Živý rozhovor s I.M.Danilovem - 28. - 40. stránka
01:35:58 - 02:18:42
_____________
T: Igore Michajloviči, zrovna jste mluvil o projevech Boží Matky, аndělů a podobně. Lidé si pokládají otázku: „Čím se liší duchovní vidění od výplodu jejich představivosti? Co je to duchovní vidění?”
IM: Duchovní vidění – to je pravé vidění skutečnosti. I teď, ve snaze toto vysvětlit, opět mohu lidi jen zmást. Protože vědomí (představivost, halucinace vědomí) vždy vykresluje vše v obvyklých formách: v těch, které si můžeme představit, v těch, které vidíme. Nuže, podívej se do vědomí, ukáže ti toho hodně. Ale jak je možné uvidět projev Svatého Ducha, anděla nebo ještě něco? Pouze vnitřníma očima. Ony však neukážou trojrozměrný obrázek.
T: Ano… pouze vnitřníma očima… Je zajímavé, že lidé, kteří skutečně, na praktice, jdou po duchovní cestě, chápou jeden druhého, nehledě na příslušnost k tomu či onomu náboženství, protože Pravda je pro všechny jedna. Chápeš to, když čteš dopisy z různých koutů světa, mluvíš s lidmi, kteří vyrůstali v různých kulturách či náboženských tradicích.
Například, v křesťanství, v súfizmu, jak se mluví o pochopení Boží Lásky? V súfijských traktátech praktici popisují, co znamená poznat Boha uvnitř sebe, to je – žít, srdcem pozorujíce Boha. Přičemž pod „pozorováním” si představují právě „duchovní vidění”. Oni zdůrazňují, že někteří lidé upadají do omylu, když si myslí, že duchovní vidění a „pozorování“ znamenají nějaký obraz Boha, který formuje a vydává jejich vědomí na základě jakýchsi svých představ, vzpomínek nebo intelektu.
IM: Jak jinak, vždyť je to program šablon vědomí…
T: Ale skutečné pozorování – to už je následek horlivosti v upřímné vroucí Lásce. V lásce, která povznáší tebe jako Osobnost do takové výše, kde se samotný vnitřní život stává jedinou aspirací k Milovanému, k Bohu, k Duchovnímu světu… je pouze pro Něj. Je to vnitřní pochopení, že kromě Něj nic jiného neexistuje.
Ž: Ano, protože chápeš, že práce na sobě se především projevuje skrze upřímnost a čestnost. A to vše probíhá v sebedisciplíně. Tedy – ne někdo jiný to potřebuje, potřebuješ to v první řadě ty sám. Zde už vzniká vnitřní potřeba žít Božským, žít Duchovním Světem. A ty už prahneš po tomto vnitřním doteku, po ponoření se do této bezmezné radosti Lásky, po životu hlubokými pocity, protože on přináší to skutečné, dává ti Život, živí tě Láskou. Cítíš, že ona tě naplňuje, cítíš radost z toho světa, která nemůže být dočasná, jak se přelévá přes okraj, jak je jí mnoho, jak se skrze vděčnost a Lásku projevuje ve své bezmeznosti. Chápeš, že je to tak jednoduché! A z toho cítíš takovou vděčnost, nacházíš se v takové blaženosti… je velmi složité ji vyjádřit slovy. Jednoduše se spojuješ se zdrojem této Boží Lásky a stáváš se její částí. Toužíš neustále vyzařovat tuto Lásku a přebývat v ní. Protože v takových chvílích chápeš, že… Duch je ve svobodě!
IM: Ano… pro připojení k Duchovnímu Světu, je třeba být na straně Duchovního světa a sám se stát Duchem, pak se připojíš. To znamená, že Duch se může sblížit s Duchem, materie s materií, oheň s ohněm, voda s vodou. Avšak oheň s vodou se nesmíchají.
T: Igore Michajloviči, ještě taková otázka z dopisu od člověka, praktikujícího súfismus. V týchž súfijských traktátech je popis, že když člověk vykonává „mudžáhadu“ což znamená vnitřní džihád proti svým nízkým vášním, otevírá se mu „mušahadát“, čili toto blažené pozorování nekonečné Lásky, tento trvalý úžas nad velkolepostí a mohutností Boha… A otázka zní: „Když se člověku otevírá toto duchovní vidění, stírají se rozdíly mezi pozemským světem a Duchovním Světem?”
IM: Ve skutečnosti, když se člověku otevírá „mušahadát“, tak se rozdíly nestírají, v žádném případě. Prostě se získává nové vnímání, odlišné od vnímání, na které si člověk, jako Osobnost, zvykl (na vnímání, které mu podsouvá jeho vědomí). On získává nové. Nemůže být s ničím asociováno v tomto světě, a dokonce je těžké ho popsat. Například, jak popsat Boží Lásku? Zkoušíme pozemskými slovy, mnohokrát o ní mluvíme, ale stále je to zkreslení, stejně je to pozemské pojetí tohoto štěstí. My říkáme – štěstí. A co je štěstí v lidském chápání? Je to dočasný, chvilkový, rychle pomíjející jev. Ale tam ono je nekonečné. Říkáme – bezmezné štěstí, a srovnáváme bezmezný oceán s kapkou na tvé dlani. A právě tuto kapku na dlani nazýváme bezmezným štěstím v tomto světě. A ve skutečnosti – je to oceán, je bezbřehý, nemá ani začátek, ani konec. Je opravdu těžké to vyjádřit.
T: Takže rozdíly mezi pozemským světem a Duchovním Světem se nestírají, a…
IM: … rozdíly se nestírají, stávají se naopak zřejmými. K čemu to vedu? Podobné předávání znalostí nebo zkušeností tímto způsobem je krásné pouze filozoficky. Zní to, mluví se o tom a píše. Vždyť pro vědomí je přijatelné, že se hranice stírají, je to pro něj lákavé. Právě pro vědomí je lákavé, že „se hranice stírá a tento svět hladce přechází do tamtoho, a ten svět se stává součástí tohoto", jako jin a jang.
No, je jasné, že Duch je přítomen v tomto světě, a všechno živé je živé právě proto, že existuje Duch, odstraň Ducha – a zmizí všechno. Takže část Duchovního Světa je přítomná zde, avšak je přítomná pouze jako pohyb, nanejvýš. A dále se už všechno děje tak, jak se děje. Děje se to však podle vůle Knížete, který to řídí. A tato moc je mu dána ne proto, že povstal, že je silný či rovný Bohu a že si vybojoval svůj svět – ne, v žádném případě. Už jsme o tom hodně mluvili, nebudeme to opakovat. Ale smysl tady spočívá v tom, že pro systém je výhodné, aby to vědomí lidí tak vnímalo, lichotí to jeho pýše. A ve skutečnosti se vše razantně mění, protože právě obrazy mizí a je pochopení prázdnoty tohoto světa.
A proto se o tom mnohokrát hovořilo a znovu zopakuji, že Osobnost nevnímá trojrozměrný svět. Osobnost začíná vnímat tento svět z mnohem vyšších dimenzí. No, a z mnohem vyšších dimenzí, dokonce i v jazyce fyziky, se tento svět proměňuje v nic. Je směšný, je opravdu směšný. Pokud by bylo takové zrcadlo, které by pro vědomí odráželo to, co vidí a jak vnímá tento svět Osobnost, myslím si, že by to byla nejprvotřídnější podívaná, která by v tomto světě mohla být. Proč? Protože to, co považujeme za život, je ve skutečnosti prázdnota, která se pouze pohybuje, měníc iluze.
Proto jsou podobná vysvětlení pro lidi poněkud zavádějící a posilují bohužel vliv vědomí na Osobnost. A pro lidi, kteří zabíhají do jakýchsi úvah o podobných výkladech, je těžší se vysvobodit. Protože Osobnost dostává informace od vědomí o tom, že „hranice musí zmizet a všechno se stane jednotným.” No, a tak hledá cestu tam, kde je všechno jediné… Avšak rozdíly jsou. Živé nemůže být mrtvým a tím víc mrtvé Živým.
Ž: Ano, to je opravdu velmi užitečná informace pro praktikujícího. Velmi častý příklad, a sama jsem se s tím na začátku cesty setkávala, že zrovna, když člověk začíná praktikovat, první na co narazí, je strach od vědomí, tedy strach vyjít za hranice obvyklého. Když se například člověku poprvé povedla praktika a on se dotknul… první zkušenost kontaktu s duchovním… tak tento první kontakt s neznámým, ten jakoby vyvolává ještě i útok vědomí. Čili vědomí mu vnucuje strach. Za prvé strach z toho, že člověk může ztratit svoji sebeidentifikaci. Opravdu svou sebeidentifikaci? To je otázka. Vždyť vlastně své „Já” může ztratit pouze vědomí.
T: Vědomí se bojí nového, obzvláště v té chvíli, o níž jsi mluvila, ve chvíli kontaktu s duchovním, s nedostupným pro něj, protože vědomí ho nezná a cesta tam je pro něj uzavřená, vědomí neví, nerozumí tomu. Jak řekl Igor Michajlovič, v tomto okamžiku prostě dochází k „vystoupení Osobnosti za ty hranice, v nichž může vědomí fungovat".
Ž: No, ano, a pokud se člověk nepoddal prvnímu strachu, pak vzniká druhý strach od vědomí, že „už se ti to nikdy nepovede“.
T: Ano, ale nejdřív říká: „Tak, hle, zapamatuj si tyto pocity, které jsi teď měl anebo které jsi měl minule, a určitě si je příště zopakuj”.
Ž: No, samozřejmě, protože ono ví, že příště se to člověku stejně nepovede. Proč? Protože příště, když začneš vykonávat duchovní praktiku, namísto ní budeš napínat vědomí a vzpomínat si, jaké to bylo minule...
T: A vědomí navíc ještě přikrášlí tuto tvou „hrdinskou minulost“. A už má tvou pozornost… Ne praktika, ale jakýsi film o supermanovi od vědomí, kde režisérem je tvá pýcha. No, a co ti vůbec může tvé vědomí ukázat? Ukazuje jen další iluze, obrazy, vše zdánlivé… Protože to je všechno, co ono umí.
IM: Poznamenali jste naprosto správně, že vědomí vytváří iluzi a snaží se k téže iluzi připoutat Osobnost. Ale všimněte si, nikoliv k praktice, k předchozí zkušenosti, ale k té iluzi, kterou vytvořilo vědomí na pozadí předchozí zkušenosti. Takže člověk při vykonání duchovní praktiky (nezáleží na tom, jestli je to modlitba, meditace a podobně), dostává pocitovou zkušenost, opravdovou zkušenost, zkušenost vnímání Duchovního Světa. Projevuje se v něm to, co nemůže být popsáno slovy. A zde Prvotní vědomí, jelikož má dostatečně výrazné spojení s Osobností, dostává jen odezvy, záchvěvy. Nedostává tu informaci, kterou přijala Osobnost.
Prvotní vědomí dostává pouze odezvy. Ne plameny ohně, ale řekněme, vzdálené záblesky a jemné teplo. Ovšem na základě toho vytváří svou iluzi. A po tom, co člověk vyjde z duchovní praktiky nebo z modlitby, po nějakém čase ho přiměje analyzovat: „Co jsi cítil? Co jsi vnímal?“ A už vnucuje své… v interpretaci systému. To už zdaleka není ta zkušenost… Osobnost získává pravou zkušenost a vědomí na základě této zkušenosti vytváří iluzi. A dále už začíná vyprávět Osobnosti, že „musíš pocítit to a to“, čili odvádí ji do hmotného světa. Nutí člověka procítit fyzické projevy toho, co cítil během praktiky.
Ale znovu, co se dělo během praktiky? Když Osobnost přicházela do kontaktu s tím, pro vědomí neznámým, a získávala duchovní zkušenost, samozřejmě, že probíhaly jiné procesy, silnější projevy jiných druhů energií. To je banální fyzika. Ve fyzickém těle se rovněž tyto projevy odráží. A vědomí, znovu zdůrazňuji Prvotní vědomí, je vnímá. Následně navádí Osobnost a říká: „Nic se ti nepodaří. Dostal ses tam náhodou. A proto nyní, aby ses tam dostal a „zakořenil“, musíš v sobě nejprve vyvolat tyto pocity ve fyzickém těle. Musíš mít změněný stav vědomí…“ No, a začíná vyprávět to, co vnímalo, ale opět, vždy se záměnou. A člověk ve snaze něco udělat, už to dělá s pomocí vědomí, ale nedaří se mu.
Později mu vědomí začíná vyprávět: „Opravdu tam byla ta zkušenost, nebo to byla iluze? Anebo to byla nějaká autosugesce, autohypnóza? Možná to byla halucinace, možná to byla shoda náhod, že jsi to procítil. Jak vidíš, ve skutečnosti to neexistuje. A to, co o tom říkají jiní lidé, oni jen upadají do omylu, do iluze. To z nich mluví nějaký fanatismus, no, hraničí to až s nějakou psychickou poruchou, a proto vidí to, co neexistuje. A když budeš toto praktikovat a zabývat se tím, budeš mít stejné potíže. Proto to raději ani nedělej. Proč? Vyzkoušel jsi to, a nepovedlo se ti to. To znamená, že to neexistuje“. A tak často vědomí prostě odvádí lidi od skutečné cesty a nahrazuje ji nějakými obyčejnými, řekněme, divadelními představeními v trojrozměrnosti, nutí člověka fyzicky něco dělat, vykonávat nějaké praktiky, správně sedět, správně stát. Ale jaký je rozdíl, v jaké pozici je tvoje tělo? Jaký je rozdíl, co děláš v trojrozměrnosti?! Mlátíš do bubnu, skládáš kameny nebo provádíš ještě nějaké rituály - to vše je jen obřadnost, jen to, co ti vnucuje systém.
Bůh – On je blízko. Je skutečně mnohem blíž než tvá krční tepna. Je velmi blízko a je velmi snadné k Němu přijít. Ale na cestě stojí mnohem více než hory. Na cestě stojí vědomí, a ono je součástí systému. To znamená, že na cestě k Živému stojí mrtvé. Toto je třeba si pamatovat.
A v žádném případě se nesoustřeďovat na to, co ti vědomí vypráví. Je třeba duchovní vzlet, duchovní zkušenost. Je třeba se naučit… jednoduše Žít. A Život – ten je překrásný. A ať ti vědomí vypráví cokoliv, ať tě jakkoliv přemlouvá, že „se ti nic nepodaří a ty nic nedokážeš" – tebe se to netýká. Mluví pouze o sobě. Vědomí se to skutečně nepodaří. Ono skutečně nic neví o Duchovním Světě. Jen ty odezvy, o nichž vypráví lidé, kteří něco pochopili, a z toho vědomí vytváří své iluzorní obrázky. Proto je nejdůležitější jít a nevzdávat se. A neposlouchat Susaniny, kteří vedou kdovíkam… měl jsem na mysli vědomí. Protože tvé vědomí – ono není tvé, je součástí systému, a na to se nesmí zapomínat. Pak bude vše v pořádku, pak se všechno podaří.
Ž: Ano… a když žiješ pocitovým vnímáním, ty jednoduše Žiješ. A v tom je obrovský rozdíl, protože je to stejné jako dýchat vzduch. Ty jednoduše uvnitř víš… jak… se dýchá… a to je vše. Vědomí nedává svobodu Osobnosti. Je třeba prostě vědět, že pokud se ti to jednou povedlo, podruhé nemáš snít, nemáš vinit všechny kolem sebe z toho, že se ti to nepodařilo, protože je to takový trik, je to pozdrav od vědomí, které hledá nepřítele ve vnějším. Je třeba jednoduše pochopit, že vědomí může klást takové překážky, jelikož pro něj je nevýhodné, aby ses duchovně osvobodil. Ale když si uvědomíš, že to je jen práce vědomí, že ono tak působí, nebojuješ s ním, jen se víc otevíráš svobodě. Chápeš, že všechno se stává velmi snadným, že už nemáš připoutanost k minulosti, ani k budoucnosti. Chápeš, že v duchovní praktice – je trvalé „teď“, protože toto je skutečný Život. A ve skutečném Životě je každý okamžik jedinečný.
T: Naprosto správně.
Ž: Pak jednoduše žiješ vnitřním, jsi uvnitř naplněn. Vidíš ten rozdíl, když se díváš na člověka pozemskýma očima, a když se díváš vnitřním duchovním pohledem. Stává se velmi snadné odlišit Pravdu od Lži, protože aniž by někdo cokoli říkal, ty už cítíš, co se ve skutečnosti děje… Člověk je pro tebe jako na dlani: jsou vidět všechny jeho myšlenky od vědomí, je vidět on celý ve své duchovní podstatě, protože ty cítíš, a pocity nelze oklamat. Cítíš, kdo je uvnitř prázdný a nemá duchovní zkušenost, o níž hlásá jeho vědomí.
Taktéž cítíš ty, kteří se jako ty nacházejí v neustálé praktice, ty, kteří žijí Duchovním světem, kteří jsou naplněni touto Boží drahou Láskou. Vidíš jejich duchovní podstatu, protože ji cítíš uvnitř a chápeš, že za tím je něco většího, to, co vás spojuje. A tato zkušenost není podobná té, která byla v běžném životě, když jsi svou pozorností krmil vědomí. Protože v trojrozměrnosti jsi živil obrazy… živil jsi své vědomí. A když jsi začal žít Duchovním světem, tak celá tvá pozornost… je zaměřená přes hluboké pocity k Bohu. Tvá pozornost směřuje k blízkému, ke Zdroji. Ty prostě žiješ Duchem. Každý si vybírá, jak žít, každý vybírá sám.
IM: Podotkla jsi naprosto správně. Duchovní vidění se výrazně liší od pozemského zraku. Duchovní vidění dává pochopení Pravdy, vidíš to, co skutečně je. Ale pozemský zrak - to je jen to, co ti chce vědomí jako Osobnosti vnutit či ukázat. Čili vytváří další iluzi, tu, které musíš uvěřit, která by tě měla odvést od tvého skutečného úkolu, od toho, kvůli čemu jsi zde. V tom je obrovský rozdíl.
Ještě o lži… Lež – to je prvek systému. V Duchovním světě lež není a ani nemůže být. V Duchovním Světě existuje pouze Pravda. Proto duchovní vidění, znovu podotknu, vždy ukazuje to, co je ve skutečnosti. Důležitá věc je, že lidé tíhnou k magii pro to, že ve skutečnosti Osobnost tíhne k duchovnímu rozvoji.
T: Takže Osobnost cítí tuto potřebu duchovního rozvoje, rozvoje něčeho, co je za hranicemi, ale vědomí tuto potřebu jednoduše nahrazuje magií?
IM: Ano. To dává smysl. Spočívá právě v tom, že Osobnost se snaží poznat Pravdu. Osobnost usiluje o svobodu, o skutečnou svobodu. Osobnost nemá a ani nemůže mít nepřátele, mám na mysli v Duchovním Světě. Z pozice chápání Duchovního světa je Osobnost absolutně svobodná. Hledá tuto svobodu, usiluje o ni. A vědomí, jak jsme již nejednou říkali, dělá vše pro to, aby se Osobnost nemohla vyvíjet jako Duchovní bytost. Tedy pro to, aby si zachovalo svou moc, svou iluzorní moc nad Osobností.
Správně… Naprosto správně jsi to řekla. Chci poznamenat, že naštěstí velmi mnoho lidí tomu začíná rozumět. A skutečně dnes už s mnohými je možné mluvit mlčky. Řeknu to dopředu, že s každým rokem bude takových lidí stále více a více. A to potěší… to opravdu potěší.
Smysl spočívá v tom, že jazyk praktikujících neboli lidí, jdoucích po duchovní cestě a skutečně usilujících o Boha, bez ohledu na jejich náboženství, vyznání víry nebo něco jiného - on je jeden, a lidé jeden druhého cítí. Bůh je ve skutečnosti jeden, Duchovní svět je jeden a lidé nemají co dělit. Vědomí rozděluje. Vytváří nepřátelství, vnucuje iluzi jen kvůli moci a dosažení dominance nad Osobností. Avšak když lidé pochopí, že Duchovní Svět skutečně existuje, stávají se jednou rodinou, bez ohledu na národnost, náboženské názory, ať už byl člověk ateistou nebo kýmkoliv předtím než dokázal procítit, že Duchovní svět existuje. Jakmile to člověk procítil, uvědomil si a pochopil, stává se součástí duchovní rodiny, skutečné rodiny, pravé, celistvé, té rodiny, kde je život Věčný, on nekončí a samozřejmě, že není v trojrozměrnosti, není v pozemském.
Vše pozemské je konečné, ať je to cokoliv, všechno je dočasné. Dokonce i ty iluze, které vnucuje vědomí, jsou dočasné. A odtud vznikají takové momenty, že lidé vírou a pravdou slouží v náboženství celý svůj život, avšak do svého posledního dne pochybují: „A Bůh existuje?" Proč? Protože sloužili… sloužili vědomí. A tady je ten moment, komu sloužili svým vědomím? No, rozhodně ne Bohu, rozhodně ne Duchovnímu Světu. Sloužili pouze systému: v zájmu nějaké organizace, v zájmu svých tužeb nebo něčeho jiného, ale nejčastěji aby vyhověli cizím přáním, vnucených jim cizím vědomím, dokonce ani ne svým vlastním. Ale když lidé reálně poznávají na praktice, když získávají Znalosti, už nepotřebují slova. Oni to chápou, oni vědí. Vědí, kdo jsou, kam jdou a proč. Toto je nejvyšší hodnota. Právě proto sem lidé přicházejí, proto, aby se narodili… narodili se Živými.
Ž: Ano…
T: Igore Michajloviči, velmi se mě dotklo to, co jste ted‘ řekl, zejména to, co jste řekl o jednotné rodině v duchovním smyslu. Ale vědomí banálně vše překrucuje a vydává především pozemské představy o tvé rodině. Hned to drobí a rozděluje… Ukazuje ti nějaké konkrétní lidi, obrazy… Jak se říká, ukazuje příbuzné z masa a krve. Přičemž první, na co si vzpomeneš, jsou právě emocionální vztahy s těmito lidmi, přesněji vztahy s jejich vědomím.
Nejzajímavější je, že dříve, ve vzájemných každodenních vztazích s těmito lidmi, sis ani nepomyslel, že tito lidé jsou ve skutečnosti… že v těchto lidech, stejně jako v tobě, je část Ducha Svatého, že oni jsou Osobnost, Osobnost v nemateriálním chápání tohoto slova.
A proč jsi dříve takto uvažoval? Protože jsi jen myslel, ale necítil, protože ty sám jsi byl a žil vědomím. A vědomí přirozeně vždycky všechno má postavené na vlastním egoismu. A pokud se upřímně podíváš na vztahy se svými blízkými, tak ve chvílích, kdy žiješ pod diktátem svého vědomí, k čemu dochází? Tvé vědomí neustále v něčem snižuje významnost druhých ve srovnánís tebou. Má všechno ve skrytých myšlenkách, a vědomí se bojí tyto myšlenky ohlásit. Bojí se čistoty vzájemných vztahů, upřímnosti, jednoduchosti. Proč? Protože touží po moci, je zaujaté svou korunou: kdo a co špatného o tobě řekl, anebo naopak, kdo tě pochválil. A tak mezi tím vším plyne celý tvůj život, přesněji řečeno, probíhá život tvého vědomí. Ale když si uvědomíš, že jsi ve skutečnosti Osobnost, pak už v druhém člověku v první řadě vidíš jeho duchovní potenciál, vidíš duchovní Osobnost. A co je nejdůležitější, cítíš jej bez ohledu na to, co ti tvé vědomí říká.
IM: Naprosto správně. Jak naše vědomí vnímá co je „rodina“, co jsou to „příbuzní a blízcí“? To je opět maminka, tatínek, děti, babičky, dědečkové, bratři, sestry, no, a jakoby celá rodina. Ve skutečnosti, když lidé získávají duchovní zkušenost, pak chápou, že všichni jsou jednotní bez ohledu na barvu pleti, bez ohledu na to, kdo a kde bydlí. To je jedno, jeden celek, to je lidstvo. Každý má duši. A ubližovat někomu – to není správné, to je stejné, jako bys ubližoval nejbližšímu člověku. Nenávidět někoho – to není správné, dokonce, i když je to zlý člověk a udělal ti něco špatného, je třeba rozumět, že to je jeho vědomí. Nemluvím o tom, že když udeří do pravé tváře, nastav levou. Když je před tebou systém, musí se také přivést k rozumu, jinak nepochopí. Chci však zdůraznit, že Osobnost, jako potenciálně Duchovní Bytost, je u všech stejná a náleží více Duchovnímu Světu. A jen když se vzdává, prohrává svůj osobní Armageddon a stává se částí systému, pak prostě umírá… Ano, pomalu… Subosobnost – to je problém, posmrtná muka jsou též těžká. Ale ani ne to hlavní… Stejně je to konečné, ona stejně přestává existovat.
Ale dokud je člověk naživu, má šanci, má možnost připojit se k Nekonečnému Světu, k Duchovnímu Světu a stát se součástí obrovské rodiny. A tady je důležité pochopit, že jakékoliv zlo, které člověk svým vědomím množí, se skutečně staví mezi Osobnost a Duchovní Svět a oddaluje tě od nejbližších lidí. A jak jsem řekl, nejbližší je každý člověk. To zejména cítí a chápou lidé, kteří na praktice dosahují vnímání Duchovního Světa. Oni to všechno chápou.
Přirozeně, že existuje i negativní moment, řečeno pozemským jazykem. Proč? Protože, jak už bylo řečeno, je cítit i lež od vědomí. Když přichází člověk „ruku v ruce s ďáblem“, mluvíc náboženským jazykem, a hlásá věci od ďábla, je to samozřejmě nepříjemné. Škoda jeho Osobnosti, škoda jeho… nevyužitého momentu dosažení duchovního poznání. Ale zároveň, když si připouští, že jemu jako Osobnosti diktuje vědomí a skrze něj se děje zlo – ano, není to příjemné, ale člověk alespoň zná Pravdu. On už ví, s kým mluví: komunikuje s Duchem či komunikuje s ďáblem. To je též neméně důležité.
Ž: Ano, a to je jeden z vedlejších účinků duchovního rozvoje, kdy cítíš člověka ještě předtím, než začne o něčem mluvit, kdy cítíš, od koho teď bude hlásat a co ve skutečnosti chce. Znáš už konečný cíl jeho příchodu. Protože to není jakási extrasensorika, když lidé zachytávají útržky myšlenek. Ne, tady je všechno mnohem vážnější. Máš celostní objemné chápání. Máš celostní, objemné vnímání. Rozumíš příčinným souvislostem, to znamená, že vidíš hlouběji, ty víš, od koho pochází to, co člověk hlásá: od Ducha nebo od systému. A ty víš, co chce samotný systém. Ty prostě víš…
_____________
VIDEOTEXT
Živé nemůže být mrtvým
a tím víc mrtvé Živým
_____________
IM: Pokud se podíváme pravdě do očí, tak vědomí manipuluje člověkem. Sice i pomáhá: vždyť komunikujeme a vnímáme jeden druhého s jeho pomocí. Ale zároveň pod rouškou svých zprostředkovatelských, takovýchto diplomatických možností mezi Osobností a trojrozměrností, manipuluje člověkem.
Osobnost není tak docela materiální. Jestliže je vědomí materiální, Osobnost materiální není. Pro pochopení tohoto procesu vysvětlím, jak to probíhá. Vědomí je mezičlánek a má přímé spojení s Osobností. Právě proto vnímáme, vidíme, cítíme, a všechno ostatní. V tomto procesu Osobnost dostává tu informaci o trojrozměrnosti, kterou jí předává její vědomí v podobě, ve které jsme zvyklí ji vidět. Ale když se člověku otevírají možnosti vnitřního vidění, trojrozměrnost se mu jeví zcela odlišně a představa takovéhoto dvounohého obrazu nebo ještě něčeho, no, ne úplně odpovídá skutečnosti.
T: To znamená, že se ztrácí hodnota samotné materie?
IM: Ano. Jeden člověk hezky vyjádřil tento projev. Zeptali se ho: „Jak vidíš druhého člověka?" A on odpověděl: „A vy jste viděli pohyb elektronu, elektronový oblak? No, je to něco podobného jen více špíny.“
T: A tu je další častá otázka: „Co znamená jiné vidění druhého člověka?" Třeba, když člověk neviděl nic jiného než trojrozměrnost a nemá tuto praktickou zkušenost pocitového vnímání, co mu jeho vědomí ukáže v druhém člověku? Pouze tělo, tedy, v jazyce fyziky, trojrozměrný obraz, protože tak je naladěno vnímání jeho vědomí.
IM: Ano, tak to je. Člověk vidí v jiném člověku trojrozměrnost, banálně - ručičky, nožičky a vše ostatní. Ale pokud se podíváme na trojrozměrnost z pocitového vnímání, skutečně z pozice duchovního vnímání, tak co vidíme, když se třeba díváme na jiného člověka? Vidíme objekt - je to rozmazaná skvrna. Je to podobné… no jako pohyb téhož elektronu okolo jádra atomu. Jen rozmazaný obláček, a jdou vidět všechny jeho komponenty. Ale my nevidíme při pocitovém vnímání trojrozměrný objekt. A tady nám, samozřejmě, je nápomocné vědomí. Čili prostřednictvím vědomí vidíme objekt. A z toho plyne, že když už je člověk dostatečně duchovně rozvinutý, tak je svobodný, on cítí jedno, avšak vidí – druhé. Dobře chápe, že vidí objekt pozemskýma očima. Vidí však tentýž objekt i duchovníma očima. Vidí, zda je člověk duchovně naplněn nebo není. Je-li uvnitř prázdný nebo plný. A opět v jakém stavu se nachází jeho Osobnost - v otrockém stavu nebo už získala určitý stupeň svobody.
A proč vám tolik účastníků píše dopisy (četli jsme je krátce před přenosem) a kladou takové otázky: „Proč nyní cítíme, že ti, které jsme považovali za duchovní, jsou uvnitř prázdní?“ Právě v tom spočívá smysl, že lidé, kteří se sami rozvíjejí, začínají cítit. A pocitové vnímání – to je pocitové vidění. A proto oni cítí, že člověk říká správné věci, avšak uvnitř je prázdný. Ale stejně tak i vědomí může hrát nad lidmi. Člověk přijde do chrámu a místo toho, aby se modlil k Bohu, začíná se s ním, jako na pískovišti, poměřovat s lopatičkami, vznášet na Boha požadavky. Proč? Protože člověk sám je uvnitř prázdný.
Vědomí mu nedovoluje pochopit, nedovoluje mu vnímat nic božského. A on chce… a vědomí říká člověku, že by měl pocítit projevování Duchovního Světa na fyzické úrovni. Něco se skutečně musí stát právě teď, potom uvěříš. Ale kolikrát v historii lidstva tímto lidé procházeli, kdy skutečně existovaly fenomény s metafyzickými projevy a podobně. A co lidé?! Jak to vnímalo jejich vědomí? Začínalo si vymýšlet, vysvětlovat přírodními jevy, nějakými metafyzickými otázkami, magií, začínalo obviňovat člověka, že je v něm démon. V prvé řadě, co řekne vědomí? „Ten je posedlý ďáblem a ne Duchem Božím.“ Proč? Protože je mnohem jednodušší obvinit a odmítnout, jen aby Osobnost nezískala svobodu. Pokud Osobnost vidí příklady, uvědomuje si, že i ona může. A pro vědomí je to katastroficky děsivé. Tak ono začne obviňovat, říkat: „Ne, to je naopak, jsou tam démoni… magie.“
Ž: Protože pro systém není výhodné, aby se člověk duchovně osvobodil.
IM: Samozřejmě, protože pak systém začíná pracovat pro něj.
Ž: No, ano, a pak systém místo toho, aby získával…
IM: ...získával, tak ztrácí. A v tom je fenomén: nikdo nechce ztrácet. To je pro něj špatný byznys.
T: Také bych se chtěla podělit jedním momentem ze své vlastní zkušenosti, protože chápu, že může vzniknout ještě taková otázka od vědomí u lidí, kteří jdou duchovní cestou. Aspoň u mne vznikla tato otázka v počátečních etapách. Když jsem se poprvé setkala s těmito Znalostmi, tak uvnitř jsem pocítila – no něco velmi drahého. A tam, hluboko uvnitř, bylo jednoznačné: „Ano!“ Ale vědomí mi neustále podsouvalo pochybnosti, celou dobu zvažovalo jakási „pro“ a „proti“. Pochopení toho, co získám na duchovní cestě – to bylo vnitřní pochopení, pochopení mimo vědomí. Tento neopakovatelný pocit svobody… Byla zde jakási absolutní hluboká jistota… Ale vědomí předhazovalo myšlenku: „A co já ztratím na duchovní cestě?“ A to samozřejmě, byla léčka, protože v té době jsem neměla odpověď na tuto otázku. No, mohu říct, vznikal dokonce strach ve vědomí… Ale dobrého, samozřejmě, uvnitř bylo více.
IM: Na duchovní cestě člověk neztrácí nic, kromě trápení a smrti. Člověk získává. Proto strach jít duchovní cestou pochází pouze z vědomí. Proč? Protože ono nasazuje své okovy Osobnosti. A Osobnost na duchovní cestě je ztrácí. Mnoho lidí se obává, že až pochopí, skutečně pochopí duchovno, tak mohou ztratit ty pozemské dovednosti, které člověk získal. Neztratí. Nic se neztrácí. Přichází nové pochopení, přichází nové vnímání. Přichází pochopení toho, co je vědomí. Ale pro vědomí je to nevýhodné, proto ono vnucuje své mínění, že člověk může něco ztratit. Neztratíš nic, pouze získáš. A získáš něco, co nelze získat v trojrozměrnosti. Protože to, co získáš - je Věčné. A jestliže je to Věčné, znamená to, že se to neztrácí. A všechno, co bys zde získal, ztratíš. To je důležité, je to třeba vědět před začátkem své cesty. A předtím, než člověk udělá první krok, musí si uvědomit a pochopit, že na duchovní cestě se nelze opírat o vědomí. Pokud budeme poslouchat jeho napovídání, může přivést k nemocem, tragédiím a čemukoliv jinému. Ale, promiňte, kde je zde duchovno, když se opíráš o zlámané berle svého vědomí?
Není třeba se o nic opírat. Jen je třeba Milovat. A když opravdu miluješ - jsi také milován. K čemu jsou opory tomu, kdo nemá tělo? Opory potřebuje hmotné tělo, ale to je dočasné, dočasné jsou i jakékoliv opory. A to je důležité.
Ž: Ano, protože chápeš, že praktická cesta k Bohu – to je cesta především tvých vnitřních pocitů a jednání. To je velmi důležitý moment – především jednání. To znamená, že nesedíš, nečekáš, že někdo přijde a něco ti dá, ale konáš, vyjadřuješ své pocity, miluješ, jsi v tomto pocitu každý den. Pocity sděluješ svůj záměr, projevuješ ho v okamžiku "tady a teď". A toto je tvůj osobní život - to je život Osobnosti. Velmi se to liší od osobního života, který zná tvé vědomí, ono tě nutilo strádat kvůli myšlenkám, nutilo tě přemýšlet o vnějším… Protože v těchto chvílích hluboké radosti chápeš, že tvůj Duch – není zotročen, že tvůj Duch - je nad intelektem. Chápeš, že Duch – on je svobodný, a víš, že jeho síla – je v Lásce. Chápeš, že hlubinné sebevyjádření tvé nekonečné Lásky – to je praktická cesta k Bohu a především toto je na praktice nejdůležitější.
_____________
VIDEOTEXT
Od předem mrtvého k věčně živému.
_____________
IM: Když jsou lidé navzájem otevřeni a dominuje v nich více pocitové vnímání, tak trojrozměrnost pouze doplňují. Skutečně, snadno rozumí, snadno chápou jeden druhého. A jakmile vědomí zaútočí: „Jak to, že si navzájem rozumíme? Já přece neznám tvůj jazyk.“ Konec, přestávají si rozumět… Proč? Ne proto, že se vědomí odvrátilo, ale proto, že pocitové vnímání se uzavřelo. Vždyť člověk je tam, kam vkládá sílu své pozornosti. Pokud ji vkládáš do vědomí, do materie, tak pocitové vnímání se zavírá.
T: Existuje názor, že když člověk začne víc cítit, tak systém na něj začne víc reagovat. Igore Michajloviči, mohl byste se k tomuto vyjádřit?
IM: Je to skutečně tak, protože systém vždy reaguje a dělá vše proto, aby člověka, řekněme, oddělil od vnímání Duchovního Světa. Staví překážky na jeho cestě. Skutečně, když se člověku něco stane, tak dává pozornost tomu, co se děje, no a ze zvyku se rozptyluje. A systém se ho, skrze jeho vědomí, snaží odtrhnout z duchovní cesty, aby on co nejméně pociťoval. Ale to se stává tehdy, když člověk začíná cítit.
T: Igore Michajloviči, a kdy se člověk stává neviditelným pro systém?
IM: Když žije Duchovním Světem, systém si ho jednoduše nevšímá. Vidí ho jen tehdy, když žije hmotným světem, když je tady zpátky, tak jako my tady sedíme, mluvíme a podobně - teď jsme viditelní.
T: Takže první krok na duchovní cestě - to je poznání sebe sama.
IM: Ano. Ve skutečnosti je tato cesta, o které mluvíme, jednoduchá, elementární, dává možnost pochopit celou podstatu, hloubku. A opět, prozkoumat, jak funguje tvé vědomí, dojít k pochopení, že vědomí – není celkem tvé, i když to zní paradoxně, a nejzábavnější je – že to nejsi ty. No, už jsme to s tebou projednávali v pořadu, že, sláva Bohu, dnes už to můžeme ozvučovat. Proč? Protože je to už potvrzeno mnohými neurofyziology, no i jinými lidmi, kteří studují, alespoň sami sebe pozorují. A potýkají se s tím, že jak se ukazuje, vědomí více hází klacky pod nohy, než pomáhá při procesu poznat ho…
T: S čím je to spojeno?
IM: S tím, že vědomí každého jednotlivce je součástí celku. Je to jako podhoubí. Systém skutečně existuje. A to, o čem se hovoří v náboženstvích, v Bibli, že ďábel existuje… Ano, samozřejmě existuje, nikdo se nepře. Je možné ho nazvat různě: Celosvětový rozum, je možné ho nazvat Absolutno, je možné ho nazvat Informačním polem, jakkoliv. Ale vhodnější je nazývat ho systémem.
_____________
VIDEOTEXT
Na duchovní cestě člověk neztrácí nic,
kromě trápení a smrti.
_____________