Vtíravé myšlenky

Text pořadu "Hra Profesionálů. Co je to vědomí? Film 1". Část 3

1:35:29 — 1:47:08

Je možné zastavit proud vtíravých a neodbytných myšlenek, zbavit se zacyklenosti na minulosti nebo budoucnosti? Jak se vypořádat s negativními stavy a strachy? Psychologové a psychiatři se dělí zkušenostmi a dlouholetým pozorováním s cílem najít odpovědi na tyto otázky.

Myšlenky a emoce v každodenním životě

Andrej Kovtunov, koordinátor MSH „ALLATRA“ (Kyjev, Ukrajina): Ano, již hovoříme o závažných důsledcích se smrtelnými následky. A řekněte mi prosím, vždyť v každodenním životě se každý člověk střetává s podobnými situacemi, mám na mysli s vtíravými myšlenkami.

Když přijdou… Lidé jakoby slyší příkazy ve své hlavě: řekni, nebo udělej. Řekni něco konkrétního, přičemž v hlavě zní konkrétní formulace a vzniká nutkání: „řekni, řekni, řekni, právě tato slova musíš říct, právě tomuto člověku", nebo provést nějaký čin.

A člověk si uvědomuje, že tento čin nejenže není racionální, ale je destruktivní. Ano, možná, nepovede ke smrti, ale člověk si dobře uvědomuje, že nejedná podle svého svědomí a taková jeho vyjádření mohou negativně zapůsobit na jiného člověka, a přesto to dělá.

A když otevřeně mluvíš s lidmi, říkají, že no já... „Proč jsi to udělal?“ Říká: „No…“ „Co jsi cítil potom, když jsi to udělal?“ „Po tom, co jsem to udělal,- říká, - cítil jsem úlevu, ten tlak odešel.“ „Takže si myslíš, že jsi udělal správnou věc?“ - „Samozřejmě, že ne. Chápu, že jsem nejednal správně, ale aspoň to již na mně netlačí“. Copak to není jedno a to samé?

Tatjana Zinčenko, psycholog, psychoterapeut (Dnipro, Ukrajina): Stává se, že prostě začínáš rozvíjet myšlenku (nějaké staré křivdy, kdysi se něco stalo) a pořád dokola, a je ti zle již z toho samotného. Tudíž zdá se, že i samotná situace byla rozebrána, závěry byly učiněny, ale přesto, při vzpomínce na člověka, který ti něco špatného řekl, ne těmi správnými slovy nebo intonací, to je jedno, tedy na člověka, který ti hořce ukřivdil, jakékoliv připomenutí nebo vzpomínka na něj - a tento proud… na několik… doslova na půl hodiny se můžeš ponořit do tohoto "filmu".

Něco tomu člověku dokazovat, ospravedlňovat se, odsuzovat ho (Andrej Kovtunov: Přesvědčovat o něčem), přesvědčovat - no skutečná diskuze, celý spor. O hodinu později si uvědomím, čím se to zabírám? Vždyt jsem si sedla, nevím, že si na pohovce přečtu knížku a ulétla jsem do tohoto procesu.

Andrej Kovtunov: A jaký stav je po tom?

Tatjana Zinčenko: Za prvé stav vyčerpanosti, a pak ještě se nabízejí myšlenky na sebebičování: jak jsem mohla opět šlápnout na stejné hrábě? Už jsem všechno pochopila, už jsem si uvědomila, jsem přece odborník, jsem přece psychiatr, koneckonců. Přece vše chápu: tak to nejde, měla bych být vděčná. A ono vstoupilo a nepozorovaně odvedlo: asociace za asociací. Nakolik potřebné je být pozornou, samozřejmě.

Andrej Kovtunov: Co je zajímavé na tomto příkladu, který jsi uvedla? Podívej se - zjevné vměšování ze strany, že? To znamená, že z ničeho nic přijde určitý stav, pokud člověk skutečně zanalyzuje to, co zažívá v tomto okamžiku, tak si opravdu může všimnout a odhalit pro sebe mnoho zajímavého.

Událost se totiž odehrává právě teď, ale vědomí odvádí bokem, přepíná pozornost člověka na událost, která byla před 20 nebo 30 lety, co tehdy někdo řekl nebo jak se zachoval. Koho to zajímá? Kdy se to stalo? A špatně ti je právě teď.

A lidské vědomí odvádí bokem, neumožňuje člověku analyzovat to, co se ted‘ děje, vzniká taková symbióza mezi vědomím a těmi třetími silami, které působí na člověka.

A zde vyvstává otázka. Podívejte, Taťáno, říkáte, že přicházejí myšlenky a tyto myšlenky vzbuzují emoce, pak zde vzniká otázka: "A nechodí tyto myšlenky právě proto?"

Diana Olejnik, psychiatr, psychoterapeut (Dnipro, Ukrajina): Proto.

Tatjana Zinčenko: Ovšemže proto. A tento stav vyčerpanosti, potom jasně cítíš ztrátu energie, jako kdybych si sedla, abych naškrábala brambory, ale po tomto filmu (v hlavě) se všemi těmi křivdami, vzpomínkami, jako bych složila vagón.

A už se mi nic nechce, jakási apatie, cítím se unavená, rozlámaná, navíc začíná sebeodsuzování, fyzicky cítím zpustošení.

 

Vtíravé myšlenky jsou vždy negativní

Elena Prengemann, doktorka vyšší kategorie, rodinná medicína, psychosomatika (Bietigheim, Německo):  Přičemž vědomí vždycky ví, na co tě chytí, to znamená, že o tobě ví všechno, kde je to nejbolavější místo. Například u mě bylo (stále nad tím pracuji) a ještě stále je velmi bolestivé místo - strach o dítě.

Tudíž mi nabízí: dítě nepřišlo ze školy včas, uplynula nějaká doba, musí přijít a již se zpozdil o 20 minut, takže nabízí obrázky, předhazuje, že nějaký maniak… byl unesen, co mu udělali, a takové opravdu hrozné strachy. Nejsem přece masochista, k čemu mi to je?

A to znamená, že jestliže já sama přijímám a živím tyto obrázky a myšlenky silou své pozornosti - jako bych svému dítěti přála smrt. Pokud to rozvíjím, znamená to, že si to užívám, ale kde je v tomto případě mateřský instinkt a mateřská láska?

Velmi často dochází k případům, kdy matka vezme dítě a skočí s ním z 10. patra nebo skočí s dítětem pod vlak. Myslím si, že možná stejný mechanismus působí i v těchto lidech, kteří páchají sebevraždu spolu se svými dětmi. To znamená, že nerozlišují, že to přišlo něco cizorodého, že tyto myšlenky nejsou moje.

To znamená, nesmím je živit, musím je odmítnout a nedávat jim svou energii, pak skutečně odcházejí (zkoušejí to, ale pak odejdou). Pokud však člověk o tom v tuto chvíli neví a tyto myšlenky a negativní obrazy identifikuje se sebou, pak v určitém okamžiku může udělat opravdu takový nenapravitelný čin.

Andrej Kovtunov: Ano, a víte, vždyť ve skutečnosti tyto projevy, o kterých mluvíte, ke svému dítěti, vždyť podobné myšlenky přicházejí každé matce, že?

Kdoví proč je to vnímáno jako starost matky o dítě. Jsem si jist, že to můžete říct i o svých matkách, i vy jako matky jste v podobné situaci, že? Vzpomínám si na své dětství: "Kde jsi byl? Dělám si o tebe starosti".

A pročpak nikomu nepřijde myšlenka, že s mým dítětem je všechno v pořádku. Vždyt‘ jak se zdá jde tu o projev lásky, tak pročpak probíhá úplné destruktivní… (Elena Prengemann: Zničující) Samozřejmě, zničující.

Elena Prengemann: Destruktivní… Když se nepoddáváš těmto destruktivním, ničivým myšlenkám, když nám vědomí předhazuje obavy, pokud v tuto chvíli tyto myšlenky nepřijmu, tak jsem dospěla k pochopení, že tímto způsobem chráním své dítě. To znamená, pokud je nepřijímám.

Alexandr Kravčenko, moderátor, účastník MSH „ALLATRA“ (Záporoží, Ukrajina): Řeknu víc, takové myšlenky nepřicházejí pouze matkám, ale i otcům. Charakter je zpravidla vždy stejný, že se něco stane dítěti, že jsi něco zmeškal, něco neudělal. A ihned potom přichází nabídka pocitu viny.

A je to… skoro vždycky. A strach z toho, že jsi něco neudělal, aby s dítětem bylo všechno v pořádku, - to je dosti rozšířený nástroj vědomí.

Andrej Kovtunov: Otázka: “Je to starost o koho?”

Alexandr Kravčenko: No, o koho?

Elena Maslova, psycholog vyšší kvalifikační kategorie (Orenburg, Rusko): O sobě milovaném.

Elena Prengemann: O vědomí…

Alexandr Kravčenko: O vědomí, o jeho produktu - egoismu. Je v něm ještě i takový obraz jako superotec nebo superrodič.

Tatjana Zinčenko: Nedůvěra vlastnímu dítěti, že je schopno si s tím poradit a něco si samostatně vyřešit.

Natália Stoljarova, lékařská psycholožka první kategorie (Orenburg, Rusko): K otázce o tom, co Tatjana říkala, že ve vědomí je 80-90% negativních myšlenek: negativních, agresivních, destruktivních.

Elena Maslova: Ještě k vnucujícím myšlenkám. Z praxe: ani jeden člověk se na mě neobrátil, že má neodbytné pozitivní myšlenky, to znamená, že jsou vždy destruktivní, nikdo s pozitivními se neobrátil. A je zajímavé, také jsme říkali, že vědomí zkresluje realitu. Uvedu konkrétní příklad.

Chlapec se připravuje na zkoušky, dobře se učí, tedy všichni hodnotí jeho vědomosti velmi pozitivně. A přichází s problémem: "nic se mi nepodaří, zkoušky neudělám, a vůbec jsem k ničemu". A začneš argumentovat, že tady to máš takto, a tady – tak.

Ale tyto dotěrné myšlenky ho jednoduše ničí a vedou k negativnímu výsledku. A takových myšlenek je spousta. Tudíž, u dívek je to nejčastěji - "jsem ošklivá". Všichni jí ve třídě řeknou, že je nejkrásnější, všichni za ní běhají, a ona, že prý je ošklivá.

Jedna dívka dokonce napsala do sešitu, když jsme vypisovaly co dobrého a co špatného na sobě vidí (když zadáváme takové úkoly, tak nejčastěji přichází negativ, pozitivů je málo), tak ta dívka také píše: „Co může být dobrého u takové nicky, jako jsem já?“ To znamená, přesvědčit ji není možné.

A obrácená strana mince, když se zdá, že je vtíravá myšlenka pozitivní: "všechno uděláš, jsi geniální, jsi nadaný, nemusíš ani nic dělat". Zdá se, že jsou to dobré myšlenky: i sebevědomé, i posilující, jak se uvádí v psychologii, - a vždyt také rovněž vedou k destrukci.

To znamená, že člověk hází flintu do žita a nedělá nic, nevynakládá žádné úsilí a znovu přichází k negativnímu výsledku. Vtíravé myšlenky jsou tedy pouze destruktivní, pouze negativní.

Pozoruješ to také v sobě, přicházejí stejné myšlenky: "řekni to, řekni to". A když už chápeš, že se ti to v hlavě příliš vnucuje a je třeba trošlu popřemýšlet o tom, proč se to děje, tak to začíná z druhé strany: "musíš přece vysvětlit svůj úhel pohledu", to znamená, servíruje ti to s "dobrou omáčkou".

A pokud uposlechneš to, co nabízí tato "omáčka", tak ale nakonec stejně pochopíš, že to byl negativ a vnucovaly se právě negativní myšlenky k vyvolání konfliktu.

___________________

Následující článek (pokračování): Část 4. Sebevraždy a agrese dospívajících - co za tím stojí.

Celá videoverze pořadu Hra profesionálů. Co je to vědomí? Film 1.