Studium vědomí jako klíč k léčbě psychických onemocnění
Text pořadu „Hra Profesionálů. Co je to vědomí? Film 3“. Část 2.
00:43:57 — 01:17:26
Co brání vědcům studovat vědomí? Nachází se vědomí v mozku? Lze léčit psychická onemocnění pomocí léků? Proč se učit pozorovat své vědomí a jak to pomáhá k ochraně od vnějších vlivů.
Předcházející článek: Vědomí člověka – to je nástroj v rukou ďábla, Část 1
Co brání vědcům studovat vědomí?
Alexandr Kravčenko, moderátor, účastník MSH „ALLATRA“ (Ukrajina): Mám na vás ještě jednu neméně zajímavou otázku. Řekněte prosím, vždyť to, o čem jste teď mluvili, to vše je velmi zajímavé. Chápeme, že máme co do činění s vědomím. Výborně. Tento termín používáme nejenom v naší Hře, ale je to také váš profesionální termín.
Jsem si více než jistý, že máte definici vědomí, jeho charakteristiku. Tak mi prosím vysvětlete tuto věc: vždyť opravdu hodně vašich kolegů, vědců se zabývalo tímto tématem, studovalo, napsalo vědecké práce, disertace, knihy, natočilo filmy, provedlo testy, a co jim brání jít dál?
Co vám jako odborníkům nebo vašim kolegům brání (pro vás je asi jednodušší vžít se do této role, protože se s tím setkáváte, jste vědci, na rozdíl ode mě), co brání jít dál? Co brání vašemu zkoumání?
PhDr. Tatjana Zinčenko, psycholog, psychoterapeut (Ukrajina): To, co brání mým kolegům kolem, to, co jsem pozorovala, je jakýsi strach opustit určitou zónu komfortu, to, co už znají, to, co si člověk pro sebe určil. Strach a lenost v podstatě. A opět, kolik je disertací a kolik…
V podstatě jsem se setkala s čím? Musela jsem vzít a vysypat všechno, co vím, vyhodit to a začít se naplňovat novými zkušenostmi a novými znalostmi. Tento krok je ale nezbytný, tedy prostě odhodit to, co nefunguje. Upřímně se podívat na tyto věci a uvidět, že to nefunguje a že nic nevíme. Když dosáhneš bodu nula – tak z něj začíná pohyb nahoru.
Ale pokud jsi nedosáhnul tohoto bodu nula, což není zdaleka jednoduchý proces, a hodně zde překáží pýcha: „Vždyť jsem tolik studovala, 7 let na vysoké škole, pak ještě základní praxe, pak ještě kolik let praxe. A to všechno vynásobit nulou?“ Ale skutečně, je to potřeba udělat. To je jediné, co může, jak se říká, vyléčit z tohoto profesionálního marasmu. A žádný jiný lék neexistuje.
Andrej Kovtunov, koordinátor MSH ALLATRA (Ukrajina): Řekněte mi prosím, co nám brání zkoumat vědomí?
Tatjana Peuvrel, ředitelka kliniky přístrojové kosmetologie (Švýcarsko): Nic nám nebrání. Lenost nám brání a pýcha.
Andrej Kovtunov: A co tedy popisujete?
Diana Olejnik, psychiatr, psychoterapeut (Ukrajina): Popisujeme charakteristiku vědomí.
Andrej Kovtunov: Vyplývá z toho, že právě vědomí nám brání zkoumat vědomí. Je to tak?
Diana Olejnik: Ovšem. Brání se tomu, aby bylo zkoumáno.
Příklad pozorování hlasu v hlavě
Chtěla bych se podělit ještě o jeden příklad. Seděla jsem a poslouchala, jak se udál onen případ s kolegou, jak sešlápnul plyn a nemohl tomu odporovat. Nestačí si jen poslechnout pořady nebo přečíst knihy, samozřejmě. Prostě jsem si vzala (jak Igor Michajlovič říkal, abychom si zapisovali, učili se, pozorovali myšlenky) a začala jsem to dělat.
A teď mi to začalo být více srozumitelné. Nahromadilo se ovšem velmi mnoho pozorování, kdy si zapisuješ proud svých myšlenek a učíš se ho sledovat, pozorovat.
Ještě se u mě objevily takové zajímavé postřehy. Například, sedím a čtu si knihu (velmi jednoduchá situace), a najednou: „Vstaň, dojdi si pro jablko“. Pozoruji: proč? Zrovna jsem se nasnídala, tudíž mé tělo vůbec nemá žádný hlad. Ale je i jiná velmi zajímavá věc. Pozoruji, jak probíhá okamžitá reakce těla, které se zvedá ještě dřív, než si to vůbec stihnu uvědomit. A toto je velmi zajímavý moment.
Takových příkladů mohu uvést opravdu hodně. Sedím a pracuji na počítači: „Přepni to, otevři si tuto stránku“. Proč? A už hned to má ruka automaticky vykonává. Jsou to malé fragmenty, ale mám takový dojem, že ono nás právě učí podřizovat se mu takovými nepodstatnými situacemi. A v určitém okamžiku mi dá jiný příkaz, sešlápnout takhle plynový pedál…
Sama jsem řidička, vím, jaké to je, když jedeš po silnici. Pamatuji si, jak jsem jela s dětmi, vozovka byla kluzká, zima: „Předjeď ho“. Vidím, že v tomto případě na předjíždění vůbec nejsou podmínky, riskuji. Ale pozoruji to, sleduji, můžu. A když to nebudeš pozorovat, tak si toho ani nestačíš všimnout.
Proto zde spočívá otázka v tom, abychom se to prostě naučili dělat ve svém životě, ve své praxi, získávat tyto zkušenosti a dělit se o tyto zkušenosti s ostatními lidmi. To je velmi důležitá věc.
Tatjana Zinčenko: Toto je mimochodem skutečně velmi důležitá věc. Pro mě to také bylo takovým určitým odhalením, že jestliže poslouchám příkaz: „Sněz sušenku“ a podřizuji se mu, tak až uslyším příkaz „Zabij“ – zabiju. A je potřeba to chápat, je to jedno a totéž. Tudíž pokud se podřizuji vědomí v této situaci, v nepodstatné, tak se mu podřídím i v podstatné.
Diana Olejnik: Neexistuje žádná záruka, že se nepodřídím.
Tatjana Zinčenko: Žádná záruka, ano. Jestliže jsi v otroctví, jsi v otroctví.
Vlivu vědomí může podlehnout každý člověk
Alexandr Kravčenko: Otevřeli jsme otázku ohledně toho, co tedy znemožňuje odborníkům pokračovat ve studiu tématu vědomí, prohlubovat ho, nacházet odpovědi, zajistit, aby profesionální činnost přinášela užitek. Už jste několikrát říkali, že je to strach, je to pýcha, také se hovořilo o tom, že to jsou pochybnosti.
A Andrej velmi dobře poznamenal: „A nejsou to snad nástroje vědomí?“ A pokud jsou pánové psychiatři, řekněme, pod vlivem vědomí, tak jak ho mohou studovat? Kam je zavede?
Alina Fjodorova, majitelka společnosti v oblasti lékařské péče (Švýcarsko, SAE): V našem nynějším rozhovoru jsme dospěli k tomu, že pro to, abychom se posunuli dál, odborníci jednoduše nemají dost nástrojů. A v jednom z pořadů Igor Michajlovič uváděl, že kvůli lidské hlouposti systém lidstvu bere nástroje.
V současné době jsme v takové situaci, že nám byly poskytnuty Znalosti a že nyní nástroje máme. Čím více odborníků tento nástroj přijme a začne pracovat z hlediska Znalostí, tím zřetelnější a srozumitelnější pro všechny bude to, že vědomí je agresivní strukturou vůči člověku, nachází se vně člověka, a že působení vědomí může podlehnout každý člověk.
Když se dnes pacienti obracejí na odborníky, jsou považováni za nemocné. A nikdo se k této situaci nestaví tak, jak jsme dnes probírali, že se to za určitých podmínek může stát každému. A pouze znalosti o tom, že existuje vědomí a jak na člověka může působit, pouze tyto znalosti nás mohou vyvést z tohoto začarovaného kruhu.
Vědomí – je cizí struktura
Alina Fjodorova: Prakticky obdobný příklad jsem měla asi před deseti lety. Jedna pacientka přijela na estetický zákrok (na operaci) v doprovodu svého přítele. Byla na tu operaci připravená, naladěná. Nádherná, zajištěná, úspěšná žena. Měla děti. Těsně před operací se se svým přítelem pohádali. Pohádali se zřejmě hodně, protože z okna na terasu kliniky létaly jejich věci: drahé šperky, tašky.
A v noci nám zavolali, že ji odvezli na ARO, protože se pokusila o sebevraždu a vzala si hodně prášků na spaní. A dalších několik hodin ji zachraňovali, měla velmi slabý dech, prakticky opustila tento život.
Ale když se druhý den probudila, tak nemohla uvěřit, že spáchala sebevraždu, a snažila se všem dokázat, že jediné, co ji k tomu přimělo, bylo přání vyspat se před operací. A toto přání ji nutilo vzít si ještě jeden prášek a ještě jeden prášek a ještě jeden prášek. Pak ji nepropustili z nemocnice. Bylo to v Lausanne.
Přišel odborník (žena, byla vedoucí oddělení) vyšetřit její psychický stav a musela jí položit celý seznam otázek, aby určila její psychický stav.
Byla to zajímavá situace, protože ta žena to absolutně nechápala: nepovažovala se za nenormální, nedomnívala se, že je schopna sebevraždy a velmi sebevědomě to dokazovala.
Položila jsem vedoucí oddělení otázku: „Možná ji přece jenom pustíte dřív? Má plány, povinnosti, odloženou operaci. Napsala Vám přece a vysvětlila, že se nepokoušela spáchat sebevraždu“. Ona říká: „Ale nepovídejte, 95% pacientů říká, že se nepokoušelo spáchat sebevraždu.
Vyjdou z kliniky a ještě týž den se k nám vracejí: někomu se to nepodařilo, někomu podařilo, podle nich: někdo úspěšně spáchal sebevraždu a někdo zůstal naživu. Proto ji samozřejmě nikam nepustíme“.
Jde o to, že tato situace ozřejmuje tu skutečnost, že odborníci vidí a neustále narážejí na to, že lidé mluví o tom, že se nechtěli zabít. A přitom se tato otázka dále nezkoumá, berou to jako lež, že člověk lže, že se nechtěl zabít.
Do té doby, než se velké množství odborníků dozví o tom, že vědomí je cizí struktura, se nepodaří vidět tuto situaci z jiného úhlu.
Dají se psychická onemocnění léčit pomocí léčivých přípravků?
Alexandr Masnyj, neurobiolog, neuroinformatik v oblasti neurodegenerativních onemocnění a psychiatrie (Life Science Informatic) (Německo): Chtěl bych na to navázat. Tedy k této otázce, co vlastně překáží…
V pořadu „Vědomí a Osobnost. Od předem mrtvého k věčně Živému“ byla taková prezentace, kde se rozebíralo spojení člověka se zvířaty, a také tam byly ukázány některé šablony u zvířat. Jedna šablona se mi moc líbila, jmenuje se „Tady to tak chodí“.
Byl tam experiment s opičkami. Doprostřed klece se zavěsil banán, a pokud se jedna z nich snažila vzít tento banán, tak jak ji, tak i všechny ostatní opičky polili studenou vodou. Pak po nějaké době byly staré opičky nahrazeny novými, ale přesto, jakmile se jen jediná z nich pokusila vzít banán, hned je všechny polili vodou.
Když už nezůstala žádná ze starých opiček a byly tam jen nové, které neměly zkušenost s tím, proč se to děje, ale tak jako tak v tom pokračovaly: tak jako tak útočily na tu opičku, která se pokoušela vzít ten banán.
A je to velmi podobné tomu, co se právě děje ve vědě, že se lidé velmi silně soustřeďují na materialistickou teorii, a když se na to někdo snaží podívat z jiného pohledu, tak je na něj ihned uplatněna agrese. Je to popírání, není to vědecké, že nelze nějakým způsobem potvrdit tu hypotézu, kterou ozvučujeme, že vědomí má strukturu pole, nejsme to my.
A jakmile se snažíš tuto otázku probrat alespoň v rámci Hry… Tudíž se ptám: „Zkus o tom alespoň jen tak fantazírovat“. Hned je tu odmítání, říká se, že je to ezoterika, říká se, že to nelze potvrdit nějakými experimenty.
Ale zajímavé je, že ani materialistickou teorii nelze potvrdit experimenty. Mám na mysli, že v Evropě se nyní provádějí vědecké výzkumy, které se snaží najít nové léky na léčbu neuropsychických poruch, psychických chorob.
A když se tito vědci snaží odůvodnit svůj projekt, tak píší na svých webových stránkách (to všechno lze najít a přečíst si to), že během tolika let, nehledě na všechen vědecký pokrok a investice do této oblasti, nebyly nalezeny žádné přesné metody diagnostiky jakýchkoli chorob, co se týká objektivních biomarkerů.
Biomarker – je to jako na příkladu s cukrovkou. Lze si snadno udělat krevní test a podívat se, jestli máme zvýšený obsah cukru v krvi, tedy nedostatek inzulinu a zda začíná cukrovka. Pro psychické choroby něco takového dosud nebylo nalezeno.
A z toho plyne, že všechny nemoci jsou klasifikovány a diagnostikovány výhradně na základě pozorovaných příznaků. Když se celkově podíváme na vědu z pohledu obyčejného obyvatele, tak jí lidé až příliš důvěřují, avšak v podstatě ani nevědí, jak je věda uspořádaná.
Nedávno se objevilo téma (v roce 2015 byl vědecký článek), že kolem 80% vědeckých prací nelze zopakovat, to znamená, že jsou nereprodukovatelné. Což znamená, že velmi mnoho výzkumů, všechny naše znalosti, které byly, prostě mohou být falešné.
Také například velmi mnoho výzkumů člověka se neprovádělo na člověku, nýbrž na modelu zvířat: na myších, krysách, králících a jiných. A nemusí to znamenat, že mechanismy, které jsou u těchto modelových organismů, fungují stejným způsobem i u člověka.
Je těžké si představit, že například nervový systém myši je uspořádán stejně jako u člověka. Ale vědci se přesto snaží nějakým způsobem u ní vyvolat depresivní stav, například. Existují i takové modely: tady myška má depresi, pojďme ji nějak zkoumat a dáme jí prášek.
Je velmi zajímavé, že samotní lidé, kteří se zabývají vývojem léků ve farmaceutických společnostech, otevřeně říkají: „Nechápeme, co se vůbec děje, nevíme, co je to za nemoc, ale přesto se snažíme něco udělat, vynalézt nějaké přípravky, abychom mohli nějak pomoct“. Tedy v zásadě to je, jak jsem pochopil, léčba čistě symptomatická.
Bylo to zmíněné v pořadu „Neviditelný svět“, že se člověk prostě stává „zeleninou“, aniž by nemoc vyléčil. Neznáme mechanismy, nevíme z hlediska hmoty, k jakým tam dochází změnám v genech, jaká je vzájemná interakce molekul, co vede k těmto chorobám. Není nám to známo, ale přesto to léčíme nějakými přípravky.
Vědomí se nenachází v lidském mozku
Tatjana Zinčenko: Vzpomněla jsem si na takový případ z historie neurofyziologie. Jeden britský vědec – Sherrington, byl učitelem i Penfielda i Ecclese. A popravdě řečeno on také obhajoval názor, že vědomí není v mozku a musí se zkoumat jinak, že se spíš jedná o fyzickou strukturu pole.
Když mu bylo 96 let, byl pozván na konferenci neurofyziologů, mávali tam (měli takovou radost z úspěchů, které dosáhli) svými elektroencefalogramy, tomogramy.
Poslouchal jejich zprávy, projevy, a pak (96-letý stařeček) vyšel na katedru a povídá: „Pánové, gratuluji vám. Gratuluji k úplné a totální porážce, protože si teď při pohledu na všechny tyto tomogramy, elektroencefalogramy musíme společně přiznat jednu věc – že víme o vědomí stejně málo jako před 2000 lety“.
Alexandr Kravčenko: Skvělé. Stálo to za to, přinejmenším to přiznat.
Tatjana Zinčenko: Stálo to za to, aby to bylo řečeno nahlas. A co se týče medikamentózní léčby… Jde o to, že to není něco, co je symptomatické nebo nějak neškodné: člověk chodí ve stavu medikamentózní odtažitosti, ale aspoň ne v depresi, alespoň ne v psychóze. Je třeba si uvědomovat, že je to nebezpečné.
Ve skutečnosti okrádáme člověka o čas, krademe mu jeho životní čas. On tento čas (kvůli naší nekompetentnosti a neznalosti) zbytečně promarnil, tou dobou by mohl pracovat na sobě, místo toho se v té době nacházel ve „snu“, že se mu třeba udělá lépe. Proto to není neškodné, ve skutečnosti to škodí, pokud se podíváme právě z pozice duchovního rozvoje, Osobnosti člověka.
VIDEO: Fragment z filmu
„Vědomí a Osobnost. Od předem mrtvého k věčně Živému“
Pořad „Vědomí a Osobnost. Od předem mrtvého k věčně Živému“ s účastí Igora Michajloviče Danilova na allatra.tv
Duální povaha člověka: v tomto světě existují dvě vůle
Olesja Hnatuš, lékař-neurolog: Jestli za mnou přijde člověk a postěžuje si: „Mám nutkavé myšlenky“. Mám praktickou otázku: co mu mohu poradit, jak se s tím má vypořádat, jak zabránit této nutkavé myšlence, aby ovládla jeho vědomí, a uvést do chodu tu činnost, kterou chce?
Elčin Ahmedov, účastník MSH ALLATRA (Ukrajina): Před více než 1400 lety byla odpověď dána v Koránu, v 7. súře, verš 200, kde je řečeno, že pokud tě satan navádí ke špatnostem, viděními tvou mysl omámí, žádej pomoc jen u Alláha.
A v tomto kontextu je třeba to chápat právě na základě Znalostí o duální povaze člověka. Jak víme, v tomto světě existují dvě vůle. A pokud ti jedna síla nařizuje něco udělat, pak řešením v této situaci je přepnout svou pozornost na jinou vůli, odejít právě pod ochranu Všemohoucího.
Vtíravý hlas v hlavě, vnější vliv
Anna Demjaněnko, účastnice MSH ALLATRA (Ukrajina): Chtěla bych doplnit ohledně působení třetích sil na nás zevně. Předevčírem jsem měla takovou zkušenost: stojím doma v kuchyni, vařím jídlo, v ruce mám obrovský nůž. Vedle začala být nervózní dcera (křičí), dítěti se něco nelíbí.
Křičí minutu, dvě, tři a najednou hodně hlasitý hlas v hlavě: „Podřízni ji, ať nekřičí“. A (hlas – to by ještě nebylo tak hrozné) cítím prudký úder do zad a pak mi to přechází do pravé ruky a tam, kde mám nůž, ruka se prostě o pár milimetrů začne zvedat nahoru.
Díky Bohu, že dělám praktiky a ten den jsem poslouchala pořady s Igorem Michajlovičem a pozoruji tento moment. Jasně pozoruji, že do mě strčili, že to nejsem já, že to vůbec není moje. A začínám se smát, ve mně to prostě vyvolalo smích a já říkám: „Co děláš, co mi nabízíš?“
Pak už jsem to zanalyzovala: okamžitě to utichlo, měla jsem pak takový, po tom útoku, pocit, jako bych byla v bunkru – absolutního ticho; nic, vědomí šlo ke dnu, protože jsem vypozorovala tento útok.
Tatjana Zinčenko: Jako to vyprávěl kolega z Chmelnického, že? Taky ten pocit jako v bunkru. A fakticky to samé.
Anna Demjaněnko: Ano, pocit takového jakéhosi globálního ticha. A pak už jsem sledovala: tato rána byla prostě vnímána tělem, jako když skotačíme v moři, otočíme se zády k vlně, a když se k nám přivalí, strčí nás do zad – to bylo to samé, a pak tato vlna přešla do ruky.
Co jsem si uvědomila, jaké přišlo pochopení: jak se tomu všemu ubránit, je nutné pozorovat své myšlenky, cítit to, co jsem já, a cítit to, co nejsem já, získávat tuto pocitovou zkušenost.
Dlouho jsem nechápala, co znamená pocitová zkušenost? Jak to funguje? O čem to je? Pocitová zkušenost je právě, když cítím sebe: cítím, kde jsem já a kde je moje tělo, vědomí, a když mluví tento jakýsi elektronický hlas, cizí, tak ho neposlouchat. Tedy jak se tomu lze bránit: nevybrat si zabití nebo si vybrat zabití – dělat duchovní praktiky a pozorovat tento hlas v hlavě, oddělovat se od těchto negativních myšlenek.
Alexandr Kravčenko: Dobře, děkuji.
Elčin Ahmedov: Bylo řečeno podstatné, že „to není moje“. O tom se také hovoří v Koránu ve 34. súře v 20. verši, že Iblís (to je satan) je donutil uznat jeho myšlenku jako pravdu a následovat ho. Kromě několika věřících, kteří chápali a, řekněme, pracovali na sobě, a pochopení, co je to vlastně víra v Duchovní svět, víra ve Všemohoucího, tito lidé jsou chráněni před tím, aby přijímali tyto myšlenky za své.
Poporodní deprese: příčiny a způsob léčení
Tatjana Zinčenko: Pracovala jsem jednu dobu v porodnici, v Centru rodinného plánování jako psychoterapeut, psychiatr a musela jsem se velmi často potýkat s poporodní depresí. Tato zkušenost byla jednou z těch, které mě přiměly hledat odpovědi na otázky „Co se vlastně v těchto případech děje?“
Protože se to mnohdy odehrávalo následovně: žena, která čekala dítě, která chtěla dítě a radovala se z toho, že bude mít dítě, připravovala se na jeho narození, a vztah s partnerem byl také dobrý (tedy nebyly vůbec žádné předpoklady pro depresi)…
Avšak po narození dítěte se začínalo vyvíjet to, čemu se říká poporodní deprese, dá se říct, že na prázdném místě, protože nedošlo k žádnému zvláštnímu stresu, mimořádným situacím, křivdám v minulosti, nějakým, jak říkáme, psychotraumatickým faktorům, ale u ženy se rozvinul takový stav.
Odkud to začalo? Všechny to v podstatě popisovaly stejně: chlad, odtažitost od dítěte, jako kdyby se nespínal mateřský instinkt, nejenže tam chyběla lidská láska, ale dá se říct, nefungovalo to dokonce ani na instinktivní úrovni. Tzn., chovala se k dítěti jako k něčemu cizímu a neživému.
Popisovaly to tak: „Je jako panenka nebo nějaký neoduševnělý předmět a nemám žádné city k tomuto dítěti“. Takto byla zablokována láska a bylo to doprovázeno dvěma emocemi. Z jedné strany emoce studu a viny: „Jak se tak můžu chovat k dítěti?“, a druhý moment byl velmi silný strach: „Jak se to se mnou může dít, proč je tomu tak?“
Tedy žena nechápala, co se s ní děje. Mnohé popisovaly pocit sevření a úzkost, která se z ničeho nic nahromadila, která se nedala vysvětlit, a neochotu starat se o toto dítě. Mnohé poznamenávaly, že posléze přicházely myšlenky udělat něco dítěti. Jedna žena vyprávěla: „Vidím nůž – podříznout, vidím polštář – udusit, vidím provaz – uškrtit…“ Vidí nějaký předmět a ihned přichází příkaz: „Udělej to s pomocí tohoto předmětu“.
V této situaci (jedna žena se na mě obrátila s takovými příznaky), co jí pomohlo? To, o čem mluvil Elčin – to, že se obrátila k Bohu.
Zaprvé se otevřela – pověděla o této situaci nejenom mně jako odborníkovi, ale také své tchýni a tchýně jí řekla: „Víš co, měla jsem to samé, když jsem porodila dítě“. Poradila jí s upřímnou otevřeností požádat Boha o pomoc.
V podstatě to byla duchovní praktika, nejenom četla modlitbu, nýbrž se obracela s Láskou a vděčností k Bohu. A začalo pro ni být snazší pozorovat tyto myšlenky a nedělat…
Říká: „Už jdu k oknu vyhodit dítě, zastavuji se, a nedělám to; začínám ho v polospánku škrtit – zastavuji se, nedělám to“. Nejprve na činech, skutcích, pak už na úrovni myšlenek to začala pozorovat, pak k ní začaly přicházet míň a míň a po nějaké době pocítila, že se k ní vrací něha, touha se starat a miminko pro ni začíná být zajímavé, začal se vracet pocit Lásky k dítěti.
Tímto způsobem se toho zbavila, takovou prací na sobě.
Uzdravení začíná prací na sobě
Alexandr Kravčenko: Když to shrneme, tak jaká bude odpověď na položenou otázku?
Tatjana Zinčenko: Odpověď na položenou otázku, když to shrneme, bude následující: všechno začíná oddělením se od práce vědomí, je potřeba naučit se pozorovat to odděleně od sebe, být v pozici Pozorovatele.
Ale bez duchovní praktiky, bez obracení se k pocitu Lásky a vděčnosti k Bohu, bez spojení se Zdrojem, bez pomoci Duchovního světa se zde při působení třetích sil neobejdeme. Jsou to totiž 2 paralelní procesy, které dávají člověku příležitost, šanci se z toho dostat a to poměrně rychle: tedy nejsou to měsíce nebo roky, jsou to v podstatě dny.
Alexandr Kravčenko: Rád bych, aby teď všichni účastníci věnovali pozornost těm odpovědím, které dali Elčin a Tatjana. Osobně je pro mě potěšením to slyšet, protože jen ve formátu naší Hry se mi zdá, že je možné, aby doktor, odborník, mluvil o obracení se k Bohu, mluvil o obracení se k Duchovnímu světu. Nevím, možná je to u vás běžné: přijde k vám pacient se svými stížnostmi – dali jste mu sbírku modliteb… a je to normální; možná je psychiatrie teď u nás těsně spjata s náboženstvím…
Ale je to opravdu jedinečný okamžik. Mockrát vám děkuji, že jste se podělili, mockrát děkuji za takovou otázku. Právě proto s vámi hrajeme, právě proto byl vymyšlen tento formát, abyste mohli experimentovat, abyste se dostali za hranice toho, kde se právě nachází vaše profese.
Elena a Alexandr dnes uvedli velmi dobré příklady, že současné výzkumy se provádějí na úrovni hmoty, na úrovni těla. A tak, aby se zjistilo, jestli má člověk depresi nebo nějakou psychickou poruchu nebo je vystaven působení třetích sil, musí se nechat vyšetřit? Je to tak? Vzali mi krev, řekli: „Gratuluji vám…“
Tatjana Zinčenko: „…jste posedlý démony“.
Alexandr Kravčenko: Ano, „…máte démony“. Dobře, děkuji, pojďme, potvrdíme nějak tyto testy? A pošlou mě do nějaké další laboratoře… Sami chápete patovost a bezvýchodnost situace, ke které tato věda směřuje. Myslím si, že stejně dobře rozumíte jedinečnosti a svobodě formátu Hry, ve které teď s vámi s potěšením hrajeme, proto pojďme pokračovat.
___________________
Následující článek: Všechny závislosti – jsou nástrojem k zotročení člověka, Část 3
Pořad „Hra profesionálů. Co je to vědomí? Film 3“: https://allatra.tv/cs/video/hra-profesionalu-co-je-to-vedomi-film-3