Živý rozhovor s I.M.Danilovem - 40. - 51. stránka
02:18:43 - 03:01:30
_____________
T: Igore Michajloviči, a co lidé nevidí? Co se s nimi globálně děje?
IM: To je dobrá otázka: "Co lidé nevidí?" Lidé nevidí nic. Ve skutečnosti, když vezmeme člověka jako Osobnost, jako diváka, který je přítomen v divadle života, tak člověk nevidí hlavní věc. Lidé nevidí, že jsou Osobnostmi. Lidé nevidí a nerozumí tomu, že se skutečně mohou stát nesmrtelnými. Nevidí a nechápou elementární věc – kvůli čemu jsou tady, tedy to nejjednodušší – v čem je smysl jejich existence.
Na co spoléhají? Na obvyklé věci: na to, co si osvojili od dětství, čemu je naučili. A čemu je naučili? Aby byli rozumní, poslouchali vědomí, byli vychytralí, žili, přežívali. Žili a přežívali kde? Zde je správné zaměření – přežít. Vždyt’ žít – to je správné. A žít dobře - je také správné. Ale žít kde? Život věčný se nahrazuje dočasnou existencí. A co se děje s člověkem? Je jako slepý. A to, co mu ukazuje vědomí ... No jasně, ukazuje mu: «Tady je strom». Člověk se přiblížil, dotkl se - strom. «Zde je kámen». Člověk přišel, zkusil, ano, je to kámen. Může ho zvednout, je těžký. A vědomí říká: «Copak, proti tomuto se dá něčím argumentovat? A věda to též potvrzuje. A vy mluvíte o nějakých duchovních věcech»:
A kdo potvrzuje? A pomocí čeho se potvrzuje? Pomocí vědomí. A co je to vědomí? Člověku se právě zdá, že vědomí - to je on. A je to opravdu on? A zde je největší hádanka a největší slabost toho, koho nazývají ďáblem či systémem. V tom je slabost.
Mnozí tvrdí, že síla satana spočívá právě v tom, že se mu podařilo dokázat, že neexistuje. A každý člověk, který nastoupil na Duchovní cestu a začal poznávat všechny složitosti této cesty, její jednoduchost a krásu, první co vidí, je, že vědomí není jeho a neslouží jemu. Vědomí je právě tím diktátorem, částí systému, který jím manipuluje, a dělá z něj, ze svobodné Osobnosti, otroka. V tom je smysl.
Ale proto, aby to člověk uviděl, musí v první řadě prahnout po vnitřní svobodě. Ne chtít, ne přát si, ale prahnout! To musí být jeho potřeba. A tehdy, když člověk cítí tuto potřebu, tehdy může projít touto cestou. A pokud on jen „chce" a „přeje si", pak všechna „chci a přeji si" stejně prochází přes vědomí. Pokud veškerou svou zkušenost s "duchovní cestou" (nazvěme ji tak, v uvozovkách) propouští přes své vědomí, bude schopen někam dojít?
Také jste se v tom zmítali. No, a co? Je možné něčeho dosáhnout prostřednictvím vědomí? Ničeho. Protože udělá vše tak, abys nepokročil. Proč? Protože opět zákony hmoty: "řiď a panuj", "vlastni, alespoň dočasně, ale vlastni. Je to mnohem lepší, než zde, ve hmotném světě, nemít nic“.
Ž: No, ano, ale pokud vědomí ztratí svou moc nad Osobností, jednoduše nedokáže přežít. Zde je takový moment a je velmi důležité ho pochopit, že dokonce i potom, co se člověk během života duchovně osvobodí, vědomí stejně zůstává s ním v komplexní sadě s tělem. Ovšem když skutečně získáš tuto vnitřní svobodu, když skutečně cítíš Duchovní svět a žiješ jím každý den, tak se stává nedílnou součástí tvého života. No a samozřejmě, ovládání svého vědomí se stává velmi snadným. Jasně, že vědomí stále pokračuje ve své agresi vůči tobě jako Osobnosti, stále se pokouší ti takovými šablonami vnutit své programy. Osobnost však už chápe, v čem spočívá Pravda. A v tom je ten smysl. Je třeba poznamenat, že vědomí napadá mnohem méně, protože tento proces se stává pro vědomí jednoduše nevýhodným, úbytkovým.
A když už tělo dožije svůj pozemský čas, svobodná Osobnost, která ještě za života těla dosáhla duchovního osvobození, jednoduše odchází do svého Rodného Domu, vrací se do Duchovního světa. Vědomí však přestane existovat navždy. A právě když Osobnost po tomto prahne, když cítí tyto vnitřní impulzy, když skutečně odpovídá na vnitřní volání, na duševní Lásku, na pocity, které vycházejí z duše, právě proto, když se ty duchovně osvobozuješ, vědomí o tom ví a velmi se bojí fyzické smrti těla, protože pro něj tento proces, jakož i pro fyzické tělo, je prostě smrt.
IM: V přímém smyslu, ano. Tato část systému, která se nazývá lidské vědomí, ve skutečnosti přestává existovat po smrti těla duchovně osvobozeného člověka. Ale systém také ztrácí moc nad člověkem, když se člověk během života duchovně osvobodí, tedy stává se svobodným – v tom je význam svobody. Je svobodný! To znamená, že ovládá své vědomí.
Kdokoliv řekne: "Ovládám své vědomí. Je to přece moje vědomí. Dělám si, co chci". O tom jsme hodně mluvili. Ale sedni si s tužkou a listem papíru a zapisuj vše, co ti ukazuje a říká. A pak si přečti a podívej se: „Chtěl jsi to? Objednal sis tyto myšlenky? Objednával sis tato přání? A proč se to všechno děje?“
T: To je velmi dobrá praktická rada - když se ti vědomí snaží vnutit trojrozměrnost, velmi pomáhá vyjít z bodu zúžení pozornosti a uvědomit si, kdo jsi. Já pro sebe právě píšu, jak jste říkal, jak jste radil - vše tak, jak to je, jednoduše pro sebe, bez přikrášlení, bez nějakých logických výkladů. V opačném případě, jak jste tehdy správně poznamenal, když víš, že to bude někdo číst, vědomí začne aktivně přikrášlovat text, aby si o tobě nikdo nepomyslel nic špatného, nebo spíše o tvém vědomí. Čili není ta čestnost jako v případě, když píšeš jen pro sebe, jak se říká, pro čistotu experimentu.
A když takto čestně píšu vše, co se honí v myšlenkách, a potom si to všechno přečtu, jasně vidím, že mi vědomí podsouvá jakési blouznění nemocného zvířete - příručku klamu, lží a pomluv tvého vědomí. Útržková reklama egoismu vědomí ve směsi s nějakými nutkavými prožitky, s podceněním tvé významnosti, stále stejnými fragmenty z minulosti, které se míchají s fragmenty denních informací. No prostě jakýsi mišmaš. A v tom všem se mění náměty, avšak podstata zůstává tatáž… A celkově je to nesmysl, který se šablonovitě opakuje ze dne na den. Prostě opičí show. A moderní psychologie, ta má daleko k rozřešení těchto problémů…
IM: Ano, můžeme se pokusit dokázat z hlediska psychologie, neurofyziologie a dalších věd, proč tomu tak je, proč vědomí právě toto ukázalo ... jeho šablonovitost. Celá psychologie je založena na šablonách vědomí, no, aby to bylo jasné. Studují tyto šablony a učí se techniky manipulace těmito šablonami s pomocí jiných šablon. Opět tatáž hůl, jen tím druhým koncem.
_____________
VIDEOTEXT
Od předem mrtvého k věčně živému
_____________
Ž: V každodenním životě, v trojrozměrnosti, Osobnost vždy slyší své vědomí. Osobnost neslyší své vědomí pouze tehdy, když je zcela zotročena vědomím. A pak je pro tebe vědomí – jakoby ty sám.
T: Ano, tedy člověk, již v takovém stavu, který teď popisuješ, je pevně přesvědčen, že je právě tím, co nazývají vědomí.
IM: Přesně tak.
T: Igore Michajloviči, je zde také takový zajímavý moment, že systém v podstatě nemůže ovlivnit svobodu volby člověka. Ale co dělá? On…
IM: ...odvádí...
T: ...se snaží vsugerovat, že…
IM: Odvádí. A co je to sugesce? Sugesce je navozování. Navozování obrazu, obrázku. To je podněcování přání. Je to opět hra na co? Především na egoismus. Individualizace jednotlivce, řekněme, i bez toho již existujícího. Čili: „Vždyť to jsi ty! Jsi oddělený. Jsi vůbec, no jak… Vždyť všechno se musí točit jen pro tebe, kolem tebe se musí točit“. No, nechť se točí. Ale jak dlouho? Čas běží tak rychle, že se díváš, a už je konec, přestalo se točit. A co zítra? Zítra už nemáš. V tom je smysl. Ale to je zcela jasné z pozice, kdy máš nejen zítra, ale máš před sebou Věčnost, pak je každý den pro tebe jasný, že je to – nic.
A pro smrtelného člověka, žijícího vědomím… (Opět zdůrazňuji, smrtelného. Proč smrtelného? Protože je skutečně smrtelný). Pro něj každý den - to je život. Vědomí se chopí každého dne a snaží se ho udělat více vzrušujícím, naplněným. Ale někteří řeknou: "Jak tak vzrušujícím, naplněným, když jsem nedělal nic?" A právě v nicnedělání, v kňourání, v apatii, je bouřlivý projev vědomí.
Třeba člověk, jak se říká, je vyčerpaný, nemá náladu nebo má depresi. Co je deprese, pokud to rozebereme? Může být vůbec deprese? Nemůže. A co to je deprese? Je to část egoismu nebo jedna z forem manipulace samotným člověkem. Vědomí mu prostě diktuje a on se v tu chvíli nachází v krajně negativních emocionálních stavech.
T: Pozice oběti…
IM: Pozice oběti… Čemu člověk dává pozornost? Neustále své ukřivděnosti. Svému kňourání. Co bude s tímto člověkem? Je to stejné jako s krávou, kterou špatně krmí, ale od rána do večera neustále dojí, vymačkávají z ní každou kapku. Organismus nestihl vyprodukovat mléko, a už ho vymačkali. No, a to jsou tyto depresivní stavy, nebo naopak, přehnaně veselé - pouhá manipulace. Je za tím něco opravdového? Ne. Prázdnota. Tedy pokud se podíváme na podstatu, je prázdná.
A co je skutečné štěstí, skutečný život a opět z pozice duchovního života, kdy člověk přichází do kontaktu s Pravdou? To je… může existovat něco jako je deprese? To je směšné. Může vůbec být špatná nálada? To je směšné. Ano, tělo může vypadat unaveně, smutně, ale co se děje s člověkem uvnitř?
Ž: Ano, tam žiješ Duchem. Tělo je třeba unavené, ale Duch vytváří radost uvnitř.
IM: Proč je Duch Svatý? Protože je s ním veselo, Svatě, Svátek. Sváteční Duch, právě tak to můžeme nazvat, protože je to vždy Svátek. Co může být lepší? Nic. Je možné čímkoliv pozemským nahradit alespoň jediný okamžik tam? Ničím. Proto, když se člověk skutečně dotkl toho světa, už nedělá hlouposti. Už se snaží, nechť cestou necestou, nechť přes vědomí, ale dere se k němu. Když se dotkl nikoliv jakýchsi odrazů, řekněme, stínů tohoto vědomí (i když i toto už je dobré), myslím když už skutečně... pak to není možné ničím nahradit.
Ž: Ano, třeba příklad v praktice, když jsi fyzicky velmi unavený, málo jsi spal a strávil celý den nějakou fyzickou námahou...
IM: Ale to je problém těla ...
Ž: ...a v určitém okamžiku chápeš, že tě to v žádném případě neodvádí od toho, co je uvnitř. Ba naopak, jakoby zesiluješ tyto pocity...
T: Jsi rád, že tělo je zaměstnáno, že mozek je zaměstnán a nepřekáží Osobnosti...
IM: Žít...
T: ...v Duchovním Světě.
Ž: Dokonce, i když se necítíš dobře, využíváš to ve prospěch svého duchovního stavu. Řekněme, tělo je znepokojeno svým zdravím. Avšak ty chápeš, že nejsi tělem ...
IM: Tělo je zaujaté zdravím, odpočinkem, ale tebe to nezajímá.
T: Ano, odpočinek od pýchy a foto na památku tvému egoismu - už tě to nezajímá, protože to je iluze včerejšího dne.
IM: Když Osobnost pochopí to, co má pochopit - Duchovní Svět, osvobozuje se od těchto iluzí. Jistě, že roste, poznává svět. Ale v každém případě ho začíná vidět takovým, jakým je. A trojrozměrnost, řekněme, není nejzajímavější dimenzí pro poznání, myslím, pro duchovní Osobnost. Protože síla pozornosti je již převedena v poměru 70% ku 30% na to, co se nedotýká hmotného světa.
_____________
VIDEO č.7
Video vypráví, jak systém využívá prostředky masové komunikace k posílení vlivu vědomí na Osobnost. Manipulování, podvod, skryté psychologické taktiky kontroly a manipulace, síla slov, frází a slibů, přelstění oponentů a dosažení zisků, psychologie davu, magie v prodeji, zázrak manipulování společníkem bez jeho vědomí, psychologická strategie nedobrovolného impulzivního nákupu – to a mnoho dalšího, co dělá z člověka otroka vědomí a probouzí v něm to nízké.
Ale může to být jinak? Může. Informace, která pobízí člověka k práci na sobě, k poznávání systému, dává pochopení toho, čím se Osobnost liší od vědomí, jak se lze zbavit otroctví vědomí a získat svobodu, jak Žít Duchem. Vypráví o zkušenostech a praxi z duchovní historie lidstva. Nejlepší příklady Duchovní Lásky, názory lidí z různých zemí světa o potřebě Žít hlubokými pocity, o důležitosti Žití Duchovním světem. Celá tato informace vytváří podmínky pro to, aby se Člověk stal svobodným a šťastným. Výběr je na Člověku!
_____________
IM: K čemu dospěla moderní věda? Ti, kteří se o to zajímají, si sami mohou najít celou tuto informaci (dnes je k mnoha pracím volný přístup) a samostatně se přesvědčit, že lidé, kteří začínají studovat, jak pracuje vědomí a čím se doopravdy jeví, docházejí k pochopení, že člověk neřídí své vědomí, nýbrž že vědomí ve skutečnosti - to je něco cizorodého, jež člověka manipuluje a ovládá jej.
Ž: Kromě toho, vytváří ještě iluzi právě pro konkrétní Osobnost.
IM: Jak jinak, samozřejmě.
Ž: Čili člověk vidí jen 10%, zatímco zbývajících 90%, jak tvrdí dnes věda… že mozek vnímá 10% procent…
IM: Vědomí není mozek.
Ž: Ano, vědomí…
IM: Mozek přijímá to, co mu předává vědomí, a opět platí, v rozsahu jeho funkčnosti, nic víc. A vědomí - ano, je to hlavní manipulátor. Větší část informace prostě prochází mimo Osobnost. K Osobnosti se vůbec nedostává.
Ž: Je to tak… Mimochodem, další důležitý moment z praktické zkušenosti poznávání vědomí - vědomí představuje Osobnosti informaci už jako hotovou odpověď, aniž by ji podložilo fakty. A vždy se snaží vložit, pokouší se podstrčit Osobnosti jakýsi svůj hotový závěr. Ale vědomí se bojí faktů a praktiky.
IM: Ano, to je pravda. A znovu vezměme herce na jevišti. Co vidíme? Skutečnost, že vystupuje na pódiu a hraje nějakou roli. Avšak celý život herce zůstává za pódiem ... No, všechno se, v tomto hmotném světě, fraktálně opakuje ... Zajímavý příklad, ale příjmení nebudeme uvádět. Jeden člověk hrál v divadle krále Šalamouna. Mnozí obdivovali jeho hru a považovali herce za stejně moudrého, jako samotného krále Šalamouna, natolik přesvědčivě hrál tuto roli. Ale v životě - banální alkoholik. To je ta spravedlnost.
T: Král…
IM: To máš krále. Ale lidé ho podvědomě vnímali, jakoby to byl sám Šalamoun.
T: Ano, vědomí vždy oklame člověka, který žije podle materiálního měřítka. Jednoduše si s ním hraje jako kočka s myší. Výsledek této hry je v podstatě již předem znám. A všechno je samozřejmě postaveno na lidské pýše.
IM: Co je ještě dost zajímavé a dokazuje, že vědomí si s námi jenom hraje ... Mnozí studují mozek, snaží se v něm najít vědomí. Ale mozek je již důsledek, nikoliv příčina. Uvedu jednoduchý příklad. Když člověk reálně vidí nějaký děj, prohlížejíce si jeho mozek na přístroji MRI, dochází u něj k excitaci určitých neuronů. Pokud si člověk jen představuje nějaký děj – dochází k excitaci stejných neuronů. To znamená, že vědomí nerozlišuje jednu iluzi od druhé. To je také důležitý moment. Proč? Protože to, co se děje v lidském vědomí, je pro Osobnost realitou.
Ž: A to je velmi smutné, protože pokud Osobnost není duchovně svobodná, existuje pro ni jen jedna realita, kterou jí ukazuje Prvotní Vědomí.
IM: Naprosto správně ... Například spánek. Už jsme o tom mluvili, že ve snu se člověk cítí jako ve skutečnosti. Cítí tvrdost tvrdého materiálu a měkkost měkkého, cítí vodu jako vodu, a oheň jako oheň. Přitom je to iluze.
T: Igore Michajloviči, rovněž takový zajímavý moment,… je sice blíž svobodě volby. Od sedmdesátých let se aktivně provádějí experimenty, aby se zjistilo, zda existuje svoboda volby u člověka či nikoliv. A v poslední době se aktivně medializuje skutečnost, že mozek rozhoduje dřív, než člověk provede určitou akci nebo si uvědomí toto rozhodnutí.
IM: A je to skutečně tak. Vědomí člověka přijímá rozhodnutí mnohem dříve, než ukáže Osobnosti výsledek a než si to vlastně Osobnost může uvědomit. To znamená, že ve sporu… kupříkladu, vedeme s tebou o něčem spor, výsledek je našim vědomím již znám, avšak my pokračujeme ve sporu. Vědomí se však už dávno rozhodla, kdo vyhraje. A jak to může být jinak, jestliže tvé vědomí, mé vědomí a vědomí všech, kteří nás uslyší, pokud budou chtít - jsou součástí jednoho celku. Je to jako hrát šachy se sebou samým: bez ohledu na to, jak jsi chytrý, bez ohledu na to, jak se pokoušíš sebe oklamat, ty stejně vyhraješ, ale ty i prohraješ.
T: Ano, šach a mat… Můžeme říct, „Ideální mat“…
IM: Paradox spočívá v tom, že výsledek tohoto sporu je předem znám. Ale ne oběma diskutujícím. Jsou pouhými pěšáky ve hře systému. Oba chrlí emoce, oba to prožívají, vkládají sílu své pozornosti do určitých slov a chytají se na určité emoce. Avšak z dlouhodobého hlediska systém již předpověděl výsledek tohoto sporu.
T: Ano, a výsledek takové hry je zřejmý a nezvratný, pokud je tvá pozornost ve hře.
IM: Ano. Člověk ve skutečnosti má svobodu volby. Ale tato volba se neuskutečňuje ve vědomí a už vůbec ne v mozku. Prostě lidem chybí pochopení toho, že člověk je především Osobnost. A Osobnost je nemateriální struktura. A síla pozornosti, kterou Osobnost, jako nehmotná struktura, vkládá, se nachází v Duchu, nikoli ve hmotě. Abychom se stali skutečně svobodnými a žili šťastně, opravdu šťastně a skutečně získali svobodu, je prostě třeba vkládat tuto sílu pozornosti právě do rozvoje pocitového vnímání a směřovat ji na stranu duchovního rozvoje. Ale nevkládat do nepotřebných myšlenek, do těch iluzorních obrázků, které podsouvá vědomí. A rozhodně ne do nějakých nepotřebných emocí, navazovaných vědomím. Je prostě třeba šetřit a rozumně vkládat, jako prostředky. Pak získáš to bezmezné, o něž usiluješ, ale jen pokud se skutečně upřímně o to snažíš.
_____________
VIDEOTEXT
Od předem mrtvého k věčně živému.
_____________
Ž: V poslední době začali vědci hlasitě prohlašovat a publikovat v masmédiích své předpoklady o tom, že člověk je údajně zbaven nejenom své volby, ale je také zbaven ještě i vůle. Ale to se neděje jen tak…
IM: Ve skutečnosti člověk nemůže mít vůli. Člověk může být průvodcem vůle. Dokud je rozdělen, on není jeden celek. A část nemůže mít sílu celého. V tom je ten smysl. A vůle - to je projev celého.
V čem spočívá smysl? Člověk může provádět buď vůli systému (od ďábla) nebo vůli Duchovního Světa. Ale jako Osobnost může vybírat, co bude přijímat. Tedy svobodu volby člověk má. Ale vědomí ho prostě někdy staví do takové slepé uličky. Jednoduchý příklad. Klidně si jdeš, přemýšlíš o duchovnu nebo odříkáváš nějakou modlitbu, a najednou na tebe zezadu zaštěkal pes. Jaká bude reakce? Co ty na to, nedáš tomu pozornost? Dáš, jak jinak, rozhodně. Je to přehnané, já jen vysvětluji.
T: Dokonce i teď se vědomí některých diváků může zachytit psa a hlásat: „hle, vidíš, nemáš svobodu volby“. I když tu mluvíme o banální trojrozměrnosti.
IM: Mimovolně budeš dávat sílu pozornosti na zachování svého těla. To je zákon zachování života. A vědomí je povinno reagovat na to, že na tebe štěknul pes. Je to normální a je to přirozené. Otázkou je - kde jsi byl ty? Pokud ty, jako Osobnost, se v tu dobu nacházíš na pocitovém vnímání Duchovního Světa, stejně tvé vědomí zareaguje, stejně vložíš pozornost. Ale to tě nepřivede jako Osobnost zpět pod nadvládu tvého vědomí.
Není to jako v počítačové hře, ne, v žádném případě. Ne tak, jak kreslí matrici, nebo ještě něco. Je to jako pozorování vnějšího zevnitř. Nebo vnějšího ze strany. Proč? Protože to vše vidíš jako celek. Zareaguješ normálně, ale to tě nedokáže vyvést z toho stavu a znovu přimět k otroctví vědomí, pokud opravdu žiješ Duchovním Světem.
Ale když člověk nemá tuto zkušenost, vědomí mu bude vyprávět opačné, že bez ohledu na to, jak sedíš ve své meditaci, bez ohledu na to, jak provádíš modlitbu, kdyby něco, tak rozhodně zasáhne. Vědomí zasáhne, jak jinak. To je jeho funkce. Musí zareagovat a zachovat svou existenci.
T: Právě proto říká: „zabývej se duchovním“, ale nežij“.
IM: Zabývat se můžeme sportem nebo něčím jiným, ale duchovním je třeba žít. Dokud to člověk nepochopí, vědomí mu vždycky bude vyprávět: "Jdi si zacvičit, jdi se pomodlit, zamedituj si nebo vykonej duchovní praktiku" Nezáleží na tom, jak se to bude nazývat. Člověk se tím bude zabývat, ale nebude tím Žít. A rozdíl je velký. Zabývat se – to můžeme fyzickým tělem. Znamená to dělat něco s pomocí vědomí ... Ale Žít je třeba Duchem.
Ž: Ano, protože duchovno, to není pouhá záliba, je to hlavní vnitřní potřeba. Potřebuješ ji víc, než všechny pozemské věci dohromady. A bez toho – je prostě peklo, a ne existence.
IM: A zde je právě to hlavní: proč vědomí pobízí lidi zabývat se duchovním? Duchovním se musí Žít, ne zabývat se. Proč k tomu dochází? Protože vědomí nevnímá Duchovní Svět. Neví, jak žít Duchovním Světem. Proto vědomí pobízí lidi, aby utráceli čas a ztráceli svou sílu (v první řadě sílu pozornosti) na to, aby se pokoušeli stát duchovními, přepínali svou pozornost z jednoho na druhé. Lidé, kteří jsou ovládáni vědomím, neustále hledají - vždy hledají nějaké náboženství, nějakou magii nebo něco jiného.
T: ... nějakou novotu.
IM: Rozhodně. Novost je přitahuje. Právě za touto novostí se vědomí honí. Čili - vědomí honí lidi, řekněme, od kultu ke kultu, z jedné náboženské komunity do druhé. To znamená, že se vědomí neustále nachází v hledání, v hledání magie - v první řadě pro sebe, a ve druhé řadě pro odvádění lidí z pravé cesty.
T: A pokud člověk žije duchovním?
IM: Pokud však člověk žije duchovním, pak vědomí ... ono pracuje, plní funkce, a také štěká stejně jako ten pes, ale neodvádí.
T: Takže systém vytváří podmínky: situace, iluze, provokace. A to vše dělá pro odvádění pozornosti člověka od nejdůležitějšího. A ta situace, která se nyní vyvinula ve vědeckém prostředí… právě ta zátka, zarážka ve studiu vědomí. Vždyť s vědomím souvisí všechno v této trojrozměrnosti: počínaje myšlenkami člověka a konče konfrontacemi a válkami mezi lidmi, které jsou označovány, zdůrazňuji, jako "hlubinný konflikt vědomí“.
Ž: Ano, a v čem spočívá tento hlubinný konflikt? V tom, o čem hovořil Igor Michailovič, že vědomí v první řadě vzdoruje Duchovnímu světu, jakýmkoliv vzestupům Osobnosti, která se snaží žít uvnitř sebe Duchovním světem. Systém se snaží udělat vše proto, aby Osobnost nezískala tuto vnitřní svobodu a zůstávala v otroctví agrese a strachu.
T: Ano, a proto jsou znalosti o vědomí velmi důležité. A vědci, kteří studují vědomí, si stěžují, že odpověď na otázku: "Co je to vědomí?" vyžaduje překročení hranic standardních vědeckých metod. Koneckonců, problém při studování u nich vzniká již v etapě pokládání samotné otázky "Proč existuje vědomí?" Vědci mají dokonce takový termín – „obtížný problém vědomí".
Ž: Ano, existuje takový.
T: Ano, ve vědeckém prostředí je tento problém důležitým předmětem výzkumu, jak v moderní filozofii vědomí, tak i v psychologii, v neurovědách a rovněž v kvantové fyzice. Vědci rozpracovávají různé teorie o vědomí, zkoumají možnosti včetně introspekce, tedy sebepozorování.
Problém však spočívá v tom, že provádí z větší části zejména teoretické studie, tj., studují vědomím takříkajíc „řezy" téhož vědomí, a vyvozují závěry pomocí vlastního vědomí, zůstávaje přitom ve svém životě otroky samotného systému, otroky vědomí… Dokonce je poznamenáno, že jak se ponořují do problémů vědomí, jejich zdraví se narušuje, a tito lidé začínají být nemocní. Ale v podstatě právě samo vědomí plní roli této univerzální zarážky ve studiu samotného systému.
IM: Systém se staví proti tomu, aby člověk mohl poznat systém. Čili lidé, kteří se snažili vědecky prozkoumat vědomí prostřednictvím svého vědomí, vždycky skončili ve slepé uličce. A ti, kteří se dostali dost blízko, jen ztráceli své zdraví, přičemž mnozí navždy, především ti, kteří byli příliš vytrvalí. A jiní třeba jen na dobu, po kterou se zabývali tímto studiem. A tímto si prošlo velmi mnoho výzkumníků.
Jakmile se přiblížili k něčemu zajímavému - celá skupina onemocněla, ale jen co zastavily experimenty – uzdravili se. Čím víc naléhali, tím těžší byla onemocnění. To je fakt, který je zaznamenán, přičemž takových skupin bylo mimochodem velmi mnoho.
A mnozí, kteří se střetli s těmito projevy, jednoduše přerušovali své výzkumy. Proč? Protože začínala metafyzika, nevysvětlitelné. A mnozí moderní neurofyziologové, vědci z jiných oblastí, kteří skutečně studují, jak pracuje vědomí, jaké jsou jeho funkce, jsou si dobře vědomi toho, že se potýkají s nějakými paranormálními, metafyzickými jevy, a bojí se dokonce o tom mluvit. A kdo se v nich bojí? Znovu to stejné vědomí: "Co si o nich lidé pomyslí? Vždyť přijdou o svou učenost“.
T: To znamená, že vědomí jim nabízí vložit pozornost do jeho programů strachu a pochybností.
IM: Ano. Mnoho lidí přišlo o zdraví, mnozí přišli o život, když se snažili s pomocí svého vědomí prozkoumat vědomí. No, je to jako vzpoura na lodi - loď je obrovská, a najednou se pár námořníků rozhodlo udělat rozruch, řekněme to tak. No, samozřejmě je buď zklidnili nebo vyhodili přes palubu dle zákonů té doby.
T: Takže systém nedovolí, aby byl studován.
IM: Systém samozřejmě nedovolí, aby byl studován, pokud v člověku dominuje Vědomí a ne Osobnost. Ovšem systém je možné studovat, a je třeba jej studovat, ale pouze z pozice Osobnosti jako Duchovního Pozorovatele - to je při dominanci Duchovní podstaty v člověku, nikoliv Druhotného vědomí materiální podstaty, jež pochází ze systému, nebo toho, koho v náboženstvích nazývají ďáblem. Jednoduchá otázka- „Může ďábel ukázat cestu do ráje? Ne, samozřejmě. Může ukázat cestu k sobě, ke svému kotli, ale ne do ráje.“
Systém je skutečně snadné studovat pro toho, kdo se stává částí Duchovního Světa. Ani nemusí nijak zvlášť studovat. Vše je vidět jako na dlani, ani namáhat se není třeba. Ale ten, kdo se snaží poznat systém, a přitom je ovládán samotným systémem přes své vědomí, jako část téhož systému, no… k ničemu dobrému to určitě nepovede. To není možné.
O tom, tak či onak v různých časech, mluvili moudří lidé, jež byli nazýváni Mudrci lidstva, ti, kteří skutečně poznávali Duchovní Svět, tvrdě pracovali ve zkoumání svého vědomí, jež je částí systému. Dříve nebo později přicházeli k pochopení toho, že oni nejsou součástí systému, ale jsou součástí Duchovního Světa. A právě tehdy se jim otevírala všechna tajemství tohoto malého nicotného trojrozměrného světa, ve kterém ve skutečnosti ani nejsou žádná tajemství.
Největším tajemstvím tohoto světa je, že ďábel existuje, a ďábel – to je nedílná součást každého člověka. Ve skutečnosti všechno spočívá pouze ve volbě - komu sloužíš. Člověk nemůže nesloužit. Dokonce, když vůbec nic nedělá, snaží se o ničem nepřemýšlet a ani se nehýbat - slouží ďáblovi. Nečinnost, zejména v Duchovním aspektu, to je služba ďáblovi. A služba Bohu - to je služba Bohu. To je rozvoj pocitového vnímání. To je to, co tě naplňuje Pravou Láskou a dělá Nesmrtelným. A právě toto je Život. Žádný jiný ani být nemůže.
T: Ano, to znamená, že jedinou otázkou je, čím žiješ ve svém nitru každý den, čím se naplňuješ. Duchem, vděčností, Boží Láskou, anebo žiješ pýchou, touhou mít nad někým moc, jakoukoli moc, jen abys vypadal, aby tě jednoduše považovali za někoho ... Ale opět v systému.
IM: Systém vládne v trojrozměrnosti. Ale vědomí každého člověka duplikuje část systému. Systém neboli ďábel, on se vždy snaží, aby se stal Bohem, každopádně, aby ho za takového považovali. Systém přece chápe, je si vědom toho, že je nic, on se nemůže vyrovnat a nemůže mít stejné možnosti a schopnosti, které má Duchovní Svět. Snaží se však alespoň vnutit takový názor Osobnostem, které ho poslouchají. Opět platí - skrze co? Skrze svou část — skrze vědomí. Ale dokonce i tato část — vědomí, která je částí celku, má individualitu, a vždy se snaží sama sebe postavit proti všemu. Čili - tento paradox je podmíněn mnohočetným drobením, rozdělením. Drobí dokonce i jediné celé. Ale stejně zůstává řízené jednotným vědomím nebo tím, co nazýváme systémem. Žádná složitost zde není. Zde je vše jasné, vždy je vše na svých místech. Systém nikdy nedovolí, žádné z jeho částí, mít moc nad samotným systémem.
T: Takže člověk, který následuje duchovní cestu, musí v podstatě pochopit, že…
IM: Člověk, který se snaží, který má vnitřní, skutečnou, nepozměněnou ... Řeknu to tak, člověk by měl především pochopit sebe sama - opravdu potřebuje jít po duchovní cestě? Pokud si chce hrát, ať si hraje. Pokud chce, aby o něm takto přemýšleli – no, tak ať, ať se baví. Ale pokud člověk skutečně po tom touží, pokud je to opravdu jeho volba, pak by měl pochopit, že není nic jednoduššího, než duchovní cesta. Opravdu nic není blíž, než Duchovní Svět. Je vždy s tebou, je vždy nablízku, prostě je třeba racionálně používat svou pozornost. A to je vše. Je to velmi jednoduché.
T: To znamená, že je tím třeba žít, a ne se snažit zapůsobit na publikum.
IM: Ano. Pokud člověk pouze říká, že je to jeho potřeba, pokouší se něco procítit jen kvůli experimentu, pak je to svým způsobem hra, hra na to, aby ho ostatní považovali za duchovního člověka. Tráví hodiny v modlitbách nebo společně s druhými lidmi v meditacích, předvádí se před ostatními. Čili - snaží se v trojrozměrnosti udělat dojem před vědomím druhých lidí, jakési určité mínění o sobě, ale ve skutečnosti nepracuje na sobě, nežije pocity, a toto je velmi cítit. Jen si hraje. Nestuduje ani to nejzákladnější, jak pracuje jeho vědomí, jak ho ovládá a kdo ho pobízí k těmto činům. On to nechápe, prostě provozuje takovou hru od systému, a je jasně, že takovým hraním s iluzí nikam nepřijde. Ztratí se v této iluzi a samozřejmě, že v ní pak zůstane, dokud se sám nestane tou samou iluzí.
V takových případech jsou u podobných lidí vždy přítomny pochybnosti, obavy… no, běžné šablony vědomí. Navzdory vnější hře na publikum, ve skutečnosti tito lidé o všem pochybují, především o Bohu a o všem, co je spojeno s Duchovním Světem, a proto si hrají. Ovšemže k takovému jednání je pobízí jejich pýcha. Pýcha je přece část vědomí, která pevně svazuje člověku, řekněme obrazně, „ruce i nohy“ a nutí jej dělat to, co je výhodné pro systém.
_____________
VIDEO Č. 8
IM: Prvořadé je poznávání sebe samého. A všichni procházejí touto cestou. Jinak to nejde. Dokud nepochopíš, že tvé vědomí si s tebou skutečně zahrává, a mnohé co ti ukazuje, a co jsi pokládala za reálné, se takovým nejeví – no, je to jenom boj o tvou pozornost. Dokud si to neuvědomíš, tak nepochopíš více.
Co je to tento svět? Je to pouhá iluze, jsou to stíny křivých zrcadel septonů. Existuje nějaká síla, ze které všechno vzniká, to vše se pak zkresluje a nakonec přechází ve vlnu, tato vlna se stává materií, a z toho vyplývá, že jsme všichni iluze. Ale my cítíme jeden druhého, sebe, ruce, stůl a vše ostatní. Pro nás je to důležité. Ale kdo cítí, co cítí, proč cítí? A co za tím stojí?…
O tom, že je něco jiného, to, co stvořilo veškerou materii, a to, co se jeví samotným Životem… Vždyť pokud odebereme to, co nazývají Svatým Duchem nebo Božím projevem - pak všechno zmizí. Díky tomuto světlu uvnitř septonu jeho zrcadla odráží a vytvářejí iluzi. Vždyť ony odrážejí vnitřní světlo, to ony tvoří materii. Pokud se podíváme na to, čím materie je ve skutečnosti: materie – to je iluze. Avšak čím hutnější je tato iluze, tím více materiální se stává. A materie vnímá materii jako materii..
Všimni si, že dokonce spánek… Vezměme jednoduchý příklad - práci mysli. Všimni si, ve spánku všechno cítíme reálně. Není pro nás rozdíl, zda tady či tam. Jen zřídkakdy si uvědomujeme, že je to sen. No, a tak je to pro nás všechno reálné. Opět z pozice pozorovatele či diváka vidíme toto divadelní dějství, v němž tvrdé se nám jeví tvrdým, materiální materiálním, cítíme vůně, chutě, pro nás život běží absolutně reálně… stejná iluze je i zde. Čím se liší? No, řekl bych delší dobou trvání. Ještě se liší jedním zásadním způsobem , tím, že v této iluzi máme možnost získat ŽIVOT.
Radost bývá různá. Radost bývá z vědomí, ze získání něčeho, avšak je rychle pomíjivá. Proto radost pocitové jednoty s Duchovním Světem je nevyčerpatelná, ona nepřestává. Ona je vždy a každý okamžik je nový. Je to nekonečnost nových pocitů, pocitového vnímání. Je to vroucí život, je naplněný Životem. Život naplněný ŽIVOTEM, jinak to nenazveš. A v materiálním světě – krátkodobá iluze.
Jestliže člověk přišel do tohoto světa a neodešel odtud Živý, znamená to, že jednoduše promarnil svůj život. Proto je třeba poznat své vědomí. Ale zde je jeden drobný fenomén. Když člověk pozná své vědomí, zhrozí se. Vědomí se zhrozí. Ale když si Osobnost uvědomí, že je Osobnost, prožije neuvěřitelné štěstí. Proč to tak je? Protože v tu chvíli se každý z nich setká s tím, kdo jej stvořil.
_____________
Pokračování příště...