychiatrie (Life science Informatic) (Německo): Chtěl bych k tomuto tématu také říci, že jsme se dívali nedávno na film (je to právě o nejranější diagnostice případů schizofrenie, pokud se nemýlím), je tam také jedna holčička, ona od… nepamatuji si, ale ne od narození, asi od 3-4 let začala vidět abstraktní figury, například číslo 3 nebo žlutou barvu.

Ona si s nimi také povídala, byly reálnými v její realitě, tedy viděla, jak se plazily po stěně, něco prováděly. Bylo zajímavé, že ony právě byly nejenom jako nějaký materiální objekt, tedy jako zvíře nebo jako člověk, ale i čímsi abstraktním. Patrně se to nějak maskuje za něco takového, co je obtížné diagnostikovat. Zůstali tam také bez odpovědi.

 

Strach ve snu nebo noční můry

Alexandr Masnyj: Také bych se chtěl podělit o svou vlastní zkušenost. Kolem 5-7 let se mi rovněž dvakrát přihodilo, že jsem se v noci probouzel z takové, valící se na mě, šílené hrůzy. Prostě to narůstalo ze všech stran a já ležel v posteli a nevěděl jsem, co s tím dělat, co to je.

Vyskakoval jsem z postele, začínal běhat po pokoji do kolečka, dokud nepřiběhla máma. Ta mě uklidňovala a tento stav více méně přešel. Máma mi dávala kozlíkové kapky a pak se všechno zklidňovalo.

Také jsem dříve nemohl najít odpověď na to, co to bylo. Tedy lékaři obvykle říkají, že se v raném věku objevují takovéto nepochopitelné projevy, ale pak mizí po prvotním vzestupu, prvotním energetickém vzestupu, jak je řečeno v knize „AllatRa“. A vskutku to všechno pak odeznělo.

Když jsem si přečetl knihu „AllatRa“, pochopil jsem, že to byla krátkodobá aktivace subosobnosti, tedy ona se snaží proniknout do vědomí a ovládnout ho. Ale ta hrůza, tato zkušenost se subosobností – to se nedá s ničím srovnat. Ať by byly jakkoliv těžké deprese v pubertě, avšak tento stav, no je složité ho popsat a…

 

 Síla diktující svou vůli, v náboženstvích nazývaná ďáblem

Andrej Kovtunov, koordinátor MSH „ALLATRA“ (Ukrajina): Je to předpoklad pro vložení něčeho velmi závažného do života dítěte. Mluvíme s vámi v rámci hry pochopitelně, v rámci hypotézy, že existuje systém nebo to, čemu se v náboženstvích říká ďábel, a vlastně jsme s vámi tuto terminologii přijali, že? Tedy existuje jakási síla, která diktuje člověku svou vůli přes vědomí, skrze vědomí na člověka tedy i působí.

Pokud se obrátíme k informacím, které jsou popsány v knihách „AllatRa“, „Ezoosmóza“ a k pořadům – existují nejenom subosobnosti, ale jsou různé, řekněme to takto, druhy těchto třetích sil. Zde se to také musí jasně rozlišovat. Zde je potřeba komunikovat s lidmi a poslouchat, jak to popisují.

Kromě toho, že existují třetí síly, které parazitují na člověku, existuje ještě velmi mnoho neviditelných forem života. Máme celou řadu pořadů věnovaných těmto jevům: jsou to takzvané skyfishi, plazmoidy a tak dále. Ve skutečnosti je toho všeho opravdu hodně. Moderní věda bohužel nevěnuje náležitou pozornost výzkumu. Ale to vše vyžaduje výzkum a důkladné pochopení.

 

Jak pomoct dítěti zbavit se strachu?

Andrej Kovtunov: Chci uvést takový příklad. Obrátila se na nás jedna žena, která vyprávěla následující příběh. Přišel za ní její 5letý syn a stěžoval si, že se u něj začaly objevovat záchvaty strachu.

Přitom to nejsou jen záchvaty strachu, ale on cítí, jak se přibližuje jakási síla, cítí něčí přítomnost, očima nic nevidí, začíná mít strach a neví, co s tímto strachem dělat.

Událo se to tak, že matka si nevěděla rady, nevěděla, co mu má říct a považovala to za projev jeho vědomí. Řekla: „No, zaměstnej vědomí tím, co nemáš rád. No, co nemáš rád?“ On říká: „Uklízet hračky“. Ona říká: „Výborně, ukliď tedy hračky“. Pochopit mámu můžeme — v domě bylo rázem čisto. Dítě během týdne uklidilo celý dům.

Co ale měla matka udělat? Samozřejmě měla dítě prostě obejmout jako máma, přitisknout ho k sobě, aby pocítilo její podporu a lásku. Právě proto za ní přišel, aby ho ochránila.

Ale její vědomí si z ní ztropilo zlý žert, ve skutečnosti zlý žert se dvěma lidmi. Pak přišel a řekl: „Tak už jsem uklidil všechny hračky, co mám tedy ještě dělat?“ Nepřestával si stěžovat na strach, na to, že tento stav zesiluje a přichází nejen doma, ale i ve škole. Říká: „Sedím na hodině a cítím tu přítomnost, a nahání mi to strach, i o přestávkách“.

Takže co se v daném případě událo? V daném případě se stalo následující: dítě pouze pocítilo… Ve skutečnosti je zde třeba poznamenat, že děti mají mnohem vyšší citlivost než dospělí a dospělí se od toho během svého života aktivně odvracejí, a tato schopnost, ona jednoduše pomaloučku… neatrofuje se úplně, ale nachází se v takovém spícím režimu, protože dospělý člověk se více spoléhá na vědomí a rozvíjí právě své vědomí.

A pocitové vnímání u dětí je velmi vnímavé a ony cítí pouze přítomnost těchto třetích sil a neviditelné formy života, rozumného života.

Máma mu měla jen vysvětlit: „Existují takové neviditelné formy života, jako pejsci, jako koťátka, ale ony ti nemohou nic udělat, jediné, co mohou udělat, tak tě vyděsit. Představ si, jdeme spolu po ulici, pejsek štěká za plotem – zdá se to děsivé, ale na druhou stranu, vždyť jdeme po ulici a mezi námi a psem je plot a on nám nic neudělá. Není se čeho bát. Nebojíš se přece venku, že ne?“

Přirozeně, že dítě řekne: „Samozřejmě, že ne“. Vysvětlit to dítěti jednoduchým způsobem. A potom samo přišlo a řeklo: „Víš, co mi pomohlo? Přišel jsem za tátou a on mě tak pevně k sobě přitisknul,“ říká, „a tento strach odešel“.

Kvůli tomu, že matka nevěděla, co v takovém případě odpovědět, vytvořil se základ konfliktu mezi dítětem a matkou.  Co tedy dostalo dítě, když přišlo za otcem? Dostalo záštitu a matce o tom řeklo: „Přišel jsem, táta mě objal a ulevilo se mi“.

Vždyť to je ve skutečnosti základ konfliktu. Čím to může skončit? Dítě by vyrostlo v dospělého člověka a mělo by konflikt s matkou. Bylo by tam nepřijetí matky a naopak velmi blízký vztah s otcem, kdybychom si nepopovídali s jeho mámou a ona by nedospěla k odpovídajícím závěrům.

A jaké jsou zde závěry: obklopte dítě svou láskou a upřímnou péčí a vysvětlujte mu. Sami se rozvíjejte, pak budete vyzbrojeni Znalostmi. Když budete vyzbrojeni Znalostmi, pak můžete pomoci i svým dětem.

Proto je těmto věcem také třeba, řekněme, na jednu stranu věnovat pozornost, na druhou stranu jim musí člověk prostě rozumět a není potřeba ze všeho okamžitě dělat nějakou tragédii, to se týká dokonce i příkladu, který uvedla Tatjana ohledně té ženy s aktivní subosobností…

Aktivní subosobnost není ortel. Jak říkal Igor Michajlovič v pořadech, když člověk upřímně touží po Životě, žádná síla mu v tom není schopna zabránit.

 

Nedávejte pozornost myšlence

PhDr. Tatjana Zinčenko, psycholog, psychoterapeut (Ukrajina): Rodiče tyto projevy často děsí, protože oni sami věří v moc takových sil, když se s tím, díky zkušenostem s dětmi, potýkají. Člověk je ve své podstatě, ve své přirozenosti mnohem silnější a má mnohem více možností, nejenom čelit tomu všemu, ale vůbec si všech těchto projevů nevšímat, jako obtížného hmyzu.

Andrej Kovtunov: Je to spojené s tím, že lidské vědomí je náchylné k tajemství a k mystifikaci. A ve skutečnosti nejsou žádná tajemství na tomto světě — všechno jsou znalosti, prostě je zapotřebí to studovat.

Alexandr Kravčenko: Ano, a velmi dobře bylo nejednou řečeno Igorem Michajlovičem: „Nedávejte pozornost myšlenkám“. Proto si myslím, že až si lidé budou uvědomovat, že jediný zdroj, kterým v životě disponují, je pozornost a čas, tak začnou přistupovat zcela jinak k tomu, co se děje v jejich hlavách, ke všem těm projevům třetích sil, s nimiž se musí potýkat. Budou více uvědomělí a připravení. Tudíž když má člověk Znalosti, už je plně vyzbrojený, je to pro něj jednodušší. Ten příklad, který Tatjana uvedla, to jasně ukazuje.

 

Projev subosobnosti – příklady ze života

Alexandr Kravčenko: K dnešnímu dni je opět, budu pokračovat, po celém světě známý příklad britské malířky, jmenuje se Kim Noble. Má, podle mě, více než 10 nebo 15 aktivních subosobností. Žije, maluje, má své výstavy, má dospělou dceru, které už je přes 20 let, manžela, tedy tento člověk žije. Opět, není tak nebezpečná jako tentýž Billy Milligan.

Nicméně se přizpůsobila, že? A je s ní velmi mnoho interview, zvali ji do různých špičkových pořadů. Tedy ukázali, že takovýto jev existuje v naší společnosti i ve světě.

Ve starých záznamech je také případ Američanky, Rachel, jak se tato žena jmenuje. U ní to ovšem všechno neprobíhá tak hladce jako u Britky, což znamená, že má subosobnosti s agresivními projevy, které ji pobízejí k sebevraždě, které poškozují její tělo, a ona se bojí, že by mohla ublížit dětem.

Ale je tam zajímavá zákonitost (nevím, jak ji vysvětlit, možná mi teď pomůžete nebo se k tomu dostaneme kolektivně): všichni tito lidé komunikují se svými subosobnostmi prostřednictvím kreseb. Subosobnosti Billyho Milligana malovaly různé obrazy a dalo se podle nich pochopit, v jaké době tato subosobnost žila, jakými dovednostmi disponovala, možná, jaký měla světonázor a představy.

A ta malířka, Kim Nobel, prohlédl jsem si její obrazy, které vystavovala. Upřímně chci říct: zážitky nejsou jednoznačné, protože když maluje jedna subosobnost — jsou to jedny obrazy, když druhá, jsou jiné. Všechno to vystavila, ukázala světu, že to takto je, že se v ní toto děje. Nevím, za jakým účelem.

Stejně tak i Rachel. Ona a všechny její subosobnosti studují na umělecké škole, dělají sochy, malují a v deníku si jedna druhé nechávají vzkazy, protože tam dochází k takovému projevu: nová osobnost, která se zrodí, přichází na tento svět a je potlačena subosobnostmi.

Tudíž ony ji někam zatlačují, nevím, „zavírají do komory“, a ona nemá… prostě si nepamatuje, co se děje. Toho Billy Milligana, toho vyřadily na čtyři roky – finito, na shledanou, milý zlatý. A tato malířka… ta může vypadávat na týdny. Také je zajímavý moment v interview: ona mluví, a pak dochází k přepnutí, a to okamžitě.

Navenek se to nijak neodráží: neobrací oči v sloup, neotřásá se, prostě, hop – u člověka se změnilo držení těla, změnil se výraz obličeje, promluvil úplně jiným hlasem, jinak vnímá informaci. Tento jev existuje, popírat ho nemusejí už ani odborníci, ani obyčejní lidé. Otázka je v něčem jiném: co s tím dělat? Poněvadž jsou chvíle, kdy projev těchto subosobností neškodí okolí, ale jsou i takové, kdy je tomu právě naopak.

 

Proč je nebezpečný vztah se subosobnostmi

Andrej Kovtunov: Ale nejdůležitější je, že to přece škodí samotnému člověku.

Tatjana Zinčenko: Stav subosobnosti nemůže neškodit, pokud člověk komunikuje se subosobností, pokud tomu v sobě dává pozornost, tak v každém případě… Víme přece (zejména z knihy „AllatRa“ i z pořadů s Igorem Michajlovičem), že člověk svou sílu, energii, která je mu dána k sebezdokonalování sebe jako Osobnosti, k duchovnímu sebezdokonalování, prostě vkládá, ztrácí, krmí v podstatě již mrtvé a ztrácí nejen, řekněme, energii, ale i životní čas.

Alexandr Kravčenko: V této věci opět vzniká řečnická otázka: místo toho, aby bylo těmto lidem pomoženo, místo toho, aby jim byla vysvětlena podstata tohoto jevu a to, k čemu to může přivést, tak co společnost dělá? Ona je propaguje, tedy dělá z nich takové určité „hrdiny“.

Andrej Kovtunov: Také jsem se díval na rozhovor s Kim Noble, velmi zajímavé. Ona si velmi dobře uvědomuje, co se s ní děje. Vypráví, že už je pro ni velmi obtížné kontrolovat všechny tyto záměny, má stále menší právo k přístupu ke svému tělu a životnímu času, řekněme to takhle, ale přesto se toho nechce vzdát.

Proč? Protože se cítí komfortně, protože to uspokojuje její sobecké potřeby, protože se domnívá, že právě díky subosobnostem se prosadila v tomto světě: to znamená, že se proslavila, konají se její výstavy, umělečtí kritici ji za to vychvalují, že nemá svůj styl a každý nový obraz je něčím novým. Pochopitelně, je tam víc než dvacet subosobností, každá „vychází“ a maluje nový obraz, ovšemže nebude mít žádný styl.

Přičemž, chci říct, že podle těch obrazů, tito malíři také nejsou nic moc. Tedy ne všichni byli malíři.

Alexandr Kravčenko: Dojmy jsou nejednoznačné.

Andrej Kovtunov: Je to, jak říkal Ostap Bender (postava románu Ilfa a Petrova Dvanáct křesel): „Strýčku Šuro, zeptám se Vás jako malíř malíře: malovat umíte?“

 

Fragment z pořadu „Sebevražda. Posmrtný osud“

Igor Michajlovič: Stav subosobnosti, znovu opakuji ano, tlak, časem se přidává silný žár, to jsou nesnesitelné podmínky. A opět platí, dochází i k zesílení negativa. Jakákoliv subosobnost se nachází v nesnesitelných podmínkách ne proto, že je to trest, to jsou takové podmínky existence. A zde je nejzajímavější, že ve skutečnosti jakýkoliv člověk, dokonce na úrovní vědomí, tam, daleko-daleko ve své „úschovně“, o tom ví, ale nechce tomu věřit. I když kterýkoliv člověk ví, čím to skončí. Nevěří tomu, že zemře, prostě proto, že ví, že existuje jiná forma bytí. A ví, že je pekelná existence. Ale pro vědomí je to výhodné. Pro vědomí to je prodloužení života, vždyť vědomí nezakouší bolest a utrpení. Bolest a utrpení zažívá Osobnost jako emoci, kterou předává vědomí. Vědomí – to je program. Program nic nezakouší. V člověku je skutečně živá pouze… no pouze Osobnost.

_________________

Následující článek: Alkoholismus, drogová závislost: příčiny, následky a klíč k vyřešení problému, Часть 5 

Pořad „Hra profesionálů. Co je to vědomí? Film 2“: https://allatra.tv/cs/video/hra-profesionalu-co-je-to-vedomi-film-2