Co je to vědomí?

Text pořadu "Hra Profesionálů. Co je to vědomí? Film 1." Část 1

0:00:00 — 0:34:10

ALLATRA TV uvádí. Hra profesionálů, vědecko-diskusní projekt, za účasti psychiatrů, psychoterapeutů a psychologů z různých zemí světa. Volná diskuse, praktické příklady, hypotézy mnohaleté klinické a výzkumné zkušenosti profesionálů.

• Co je to vědomí?
• Jsou myšlenky naše?
• Jaká je povaha obsedantních stavů: depresí, sebevražedných myšlenek?
• Mohou-li třetí síly ovlivňovat vědomí člověka?
• Co je to mnohočetná porucha osobnosti?
• Sérioví vrazi a osamělí střelci, uskutečňují masové popravy: šílená monstra, nebo oběti vědomí?
   

Hledání odpovědí na nevyřešené otázky moderní psychiatrie a psychologie.

_______________

Alexander Kravčenko, moderátor, účastník MSH „ALLATRA“ (Záporoží, Ukrajina): Dobrý den! Téma dnešního setkání se týká každého člověka a v současné společnosti je nanejvýš naléhavé. Na dnešním setkání budeme hovořit o takovém fundamentálním jevu, jakým je vědomí. Co je to vědomí? Jaká je jeho povaha? Odkud se berou myšlenky? Jak se utváří? Jsou vůbec naše?

Otázek je skutečně mnoho. Dlouho jsme mlčeli, ačkoli se s těmito jevy neustále setkáváme jak v praxi, tak i v našem každodenním životě. A tak tomu bylo do té doby, dokud nevyšla kniha „AllatRa“, která dává odpovědi na námi položené otázky a vysvětluje všechny tyto jevy.

Mezinárodní společenské hnutí „ALLATRA“ je volontérským sjednocením lidí dobré vůle z celého světa, kteří směřují své aktivity na oživení duchovně – morálních hodnot. Svojí činností se hnutí „ALLATRA“ zaměřuje na sociální, osvětové a vědecko-výzkumné projekty v různých oblastech vědy. Po vydání série pořadů s účastí Igora Michajloviče Danilova, ve kterých se hovoří o lidské povaze, o společnosti, o vědomí a o myšlenkách, nám začaly přicházet dopisy specializovaných odborníků z celého světa s otázkami a návrhy.

Jako odpověď na tento veřejný zájem nabídl tým ALLATRA TV specialistům z různých oblastí vědy: psychologům, psychiatrům, klinickým lékařům a těm, kteří profesionálně studují práci mozku a vědomí, aby spojili úsilí při studiu tohoto problému. Proto na platformě ALLATRA TV rozjíždíme cyklus setkání, která budou probíhat formou profesionální hry. Je to skvělá forma pro rozvoj všech odvětví vědy.

Například fyzici tuto formu diskuse už dlouhou dobu efektivně využívají. Teorie velkého třesku, teorie strun a další otázky, které jsou v současnosti aktuální, mohou být s lehkostí projednávány jak mladými odborníky, tak nositeli Nobelovy ceny, bez ztráty jejich vlastní reputace. Po rozhovoru se specialisty jsme se rozhodli, proč bychom i my nevyzkoušeli danou formu diskuse v takové oblasti, jakou je psychiatrie.

Igor Michajlovič Danilov v pořadech vyzdvihl ta nejnaléhavější témata a problémy lidského života a společnosti. Tyto otázky se netýkají pouze našeho života, ale také naší přítomnosti, a možná i budoucnosti. Pojďme se podívat, co říká o lidské povaze. Pusťte to, prosím.

Pořad "O duchovní blahodati".

Podstata vědomí

Alexander Kravčenko: Je jasné, že nikdo tuto teorii rozebírat nebude, ale pojďme formou hry, skrze prizma praktických zkušeností a znalostí, pohovořit na dané téma, neboť je, dle mého názoru, aktuální pro každého člověka. Pokud to mohou dělat fyzici, tak proč ne my? Prosím.

Diana Olejnik, psychiatr a psychoterapeut (Dnipro, Ukrajina): Co je to vědomí? Například pro psychiatrii je to základní kámen. Je velmi důležité to pochopit, protože povahu psychických nemocí spojují právě s poruchou práce vědomí. Tak co je to? Kde se nachází? Jak se projevuje?

Moderní psychiatrie na tyto otázky nedává odpovědi a doposud většina odborníků zastává názor, že vědomí je produktem činnosti neuronů lidského mozku, a dokonce si ještě nevyjasnili a nepřijali nejnovější vědecký objev, že vědomí je samostatné strukturované pole, jehož povaha je zcela odlišná, a interakce mezi vědomím a mozkem má, řekněme, jiný charakter. A to je zásadní moment, co se týče toho, jak jej budeme vnímat.

Andrej Kovtunov, koordinátor MSH „ALLATRA“ (Kyjev, Ukrajina): No to už je vědou do značné míry vnímáno jako fakt, že vědomí má strukturu pole.

PhDr. Taťjana Zinčenko, psycholog a psychoterapeut (Dnipro, Ukrajina): Je vnímáno jako hypotéza.

Diana Olejnik: Většinou klinických specialistů, ano, jako hypotéza, protože se jak v klasických učebnicích, tak i na zdravotních školách a univerzitách učí, že vědomí je přece… Proč je tak velká pozornost věnována chemii mozku? To znamená, že léčíme psychické choroby a chemie je pro nás základem, jelikož dochází k narušení chemických procesů v mozku. Vědomí hledáme v mozku, a tak nějak veškerou naši pozornost vkládáme právě do tohoto hledání. To jest v současnosti je taková situace v klasické psychiatrii, a právě ona nás zavedla do slepé uličky, a proto přirozeně tápeme.

Chemie mozku jako výsledek myšlenkové činnosti

Taťjana Zinčenko: Akademický přístup, že vědomí je přece produktem lidského mozku, a proto chemie určuje vnitřní stav, emoce, obsah myšlenek a tak dále. Tak to je akademický přístup v moderní psychiatrii, který je v každé učebnici.

Diana Olejnik: Vzhledem k tomu, že se už dostatečně dlouhou dobu opíráme právě o tento názor, pak jako základní léčbu stanovíme chemii, chemické účinky na chování. To v podstatě znamená, že se prostřednictvím chemického vlivu na lidský organizmus snažíme napravit jeho chování. Protože základem všech psychických onemocnění je především (pokud vše zjednodušíme a zobecníme) porucha chování.

Andrej Kovtunov: Z toho vyplývá, že vědomí je materie (hrubá materie – vědomí) a ovlivnit jej může pouze chemie. Je to tak?

Elena Maslova, psycholog vyšší kvalifikační kategorie (Orenburg, Rusko): V tradičním chápání.

Diana Olejnik: V tradičním, ano.

Andrej Kovtunov: A čím jsou tedy myšlenky diktovány? Takže z toho vyplývá, že podle toho, co jsem snědl, takové budou i myšlenky, no…tudíž jsem snědl – a vložil jsem určité množství nějakých mikroelementů.

Diana Olejnik: Zde je ještě základ v tom, že při nevyvážené práci vědomí je pravděpodobně narušen chemický proces v mozku, na tom je to založené, především toto má vliv.

Andrej Kovtunov: Takže chemie mozku je v podstatě druhořadá?

Diana Olejnik: Samozřejmě, druhořadá. To už by mělo být očividné.

Taťjana Zinčenko: Dokonce banálně… Ve vědě, v klinické praxi, vezměme například depresi: když člověk začíná přinejmenším pozitivně myslet–zvyšuje se hladina serotoninu. To znamená, nezvyšuje se kvůli antidepresivům, které spouští některé chemické reakce, ale hladina serotoninu se zvyšuje tehdy, když člověk začíná dávat pozornost slunečnímu svitu, modré obloze, vědomě sám sebe dostává do formy: dělá nějaká fyzická cvičení, chodí na procházky, dává pozor, aby myslel pozitivně a, řekněme to takhle: ke všemu má optimistický postoj – pak se úroveň serotoninu mění a zvyšuje se. Serotoninu se také říká neurotransmiter dobré nálady, to znamená, že v reakci na dobrou náladu úroveň serotoninu stoupá a nikoliv naopak, jak předpokládá moderní psychiatrie. A na to jsou důkazy, jinak, pokud by snížení nálady záviselo pouze na chemické nerovnováze, tak by k tomu nedocházelo. A tak, podívejte, člověk začíná myslet na to dobré a jeho mozek začne pracovat jinak.

Diana Olejnik: Všichni psychiatři s dlouholetou praxí vědí, že asi u 40 % psychických poruch dochází k jejich zastavení bez účasti chemických preparátů a často, zvlášť jestliže na začátku nezasáhneme do léčby pacienta, může dojít k vyléčení.

 Myšlení člověka: podstata, vlastnosti, obsah myšlenek

Pořad “Vědomí – nástroj ďábla”.

Alexander Kravčenko: Nyní jsme shlédli video. Řekněte prosím, co si myslíte o informaci, která zazněla? Zajímá mě váš profesionální názor.

Taťjana Zinčenko: Plně souhlasím s tím, co ozvučil Igor Michajlovič, a obecně, moderní věda dochází ke stejným závěrům, co se týče povahy vědomí, že vědomí není derivátem mozku, a Osobnost tím spíše není derivátem mozku, je to úplně něco jiného. To znamená, že vědomí má povahu pole, je to fyzikální pole. A o tom hovořili vědci, kteří jsou v podstatě zakladateli - stáli v počátcích takových věd, jakými jsou neurochirurgie, neurofyziologie: nikdo jiný než Penfield, Eccles, Bechtěrevová, Bechtěrev.

To znamená, že nyní existuje spousta důkazů, že je tomu skutečně tak. Jenomže to akademická věda nepřijímá a pokračuje v boji s psychickými poruchami na chemické úrovni, pomocí chemických látek. A to přivádí tuto vědu a celou praktickou práci lékařů do slepé uličky, protože se jedná o zcela špatný postoj, špatné chápání toho, co se s člověkem děje, jak je uspořádán a k nepochopení jeho duality.

Je skvělé, že nyní takovou příležitost máme a můžeme o tom otevřeně hovořit a prozkoumávat, řekněme, alternativní úhly pohledu, (které jsou ve skutečnosti pravdivé). Můžeme si tyto názory i vyměňovat a hledat důkazy v praktické činnosti, jednoduše v introspekci, v pozorování práce vlastního vědomí. Mám na mysli jeho projevů, tedy myšlenek, emocí, přání a kvality těchto myšlenek, emocí a tužeb, a pak vlastně vidíme nejen povahu, ale i záměry vědomí vůči nám.

Když se na myšlení nahlíží jako na základní podstatu vědomí (myšlenky), tak to, co si ihned můžeme v učebnicích přečíst je: analýza, syntéza, generalizace, konkretizace abstraktně-logická, obrazná, konkrétní. Ale nikdo vám neřekne, jaké jsou myšlenky podle jejich obsahu, v učebnicích si o tom nepřečteme. Ve skutečnosti je známa kvalita lidských myšlenek a v podstatě ke každému parametru, který jsem právě ozvučila, existuje spousta vědeckých studií.

Například vědě je známo, že člověk má z 80 % převážně negativní a agresivní myšlenky, co se týče jejich obsahu, že jsou egocentrické, že je lidské myšlení z 80% neproduktivní. To znamená, že nic v nich nepoznáváme a nezkoumáme, když přemýšlíme, vše probíhá automaticky. Právě takto se naše vědomí automaticky projevuje, tedy, pokud člověk vědomě neřídí jeho práci.

Potom, že myšlenky jsou o minulosti a budoucnosti (to je také známo), že jsou myšlenky často chaotické a neodbytné, to znamená, že je nemůžeme zastavit z vlastní vůle, nemůžeme o něčem přemýšlet cíleně, a udržet pozornost dlouho na jakémkoliv obrazu. A všechny tyto parametry jsou známy. Potom se to všechno projeví jako problémy, s kterými lidé přicházejí, no a to, co se v nás děje, přesněji řečeno, v našem vědomí. Přitom stačí jen sledovat tyto myšlenky.

Zde je ještě jedna otázka – Pozorovatele, tedy toho, kdo…, no že je v člověku něco, co přesahuje hranice vědomí. To je také odmítáno moderní vědou. Ačkoli jde o banální experiment: pokud můžeme pozorovat i myšlenky, i touhy, i emoce a pocity, znamená to, že se nacházíme vně tohoto systému. Je to banální systémová analýza, jinak bychom to prostě nemohli dělat: nejen pozorovat, ale i směřovat obsah toho všeho jiným směrem, tedy udávat směr těchto myšlenek. Proto…

Andrej Kovtunov: Zajímavé. Z toho tedy vyplývá, že myšlenky nám nepatří.

Taťjana Zinčenko: Ukazuje se, že ne.

Alexander Kravčenko: Bylo by zajímavé pochopit, jaká je jejich povaha a odkud se berou?

Elena Prengemann, doktorka vyšší kategorie, rodinná medicína, psychosomatika (Bietigheim, Německo): Není divu, že se ve všech jazycích, a to včetně němčiny, říká, že myšlenky přicházejí. Používá se dokonce takový výraz –„přišla mi myšlenka“, jasně vypovídá o tom, že lidé o tom odpradávna věděli. A odtud i vzniklo toto slovo, tedy že se myšlenka nezrodila ve mně, ale že ke mně přišla. A tady je člověk…

Mám prostě praktický příklad pacientky, která už půl roku navštěvuje psychologa. Je jí vnucován názor, že všechny myšlenky vznikají v její hlavě, a že každá myšlenka má nějaký důvod. Takže pokud se u ní tato myšlenka objevila, znamená to, že v určitém období jejího života, třeba v dětství, došlo k jistým událostem, které nyní…Tato myšlenka k ní přišla jakoby z podvědomí – znamená to tedy, že to má nějaký důvod.

Ale ve skutečnosti tomu tak není. Tato dívka to všechno vidí a říká: „Po této léčbě mi není lépe“, a za toho půl roku je jí jen hůř. A nikdo nevysvětluje, že nám myšlenky nepatří, že je můžeme přijmout, nebo nemusíme přijmout, že jsou jako rádiové vlny, a že mozek je prostě přijímač.

Uvedu další důkaz toho, že vědomí není produktem mozku. Byla jsem na jednom kongresu. Tam se západní anesteziologové setkali s takovým problémem, že velmi mnoho lidí, kteří se nacházeli v hluboké narkóze, si potom všechno pamatovali. Takže, když lékaři řekli něco nehezkého, ​​slyšeli každé doktorovo slovo, dokonce viděli sami sebe, své tělo, jak ho operují, a to pro ně bylo poté, co se probudili z narkózy, těžkým traumatem. Protože ne vždy lidé říkají jen to dobré, ne vždy… někdy se jednalo o neodkladné operace, takže to následně u člověka vyvolalo takovou posttraumatickou stresovou poruchu, strachy. Západní anesteziologové se s tímto problémem setkali a společně s psychiatry došli k názoru, že příčina tohoto problému tkví v tom, že narkóza nebyla dostatečně hluboká, ale to také není pravda.

Natália Stoljarova, lékařská psycholožka první kategorie (Orenburg, Rusko): A samotný termín „vědomí“ (сознание) je zajímavý: (со-знание) společné vědění, to jest, i když budeme vycházet z této terminologie, ukazuje se, že jde o vědění, které náleží všem. To je také důkaz, že vědomí je jediné pole, z něhož každý člověk dostává tyto informace. Z toho vyplývá, že i myšlenky nám opravdu nepatří, ony přicházejí právě z tohoto jediného pole.

Shlédla jsem pořady s Igorem Michajlovičem Danilovem, přečetla jsem knihu „AllatRa“, a začalo mě to zajímat: skutečně, jsou dány takové znalosti! Začala jsem pozorovat sama sebe. Vždyť někdy přichází takové myšlenky, že… no, nemohou být moje. Když přichází myšlenka vyhubovat malému dítěti, které se samozřejmě ničím neprovinilo, jen se projevuje tak, jak může, pouze se učí.

A tady, když přichází myšlenka vyhubovat tomuto dítěti, nedej Bůh, jestli přistoupíš na tuto myšlenku a budeš se takto chovat, tak se ve skutečnosti potom cítíš strašně a přemýšlíš: „Jsem to vůbec já? To nemůže být pravda!“ Vždyť člověk je od přírody opravdu duální. Od dětství nám říkají, že nám na levém rameni sedí čertík a na pravém Anděl.

A my, jestli se podíváme na sebe, opravdu slyšíme jak dobré, tak i špatné myšlenky. A jestli posloucháme špatné myšlenky a chováme se tímto způsobem, tak v koho se tedy měníme? Je to opravdu cizí lidské přirozenosti. Zdá se mi, že myšlenky nejsou výtvorem mozku.

Elena Maslova: Přístupy vědců se liší. John Eccles, například, že? Řekl, že práci vědomí nelze vysvětlit fungováním mozku. A v praxi, při práci s lidmi, přicházejí lidé, například s různou diagnózou, třeba s mozkovým onemocněním, ale nemá to absolutně nic společného s jejich myšlením. Takže, může to být určitá patologie mozku, ale člověk myslí pozitivně a cítí se dobře.

A stává se, že mozek je ve zdravém stavu (z hlediska medicíny), ale myšlení je zcela negativní a ničí člověka, tedy je to pro něj obtížné. Proto já, například, nemohu učinit závěry, že mozek je vědomí. A velmi často se lidé na konzultacích ptají a říkají: „Nechtěl jsem to říkat, nechtěl jsem to dělat“.

Tedy, hovoří o tom, že se toho chtějí zbavit, pociťují nátlak, vliv. Použijeme-li termíny, které Igor Michajlovič ozvučuje v ukázce, že? Jde o tytéž démony, běsy… Mnozí lidé to i říkají: „jakoby mě posedl běs, nemohu se sebou nic udělat“, to znamená, že oni chápou, že to nejsou oni, že je to něco cizího, ​​že dochází k určitému nátlaku…

Působení na lidi zvnějšku. Existence třetích sil

Andrej Kovtunov: Nyní si jednoduše vezmeme tuto terminologii, a tak nějak si ji vypůjčíme, správně? A definujeme ji jako termín. Pro nás však je důležité pochopení samotného jevu, že ano? To znamená, že existují jakési třetí síly, které mohou fakticky ovlivňovat. Ano? A vlastně jak se ukazuje na základě toho, co jste již řekli, z těch četných prací, které momentálně existují, dokazují a potvrzují, že vědomí má strukturu pole, a to znamená, že je v podstatě informací, jak Igor Michajlovič v pořadu říká, a tak to můžeme vlastně přirovnat k počítačovému programu. Je to tak? Ano, který je v podstatě také informací.

Ano, jak víme, počítačový program může být nakažen virem, tedy jiným škodlivým programem, který proniká do struktury a nutí standardní program pracovat jinak: buď sebe zničí, nebo prostě začne fungovat zcela jinak. A jak se ukazuje, k vědomí je také možné se připojit, nebo jak to je? Jen by mě zajímalo, sama jste právě vyprávěla o tom, že si lidé stěžují na to, že slyšeli hlas uvnitř, že cítili jakoby nátlak, a tudíž se, ne z dobré vůle, dopouštěli těch činů a říkali taková slova?

Elena Maslova: Jak sami lidé popisují své stavy: „to nejsem já, to nechci udělat, ale hlas říká: udělej“. Přičemž dokonce tento hlas oddělují, třeba když jde o ženu, tak zní mužský hlas. Tak tito lidé popisují stav jakoby ne svůj, ale jako nějaký tlak, který je jim nepříjemný, a přicházejí pro pomoc, co s tím…

Zkreslení reality vědomím

Taťjana Zinčenko: Je tu ještě jeden velmi důležitý okamžik… že vědomí mozku nepatří. Je to pochopitelné, je to už i fyzikou prokázáno a bylo provedeno spousta studií, kromě výše zmíněných. Kóma, anestezie, mimosmyslové schopnosti, vnímání myšlenek na dálku a podobně, tedy ve vědě je toho dost.

Dá se říci, že tato hypotéza má více opodstatnění než ta, která je přijata v ortodoxní psychiatrii a psychologii. Ale co je velmi těžce přijímáno vědou a odborníky, tak to je – jaké je vědomí podle své kvality. Tedy, jakou má vůbec roli a úkol, jak se projevuje. To je mnohem větší překážka, než to, že vědomí v mozku nenajdeme. Tedy přijmout myšlenku, že vědomí je nástroj, to většina odborníků nyní ještě akceptuje, ale to, že vědomí je agresor, tedy že je to jakási ďábelská síla, agresivní síla vůči člověku, to vůbec nepřijímá.

Andrej Kovtunov: Taťáno, sama jste řekla, že věda mluví o tom, že vědomí je z 80% negativní.

Taťjana Zinčenko: Tak! Myšlenky jsou z 80 až 90 % negativní, nárokující, odsuzující povahy, o ničem. Zkrátka neřeší žádné úkoly…

Andrej Kovtunov: Věda přece souhlasí, že vědomí, přesněji myšlenky, jsou odvozené od vědomí?

Taťjana Zinčenko: Ano, z toho plyne ta otázka. Pokud se vědomí takto projevuje automaticky, zkrátka, pokud záměrně a vědomě neřídím práci počítače ve směru, kterým potřebuji, tak se bude takto projevovat. Jak definujeme vědomí, co je to? „Je to nástroj odrazu reality“, otevřeme-li jakoukoliv učebnici. Ve skutečnosti ale vidíme, že je to nástroj k překroucení reality, a to velmi silného překroucení, někdy až o 180 °.

Alexandr Kravčenko: A nyní zajímavá otázka, vycházející z informací, o nichž mluvíte. Pokud věda přesně definuje charakter myšlenek, třeba i v procentuálním poměru, kolik jich přichází k člověku, tak proč nedokáže odpovědět na otázky o povaze myšlenek? Kým je tedy realita zkreslována? A proč?

Taťjana Zinčenko: Na základě tohoto může odpovědět na tuto otázku. Věda může odpovědět, ale z nějakého důvodu, to není pro vědu výhodné, odpovědět na tuto otázku tak, jak je to doopravdy. To, co jsem vyjmenovala, v učebnici psychologie neuvidíme. Psychologové mohou říci, co se tam píše. A to, že kvalita myšlenky je taková, to se přece nepíše v učebnicích. A proč? Vždyť se o tom přece ví. Kdyby se to vědělo, lidé… každý člověk by se zamyslel. Psychologii studují skoro na všech vysokých školách, na všech fakultách. Není dnes fakulta, kde by se nestudovala psychologie. Takže, každý by se zamyslel: Co to tedy je? Co je to ten intelekt? Proč, hrubě řečeno, není vůči mně konstruktivní?

Elena Prengemann: Proč člověka nepřivádí ke štěstí?

Elena Maslova: Ano, když je tak dobrý, proč je tolik klientů u psychologů a psychoterapeutů?

Diana Olejník: Ano, ale nejdůležitější je, že právě tyto kvalitativní charakteristiky určují narušení psychiky lidí a ty problémy, se kterými se lidé na nás pak obracejí. Jednoduše - na jedné z posledních konzultací mladý člověk říká: „Dokonce se vám to teď bojím vyprávět. Byla taková situace. Jedu, v protisměru auto, hledám parkovací místo. Naproti v autě, mladá krásná dívka, Mercedes, a vše…. Všímám si červené skvrny na nárazníku.

„Takto dobře udržované auto, přece to nemohli tak nechat a neumýt“. Toto se mi v hlavě mihlo, (toho jsem si už ale všiml). Odbočím za roh - leží tam sražené zvíře, právě ho srazili. Ten člověk totiž ani nevystoupil, nezastavil! Vedle stojí další lidé, kteří to pozorují". A popisuje svůj stav. Byl už na konzultaci předtím, už se trochu naučil pozorovat své myšlenky, měl už zkušenost s pozorováním. A v tu chvíli říká: „Ty myšlenky, které mi v ten okamžik přišly do hlavy, ty hrozné obrázky: Jak bych se teď vypořádal s tím krutým člověkem, který takhle mohl srazit zvíře! Byly tak děsivé, mám i teď strach je převyprávět,“ říká – „zapsal jsem si je“.

A to jsem já? Jsem hodný, normální, dobrý, živý člověk. Odkud se ve mně vzaly ty děsivé myšlenky maniaka?" Říká: „Jak to? Co já s tím? Je to moje? A jestli je to moje část, jak to mám přijmout? Jsem normální člověk. Děsí mě však něco jiného - že to jednou nezvládnu“.

Taťjana Zinčenko: Je toho hodně, co souvisí s negativním myšlením a s agresí, například, obrátila se na mě jedna žena. Žena je řekněme naprosto kulturní, má vysokou intelektuální úroveň. S čím se obrátila? „Nemůžu se ovládat ve řvaní a vzteku na své děti,“ - jednomu dítěti je rok, druhému tři roky.

Říká: „Nemohu se udržet. Mám něco na práci, a tu dítě přijde s otázkou, jenže mám jiné plány, a já na něj začnu křičet, popadnu ho, začnu ho tahat“. Nebije je, ale má takovou agresi. A děti velmi trpí, rovněž i ona, z těch všech stavů a myšlenek. A je pro ni těžké přepnout a zastavit takovou reakci, neví jak.

Hlas v hlavě. Názor klasické psychiatrie

Alexandr Kravčenko: Dobře. Mám v souvislosti s tím velmi, velmi dobrou otázku vzhledem k formátu naší komunikace, je to přeci hra. Já jsem obyčejný člověk a řeknu upřímně: Neobracel jsem se nikdy na psychology, ani na jiné specializované odborníky. Popisujete situace, kterým já i ostatní lidé musí v životě často čelit.

Když za vámi přijdu a řeknu, že na sobě cítím nějaký vliv, a je to vtíravé (hlas v hlavě), nějakou nekontrolovatelnou agresi. Vy, jako odborníci, co mi doporučíte? Jak se s tím mám vypořádat? Jste specialisté, přišel jsem, věnovali jste mi čas, popsal jsem svůj problém, co budeme dělat?

Diana Olejnik: V prvé řadě, budete odsouzen k tomu, že vám bude určena diagnóza.

Alexandr Kravčenko: Budu odsouzený?

Diana Olejnik: Tedy, pokud jsou tyto myšlenky dotěrného charakteru přítomny ve vašem životě, a to již delší dobu, tak odborníci budou posuzovat charakter tohoto onemocnění a to, jak se bude vyvíjet. Určitě bude nasazena odpovídající terapie, zajisté, chemickými přípravky, protože bez nich si odborníci nedokážou poradit s tímto onemocněním.

Elena Maslova: No, tak já, například, pracuji jako psycholog. A když k nám přijdou pacienti s takovými příznaky, jak bylo právě popsáno, říkáme: „To mám teda smůlu - zase se trápit s takovým….“. Protože my sami nevíme, co s tím. Takže podle algoritmu práce je rychle posíláme k psychiatrům. My psychologové totiž nemáme rádi takové pacienty, tedy snažíme se, aby k nám nepřicházeli.

Andrej Kovtunov: Copak takové myšlenky a tyto hlasy, takové hlasy, copak je doktoři neslyší také?

Elena Maslovová: Slyší.

Diana Olejník: Co na to říci? Všichni je slyší.

Natálie Stoljarova: Jen se o tom nemluví.

Diana Olejník: I samotní lékaři, i kterýkoliv člověk.

Helena Prengemann: Kdo to nezažil? Třeba ne v tak zřetelné podobě, nepřikazuje přímo hlasem někoho zabít, ačkoliv i takové se stává.

Diana Olejník: Za sebe to takto mohu říci.

Alexander Kravčenko: To jsou ti, kteří se obrátili. O nich statistiky mohou něco říci.

Diana Olejnik: Ano, abych byla upřímná, takové myšlenky ve skutečnosti pozoruje každý člověk. Vysledovala jsem je i v sobě. Na tyto otázky mi psychiatrie neodpoví a nenaučí mě dovednosti v sebeovládání, jak se s tím mám vypořádat, když takové…

Natálie Stoljarova: A neučí pozorovat.

Diana Olejnik: Ano.

Natálie Stoljarova: Například, podělím se o svou zkušenost. Doslova nedávno jsem stála v metru, najednou jede vlak, stojím pochopitelně v bezpečné vzdálenosti. Blíží se vlak a já slyším takovou myšlenku: „Skoč pod vlak!“ Proč to přišlo!? Mám výbornou náladu. Jsem poměrně zdravá, mám skvělou rodinu, tedy všechno je v pořádku, není vlastně důvod k tomu, abych spáchala sebevraždu, že? A tu mi přijde taková myšlenka.

Když mám zkušenosti se sledováním svých myšlenek, prací svého vědomí, chápu odkud to je. Je mi jasné, že je to práce vědomí a já tu myšlenku neposlouchám, jen stojím, kde jsem stála. Ale člověk, ke kterému tato myšlenka často přichází, ji může uposlechnout.

Alexandr Kravčenko: Dobře, skvěle. To znamená, že máme model jedné verze, nazveme ji tradiční, ano?

Diana Olejnik: Tradiční.

Pozorování sebe sama. Oddělení se od myšlenek

Alexandr Kravčenko: A teď ve formátu našeho tématu modelujme druhou variantu.

Taťjana Zinčenko: Přístup, přesně tak. Existuje samozřejmě alternativní situace, z čehož… Vlastně, alternativní situace, s níž jsem se seznámila, když jsem studovala knihy Anastasie Novych: „AllatRa“, „Sensei“ (cyklus knih Sensei), „Ezoosmóza“ a tak dále a sledovala pořady s Igorem Michajlovičem Danilovem. Jde o velmi jednoduchý nástroj, z něhož se začíná. Jedná se o banální introspekci - sebepozorování.

Proto, když člověk začíná pozorovat a zapisovat tyto myšlenky, odděluje se od práce vědomí, odděluje se od toho… Dokud není Pozorovatel, není možné vůbec nic změnit. I tak bude člověk jednat pod vlivem myšlenek: byť agresivních, byť odsuzujících, byť nějakých křivd, strachů, zastrašujících myšlenek, to není důležité.

Vidíte, bez tohoto základního momentu, tedy bez Pozorovatele, se nic změnit nedá. Pomocí léků také není možné něco změnit, dojde tam k takové medikamentózní odtažitosti (Diana Olejnik: V té chvíli, ano), a to je vše… Otupělost…

Diana Olejnik: Řekněme, že jsme zajistili bezpečí životu pacienta a lidem z jeho okolí, a to je vše.

Andrej Kovtunov: A problém zmizí?

Diana Olejnik: Ne. Na chvíli jsme ho jakoby utlumili. Po nějaké době, nedochází-li uvnitř člověka k žádným změnám, žádným uvědoměním, nic se neděje, tak co se mění? Nic. Může to být krátká remise. Sebemenší provokace, a to i bez ní - přichází další zhoršení. A to je vše, z těchto procesů se stávají chronické, dlouhodobé případy, atd. Taťána velmi jasně vystihla to, že si musíme udělat jasno v následujícím pojmu, velmi důležitém pojmu, že existuje Osobnost člověka, tento Pozorovatel. Co je Osobnost člověka?

Celá videoverze pořadu Hra profesionálů. Co je to vědomí? Film 1

Následující článek (pokračování): část 2, Sebevraždy – jak tomu čelit.

_____________________

VIDEO: pořad  "VĚDOMÍ – NÁSTROJ ĎÁBLA" na allatra.tv
s účastí Igora Michajloviče Danilova