Živý rozhovor s I.M.Danilovem - 73. - 85. stránka
04:21:43 - 05:05:28
T: Igore Michajloviči, pro mnoho lidí se jeví velmi důležitá otázka, co to znamená: „Bůh stvořil člověka k obrazu Svému a k podobě Své?“
IM: Je to zajímavá otázka. Mnohé zajímá, co znamená k obrazu a podobě. Myslím, že pro hlubší pochopení bude lepší, když nahlédneme například do Bible, Starého Zákona, knihy Genesis, její první kapitoly, ve které se píše, jak po oddělení Světla od Tmy, po stvoření světa, se rozhodl Bůh stvořit člověka. A jak víme, to se stalo šestý den tvoření: „A Bůh řekl: stvořím člověka k obrazu Našemu a podobě Naší“. Je tam rovněž velmi zajímavá zmínka o tom, že stvořil Bůh člověka k obrazu Svému, stvořil muže a ženu. Zde vzniká otázka, co to znamená „k obrazu Našemu a podobě“. Ne jednou jsme o tom hovořili v diskuzích i v jiných pořadech, protože mnozí si doslova vykládají, že je člověk stvořen k obrazu a podobě Boží. Je zde však jistá nesrovnalost, a jako vždy, ve vědomí. „Bůh stvořil k obrazu a podobě Své“ - vědomí vnímá sebe jako obraz a podobu Boha.
Ale v Novém Zákoně, v Janově evangeliu (kap. 4, verš 24) se říká: „Bůh je Duch". To je to, co Ježíš říkal svým učedníkům, že Bůh je Duch. A proto stvořil člověka k obrazu Svému, jako bytost duchovní a v člověku je to, co je podobné Duchovnímu Světu, tedy Duch, nebo to, čemu říkáme Osobnost. Ale Osobnost – ta, s prominutím, není materiální, ale duchovní. Takže obraz a podoba není nic jiného než duchovní složka člověka.
A v mnoha náboženstvích se snažili vysvětlit, že člověk je duch, duchem rozený…
T: … a že Bůh stvořil člověka dvakrát, jak jste se zmínil.
IM: Ano. Bůh stvořil člověka dvakrát. Ti, kteří opravdu hledají a skutečně usilují o duchovní poznání (nejenom že, pod diktátem vědomí, věří všemu, co je přijatelné pro systém, ale cítí vnitřní touhu), ti, zpravidla hledají nejen v jednom náboženství, ale všude, kde jsou zmínky o Bohu. A oni, myslím si, ne jednou naráželi na informace ze starších náboženství, i ze zoroastrismu, o němž tu hovoříme, že kdysi lidé byli netělesné bytosti, neměli tělo… Dozrávali, stávali se těmi, koho například v současném náboženství nazývají Andělem a odcházeli.
T: … Takže byli neviditelní, beztělesným duchem.
IM: Samozřejmě, pro lidi nyní je jasné srovnání s Anděly, ale v dávných dobách lidem byly více srozumitelné asociace trojrozměrnosti spojené například s místními rostlinami, živočichy nebo ještě s něčím jiným, tedy s tím, co lidé každý den viděli a vnímali. Když se například vrátíme k zoroastrismu, tak obraz prvního člověka – muže a ženy, podotýkám, jako jediné neviditelné bytosti, se asociativně přirovnával k ušlechtilé reveni. Je to rostlina, která rostla v místech, kde se zrodilo samotné Učení. Jedná se o dvoumetrovou rostlinu, jejíž kmen je podobný dvěma proplétajícím se hadům. Určitě jste často viděli tento symbol…
T: Ano, tento symbol, v podobě dvou propletených hadů (caduceus), byl často používán v dávných dobách v různých kulturách, jako symbol narození, shody, univerzálního pohybu, jako symbol harmonie dvou podstat v člověku - jing a jang. Dříve byl používán jako atribut bohů na holích žreců. A nyní je caduceus znám jako jeden ze symbolů medicíny.
IM: Ano. Ale zde je ještě jeden důležitý moment, na který bych rád poukázal. Proč se dávalo takové srovnání a propletení mužské a ženské podstaty? To nyní v materii máme muže a ženu. Ovšem první lidé neměli pohlaví, stejně tak, jako Anděl. Anděl nemá tělo. Anděl nemá pohlaví. To je třeba chápat. Dříve, řekněme, tato mužská a ženská podstata byla sloučena v jedné bytosti. Proto se i říkalo, že první lidé byli podobní rostlině reveni, to znamená muž a žena byli jedinou propletenou bytostí a farr Ahura Mazda… to znamená farr Boha se rozprostíral nad nimi, tedy oni byli v Lásce Boží. Mimochodem, stejně tak zobrazovali první bohy staročínského panteonu – Fu-xi a Nüwa (Njujva)…
T: … o kterých je zmiňováno v knize „AllatRa“.
IM: Ano. A podle volby, především podle lidské volby, co udělal Bůh? Udělal je materiálními.
T: … Jak se říká v pověstech Zoroastrismu, že „oni oba se proměnili z obrazu rostlinného v obraz lidský a farr, jako Duch, do nich vstoupil …“
IM: … jako Duch. A opět - přešli z jednoho obrazu do druhého. Jejich hlavní podstata však nebyla v obrazech, ale v duchovním jádru, tedy v jejich duchovní složce. Nicméně zde již vidíme a čteme jen pozůstatky, předané vědomím. Stejně to, o čem se teď vypráví (srovnání s revení a podobně), to bylo pouze srovnání…
Ale opět, v ještě starším učení je zmíněno, že i přesto, že získali hmotu, stejně zůstávali svou podstatou. Čili v první, počáteční etapě, nebyli ani muži ani ženy. To je také zajímavé. A tak, jak jsem říkal na začátku, mužská a ženská podstata byla sloučená do jedné bytosti.
T: Takže existoval takový jev, jako androgynie prvního člověka, to znamená jednotnost, spojení mužského a ženského pohlaví v jedné osobě… Takový hermafroditizmus, tedy schopnost samooplodnění, při němž v jednom organizmu se tvoří vajíčka i spermie, takže jak jeden typ pohlavních buněk, tak i druhý. Tento fenomén je rovněž vlastní i živočišnému světu.
IM: Ano, analogie je zachována.
T: Velmi zajímavé je, že v Bibli, v páté kapitole knihy Genesis, je zmíněno, že Bůh stvořil člověka - muže a ženu a nazval je jménem "člověk". A dále právě stojí, že Adam porodil syna. Jenže to my se nyní kvůli překladům mylně domníváme, že Adam - to je muž. Ve skutečnosti v originálním jazyce toto slovo, pokud se používá bez člena, tak nevyjadřuje vlastní název, tedy mužské jméno, ale slouží pouze k označení člověka jako takového, čili přísluší jak muži, tak ženě.
IM: Toto je ukázkový moment… Později ovšem Bůh schválil takový rozdíl v pohlavích, a lidé byli rozděleni na muže a ženy proto, aby u nich vznikli, řekněme… No, hovořme přímo, aby jim znesnadnit cestu Domů.
Proč to bylo uděláno? Opět, ve vědomí některých lidí může vzniknout nepochopení: "Proč ztěžovat cestu Domů? Vždyť Bůh naopak by měl ochraňovat své děti". Odpovím analogií trojrozměrnosti: my přece posíláme své děti studovat. A záleží nám na tom, aby naše děti nejen absolvovaly školu, ale také získaly určitou profesi, něčeho v životě dosáhly, aby se staly dobrými lidmi, alespoň v našem chápání. Každý má své vlastní chápání toho, co je to dobrý člověk. No, aby se staly dobrými lidmi, aby v životě našly samy sebe. No, je to trochu odlišné, ale alespoň přibližně.
A opět platí, to všechno bylo na žádost samotných lidí. Vždyť první lidé, vycházejíce ze zoroastrismu, sami požádali o tělo proto, aby mohli překonávat určité těžkosti, aby zaslouženě dosáhli Boží Lásky. No, a toto právě vytvořilo překážky. To právě přivedlo k tomu, že byl vytvořen hmotný svět, bylo vytvořeno tělo. Pak toto tělo bylo definitivně rozděleno na muže a ženu. No, a pak začaly záměny v pochopení Pravé Lásky na lásku lidskou.
Ovšem lidská láska, jak víme, je dočasná. Jednoduchý příklad – jak si vědomí hraje s lidmi. No, vznikla láska mezi mužem a ženou. Milují jeden druhého, ale myslí a chtějí někoho jiného. Je to láska? No, samozřejmě, že není. A tak to všechno začínalo.
To vše vlastně vytváří jisté potíže a dává vědomí určitý nástroj. Když se objevilo tělo, objevilo se rovněž vědomí. Jelikož byla těla rozdělena, vědomí dostalo velký zájem o „svou druhou polovinu". No, a opět platí, je to „jeho polovina“? Vznikl mýtus o tom, že "je potřeba najít vlastní polovinu", že „ona určitě existuje“ a podobně. A tak „reveň“ běhá a hledá svou druhou část.
Zajímavé, jistě. Zdaleka ne všechny legendy jsou prázdné, v některých je hodně smyslu. Prostě je třeba, umět je chápat.
Ž: Ano, velmi zajímavé, když vezmu do úvahy ještě to, co jste nám řekl dříve: že žena má více sil Allatu, ale je méně stabilní a muž je stabilnější, ale v něm je méně sil Allatu ve srovnání se ženou. Zde samozřejmě není otázkou, kdo má více, a kdo méně. Je to soupeření v myšlenkách – jsou to hry od vědomí. Ve skutečnosti všeho je pro všechny dostatek, pokud racionálně vkládáme svou pozornost. Otázka je v jiném, kam svou pozorností tyto síly Allatu přesměrováváš? Co v sobě hromadíš: smrt nebo Život?
T: Ano, je to vskutku zajímavé. Víte, teď už má člověk hlubší pochopení, do jak značné míry mu jeho vědomí komplikuje život. Jak vědomí vytváří spoustu spotřebitelských, negativních myšlenek, konfliktů mezi lidmi, mezi mužem a ženou a proč ve vztahu mezi nimi nejsou skutečné hluboké pocity. Chápeš, jak vědomí svádí a připoutává ženy k vnějšímu, odvádí sílu jejich pozornosti od pravé Lásky, od pravého Zdroje, který je v nich samotných. Jak je vědomí vrhá do svých lží, své vychytralosti, klamu, hromadění prachu (hmoty), do jakýchsi falešných cílů a jednoduše nutí utrácet život na tyto iluze.
Protože pokud se podíváte, tak čím žije žena ve svých myšlenkách? Na co utrácí život? Na magii: hledání vnější lásky, ztrátu a její návrat, na konflikty, na zaklínání. Čili samá magie.
A muži? Vždyť oni touží po Lásce. Ale vědomí, i zde všechno překroutí ve svůj vlastní prospěch, pro sebe, vnucuje ti takovouto hru v trojrozměrnosti, jejímž výsledkem je prázdnota a zklamání ve všem. A vědomí vtahuje muže do neuspokojeného egoismu, závisti, v neustálou konkurenci, v honbu za významností, dokazování, kdo je silnější, kdo je „namachrovanější“, kdo je bohatší. A v konečném výsledku k čemu to vše přivádí? K agresi, válkám, trápení. A tak stejně jejich vědomí jedná se ženami. Prostě jim vnucuje myšlenku, že mohou vlastnit ženu jako nějakou věc, což znamená, nikoliv milovat, být s ní v harmonii, ale právě vlastnit, jako věc. Čili zotročení vědomím božského principu…
A nyní si uvědomuješ, že dříve jsi právě takto žil, pod diktátem vědomí, že jsi neustále něco od ostatních pro sebe vyžadoval. Avšak hned vzniká otázka: "Opravdu pro sebe?" Tobě samotnému to přinášelo trápení. Nevěděl jsi o této vnitřní Boží Lásce a nerozvíjel jsi ji v sobě.
_____________
VIDEOTEXT
Bůh stvořil člověka dvakrát.
_____________
T: Takže při stvoření člověka byly dvě hlavní etapy: je to etapa… duchovního narození a etapa… přetvoření v materii… Teď se na chviličku zastavím a přece ozvučím ty myšlenky, které právě zazněly v hlavě. Myšlenky od systému, jenž se snažil vnutit svou hotovou výslednou odpověď, a málem jsem neozvučila, že „existovaly dvě hlavní etapy: před stvořením hmoty a po ní“. Systém se vždy snaží podstrčit a prosadit jako první myšlenku o jeho… v uvozovkách, takové své „super důležitosti“… vždycky se snaží prosadit významnost hmoty a přitom zastírá význam duchovního… A už pokolikáté se přesvědčuješ, jak důležitá je kontrola nad tím, co právě říkáš, a co chceš říct ty, a nikoliv tvé vědomí.
Ž: Ano, a jak řekl Igor Michajlovič, že říkat od vědomí a promlouvat od Ducha, to je zcela jiné. Protože vědomí vždy chce být partnerem pro Osobnost a což je horší, ještě i diktátorem. Avšak Osobnost – ona přece není partnerem, není otrokem vědomí. Osobnost je Pánem. Je právě ten, kdo financuje celou tuto prezentaci vědomí. Je ten, kdo nese odpovědnost za výsledky. Když o tom víš, je velmi snadné být sama sebou a nebát se odhalit své vědomí.
T: Ano, musíš být upřímný sám k sobě, upřímný v praxi…
Ž: Ano.
T: Takže, při stvoření člověka existovaly dvě hlavní etapy a klíčovým je zde právě moment volby člověka – volby sloužit Duchovnímu Světu dokonce i tehdy, když je uvězněný zde, ve hmotě.
IM: Zcela správně. Zpočátku se lidé rodili jako, řekněme malí andílci, rostli, rozvíjeli se a stávali se součástí Duchovního Světa. Neznali trápení, neznali zlo. Prostě radost, nádhera, dobře. Ale lidé si zvolili těžší cestu. Právě v zoroastrismu je správně řečeno, že přijali řešení, zdůrazňuji, lidé přijali řešení mít tělo a vzdorovat zlu. Tedy stát se materiálními.
T: Ano, v posvátných knihách zoroastrismu je zmínka o pověsti, že se Bůh zeptal lidí, zda je má chránit před Ahrimanem, anebo zda mohou sami, ale již v tělesné schránce, „v tělesné podobě“ s ním bojovat a zvítězit nad ním, a až potom se stanou nesmrtelní. A tak si lidé vybrali to druhé.
IM: Je to volba samotných lidí. Chtěli v tělech čelit Ahrimanovi, pod jeho mocí začínat, začínat z duality. Byla to seriózní volba a to proto, aby přicházeli do Duchovního Světa ne jako andílci, nýbrž jako Andělé. Toto bylo přeneseno do materiálního světa, kde se rodili lidé, rozvíjeli se a potom vědomě vybírali, že chtějí do Duchovního Světa. Radostně, zajímavě, když přicházejí Andělé, vždyť to je nádhera.
T: Uvedu rovněž zajímavý moment, že v knihách o zoroastrismu je řečeno, že Bůh Dobra (Ahura Mazda) stvořil svá stvoření právě v podobě duchovních bytostí. A ještě přesněji řečeno, On stvořil „duchovní obrazy všech stvoření“ a až potom stvořil materiální svět a dal stvořenému tělesnou podobu. A že Jeho stvoření, vtělené v „tělesné podobě“, dokáží přemoct Ahrimana a jím vytvořené zlo, že hlavními bojovníky s Ahrimanem jsou právě samotní lidé.
Ž: Ano… Ještě jeden z takových klíčových momentů, jež jsou tam poznamenány, že vítězství je možné pouze s aktivní účastí samotného člověka, že si člověk musí pamatovat, že pochází z Duchovního světa, že je duchovní bytostí a nikoli pozemskou a právě proto duchovní záležitosti jsou mnohem důležitější než pozemské.
T: Naprosto správně. Je tam poukázáno na to, že Ahriman chce velmi skrýt před lidmi to, co se ve skutečnosti s nimi stane, když budou následovat jeho záměry, čili skrýt trest za hříchy a „konec (veškerého) dění“. A co se týká Ahura Mazdy, tak Ten naopak, velmi chce, aby Ho poznávali, On je všem otevřený. A ještě zajímavá je zmínka, že po dosažení 15 let, člověk již musí znát odpověď na otázku, komu patří: Ahura Mazdovi nebo Ahrimanovi.
IM: 15 let bylo stanoveno později v souvislosti se zpožděním vývoje některých lidí. Avšak zpočátku to bylo 11-12 let. Do 11 -12 let musel člověk udělat své konečné rozhodnutí, komu bude sloužit.
Ž: Je to spojené se vzestupem?
IM: Ano, je to podmíněno druhým vzestupem a člověk již dělal samostatnou volbu, s kým bude: s Ahura Mazdou nebo s Ahrimanem.
Když se podíváme, v mnoha náboženstvích je zmínka o tom, že ďábel je mazaný a neviditelný, že se schovává před očima, a že stačí odhalit ďábla a ten hned ztrácí svou moc. Ve skutečnosti je zde hluboký význam. Už jsme mluvili o práci vědomí a podobně. Když si člověk začíná uvědomovat a chápat, že vědomí s ním hraje zlou hru, a že člověk nemá svou vůli, pouze plní vůli buď Duchovního světa, nebo systému materiálního světa, on si může vybírat, čí vůli bude plnit. I zde bych se chtěl dotknout takového momentu, o kterém jsme se již zmiňovali: člověk není Božím otrokem, v žádném případě. On se může stát pouze otrokem svého vědomí. To znamená, že člověk si může vybírat, komu bude sloužit: Ahrimanovi nebo Ahura Mazdovi, nebo, takříkajíc obvyklým jazykem současnosti, Satanu nebo Bohu. Komu on slouží? Pokud on slouží Ahrimanovi (Satanovi), tak se stává otrokem. A pokud slouží Bohu, tak se stává svobodným.
Т: Víte, ve své době se mě tato informace hluboce dotkla, že vše začalo a proběhlo zrovna kvůli lidské volbě. Vždyť právě to je Skutečné hrdinství… Pro vědomí ovšem, je obtížné pochopit důležitost a význam toho, co se děje. Vždyť ty se v podstatě nacházíš v hlubokém týlu nepřítele lidí. Protože jsi, jako Osobnost, uzavřen v konstrukci s materiálním tělem, s aktivním vědomím a ještě ze všech stran jsi obklopen umělým systémem.
Ž: Čili nacházíš se uvnitř mrtvého. A s rodným, s Živým tě spojuje pouze tvá Duše. A skutečně je nutné bezmezně Milovat svět Boha, abys měl tuto ohromnou sílu Ducha, postavit se systému, v němž jsi uzavřen a sloužit Duchovnímu Světu proto, aby ses vrátil Domů s vnitřním, zralým, skutečným vítězstvím…
T: Ano… Igore Michajloviči, zcela správně jste poznamenal, že staré legendy nejsou tak jednoduché, jakými se zdají na první pohled.
IM: Absolutně správně.
T: I v zoroastrismu i v křesťanství, vezměme třeba příběh o tom, že Bůh stvořil člověka dvakrát. Teď tuto otázku probíráme…
IM: Ano, v Bibli je popis, že Bůh stvořil člověka nejen šestého dne, ale i osmého dne. Ukazuje se, že ho stvořil ještě podruhé. Ale zde se to píše již úplně jinak: „I stvořil Bůh člověka z prachu zemského a vdechl do jeho úst dech života a člověk se stal živou duší“. To je kniha Genesis, kapitola 2, 7. verš, kdokoliv si ji může otevřít a přečíst.
Tak tedy, jestliže On ho poprvé vytváří k obrazu Svému a podobě Své, to znamená, že tvoří toho, kdo nemá tělo. Byla to oduchovnělá (duchem stvořená) bytost, nemateriální. A bylo jen otázkou času, kdy dozraje, spojí se a odejde již zralá. Ovšem zde vidíme, že osmý den Bůh stvořil člověka ze zemského prachu. Vlastně mnoho všeho se vztahuje k osmému dni. Setkáváme se s velmi zajímavým jevem, a pokud nyní pomíjíme Bibli, jako obnovenou verzi starobylých náboženství, a budeme vycházet ze samotných starobylých náboženství (ačkoliv i v pozdějších náboženstvích to zůstávalo, například je zmínka o tom v křesťanství, v islámu, i v mnohých dalších náboženstvích, hodně rozšiřená je rovněž v judaismu), tak proč právě osmého dne se člověku dávalo jméno a podobně?
T: Ano, mnoho národů zachovalo příběhy a posvátné tradice spojené právě s osmým dnem od narození člověka…
IM: Naprosto správně, protože právě osmého dne do lidského těla, jako do nádoby, vcházela Duše a vznikala Osobnost. A odtud jsou tato slova, že Pán Bůh „vdechl do jeho tváře dech života“, to znamená stvoření Osobnosti…
T: … s příchodem Duše.
IM: Ano. Potom Osobnost, nacházející se v lidském těle, dozrávala a musela se spojit s Duší.
T: Čili nacházejíc se uvnitř mrtvého, v samotném systému, nastaveném proti všemu božskému, přičemž uzavřený v části tohoto systému, ty jako Osobnost, jako Živý Duch, zůstáváš neposkvrněný ve své obětavosti, ve službě Duchovnímu světu, v znásobení duchovní Lásky, dokonce zde, právě v takových podmínkách…
IM: A přesně v tom je hrdinství. Proč se to právě tak stalo? Dokonce i pro rozum je v tom logika, protože živá bytost, která bojuje o život, která prochází nepřízní, vykonává určitý hrdinský čin: vítězí nad ďáblem, vyhrává svůj Armageddon a získává Život. A přichází zralý Anděl. A toto se stává skutečnou událostí, která se odráží v celé nekonečnosti Duchovního Světa.
Ž: To znamená, že uvnitř předem mrtvého se ty stáváš věčně Živým.
_____________
VIDEOTEXT
Uvnitř předem mrtvého
se ty stáváš věčně Živým.
_____________
T: Igore Michajloviči, teď jsme hovořili o stvoření prvních lidí a bylo by velmi zajímavé probrat ještě jednu velmi důležitou otázku. To, co se v různých náboženstvích nazývá hříchem a pádem prvního člověka, v křesťanství je označováno jako „prvotní hřích nebo dědičný hřích prarodičů“. A odsud vzniká pro myslícího člověka taková znepokojující otázka: „Jsem-li i já hříšný od narození, následkem toho, že lidé jsou od prvopočátku hříšní jako lidský rod? Jsem od prvopočátku hříšný, a co například moje děti, nebo nemluvňata, která ještě nic špatného neudělala?“
Zkrátka, co ví obyčejný člověk o tomto problému? To, co je psáno ve třetí kapitole knihy Genesis, že pád do hříchu byl spáchán prvním lidským párem – Adamem a Evou v ráji, kde oni, pokoušeni ďáblem, kousli do zakázaného ovoce ze „stromu poznání dobra a zla“ nebo jak mu ještě říkají „stromu života a smrti“. A na základě toho byli vyhnáni z ráje a stali se smrtelnými bytostmi, a proto se pozdějí stali všichni lidé hříšníky. A dnes existuje velmi mnoho různých výkladů tohoto příběhu z knihy Genesis.
Co děsí a trápí věřícího? Že je hříšný od narození, že je pošpiněn hříchem. Co uslyšel v chrámu? Že očista, osvobození od moci „dědičného hříchu“ se koná ve svátém tajemství Křtu – rituál, který v křesťanství je považován za duchovní narození člověka, to znamená, že jakoby formálně umírá pro hříšný život a rodí se již do nového požehnaného života. A že zejména díky Křtu, mu bude darována svoboda od tyranie ďábla. Lidé tomu věří, ale ve většině případu to vírou skončí. Jak je pravidlem, lidé spoléhají na rituál, ale ne na svou vlastní transformaci, ne na vnitřní práci na sobě.
Mezi teology různých organizací, vyznání a směrů také neexistuje společný názor na tuto otázku, každý se prostě odvolává na své autority, na ty, kdo, co, kdysi říkali o této otázce, o tom, zda je člověk od narození hříšný.
V podstatě Ježíš to neříkal, to řekli lidé. „Prvotní a dědičný hřích“ - to je čistě teologický termín v křesťanství. Do křesťanství byl zahrnut až 400 let po Ježíši, v době, kdy křesťanství získalo status státního náboženství. Obecně jako vždy platí: že i když lidé chodí kolem Pravdy, jakmile však se snaží pochopit rozumem, vzniká tento odvěký spor, kde správně musí být „čárka“, jak jste správně poznamenal.
IM: Když hovoříme o hříchu, je důležité pochopit, že člověk je od počátku svobodný a za ním není žádný hřích. Člověk – mám na mysli člověka jako Osobnost. Co to je "prvotní hřích"? Často v různých náboženstvích narázíme na to, že člověk je od prvopočátku hříšný. Avšak tady je třeba pochopit, co to je hřích.
T: Ano, otázka právě spočívá v tom, že pojem hřích, který spáchal první člověk, o jeho hříšném pádu, existuje také v pověstech jiných náboženství, například ve jmenovaném zoroastrismu. Ale vrátíme se k tomu později. Opravdu skutečně je velmi potřeba pochopit, jak to opravdu je…
IM: Prvotní hřích ve skutečnosti – to je moment prvního z nejprvnějšího hříchu, kdy člověk, jako Osobnost, uvěřil vědomí. Toto je první víra v lež. Právě toto je prvotní hřích. Když podlehl pokoušení od vědomí, jako Osobnost se nechal zlákat iluzí vědomí na něco materiální.
No, a následně můžeme prostě říct, že člověk jako Osobnost není od prvopočátku hříšný. Ale pak vzniká otázka: jestliže člověk jako Osobnost není hříšný, tak proč přechází do stavu subosobnosti, nebo, jak se říká v náboženství, proč se dostává do pekla, když není hříšný? Je zde ovšem takový pojem jako nečinnost.
Člověk jako Osobnost přichází na tento svět proto, aby získal svobodu od hmotného světa a spojil se s Duchovním Světem, tedy, aby přišel jako zralá bytost do Duchovního Světa. Ale kvůli jeho nečinnosti jako Osobnosti, kdy člověk žije světem iluzí a celou svou pozornost vkládá do iluze vědomí, do své nenasytné, iluzorní podstaty, jinak to ani nelze nazvat, on prostě promrhá svůj život. Je jako, řekněme, ženské vajíčko, které bylo neoplodněné. A taktéž Osobnost, jestliže „není oplodněná“, stává se subosobností. Samozřejmě pokračuje ve své existenci, jelikož zákon o uchování informací nikdo nezrušil a dokud je energie, dokud je nositel, informace bude existovat. Proto člověk zůstává právě ve stádiu subosobnosti.
Ale hřích, jako takový, zanikne, jakmile člověk jako Osobnost, zdůrazňuji, se osvobozuje od otroctví vědomí. Člověk začíná již existovat samostatně. Nedopustí se ničeho špatného. Své hlavní úsilí a veškerou svou pozornost dává zejména k Duchovnímu Světu, zpočátku k hledání této cesty a potom k setrvání v tomto stavu, dokud nezíská Život.
Takže hřích, jako takový – to je relativní pojem a spíše se vztahuje na Osobnost. Vše je jednoduché. Ve skutečnosti je vše jednoduché, velmi jednoduché. Je vědomí, je Osobnost, je Duše jako průvodce nebo řekněme transportní prostředek, můžeme ji tak nazvat. Pokud Osobnost stihla spojit se, tedy vymanila se z moci vědomí a shodila své okovy, tak uviděla realitu, procítila Duchovní Svět. A když procítila Duchovní Svět, tak již z něj nechce odcházet.
T: Ano, je to opravdu jednoduché. A snadno to můžeme pochopit, dokonce po přečtení v Pravoslaví, že původně člověk neměl zkušenost neblahodatného (nepožehnaného) stavu. Že pád do hříchu, jako takový, to je ztráta blaženého, vznešeného stavu setrvání s Bohem, to je ztráta Života v Bohu. A tato blaženost je spojena s přítomností v člověku od samotného stvoření milostí Ducha Svatého. A že v Prorocích působil Duch a učil je, i uvnitř v nich byl, i zjevoval se jim. I v Adamovi Duch, kdy chtěl, přebýval s ním, a Adam znal blaženost Boží Lásky.
Ž: … Ano, a že Duch Svatý je Láska a blaženost Duše… A kdo poznal Boha Duchem Svatým, ten nenasytně dnem i nocí prahne po Živém Bohu.
T: Ano… A to také vysvětluje, proč důsledkem odloučení od Boha se stala smrt: nakolik se člověk vzdálil od Boha, natolik se přiblížil k smrti.
IM: Ano. Když se Osobnost nachází v otroctví vědomí, žije iluzí, právě (vědomím) navozenou iluzí. Toto můžeme nazvat stavem hříšnosti. A samozřejmě, nikdo tě z hříchu nevymodlí. Nikdo ti ho nemůže odpustit, pokud ty sám neodejdeš. Jednoduchý příklad, vezměme starověk: člověk se nachází v otroctví u faraóna. Potkává stejného otroka a ten mu říká: „Ty nejsi otrok, jsi svobodný, můžeš jít, kam chceš. Okovů si nevšímej. Co na tom, že můžeš chodit jen na přesně určeném místě, jaký je v tom rozdíl, ty jsi přece svobodný. Buď spokojený s tím, co máš, raduj se, chval svého pána“. Protože právě pán je pro otroky bohem, on může s jejich životem udělat cokoliv. Ale opět platí, že život se zde rozumí jen jako dočasná existence. No, proto přemýšlejte sami.
T: Ano, otroci neznají Boha, proto jsou otroky. Vnímají svého pána jako Boha… Víte, chtěla bych se také podělit jedním okamžikem z mého dětství… Ovšem, v současné společnosti se nehodí hovořit o svých pocitech z dětství, protože vědomí vnucuje nějakou hru na obraz, autoritu, „obraz sebe, jako hodného“. Některé historky a vyprávění o sobě, podle názoru vědomí, mohou pokazit tvou reputaci. Ale upřímně řečeno, již mě omrzelo žít podle jeho pravidel… A když pro sebe přijímáš to, že „pravda je pro mě cennější“, pak se stává mnohem jednodušší ozvučit, jak vědomí pracuje. Takže v dětství jsem vskutku cítila v sobě „vtroušení“ špatného, této hříšnosti takřka, něco od Živočišné podstaty. Ale já jsem chtěla být tou hodnou. To špatné však neustále tlačilo a chtělo mě to tohoto stavu zbavit. Nicméně bylo to velmi dotěrné. Tehdy jsem ale nerozuměla tomu, proč se to dělo…
IM: Správně jsi vznesla otázku. Ve skutečnosti v dětství, obzvláště ve věku 5-6 let, no trochu starší, tak do 10-11 let, lidé cítí jakousi dualitu. Oni cítí, že jim vědomí něco navozuje. Oni cítí, že toto nechtějí, ale ono jim to vnucuje. Oni se nechtějí bát, ale přesto se bojí. Nechtějí konat špatné nebo lhát, ale lžou. Oni chápou, že něco v nich jim vnucuje dualitu. Avšak pokud jim nikdo nevypráví o Osobnosti, pokud je to pro ně skrytá informace, Osobnost ztrácí tu sílu pro odpor vědomí, nechápe, jak dosáhnout této svatosti, jak dosáhnout této svobody.
A co je to svatost? Je to především osvobození se z okovů vědomí, to je právě vykoupení z hříchu. Vykoupení z hříchu – to je právě odmítnutí diktatury vědomí, když se stáváš opravdu svobodným člověkem, to znamená Osobností, nezávislou na materiálním světě. Ale mnozí řeknou: „Jak můžeš nebýt závislý na těle?“ tělo je závislé, vědomí je závislé, Osobnost – ta jen dočasně přebývá tady. Co je důležitější? Je třeba se nad tím zamyslet.
Ale to neznamená, že je třeba ukončit, řekněme, veškerou komunikaci se svým vědomím, v žádném případě. Jakákoliv snaha urychlit proces – pochází z vědomí. Pouze vědomí může diktovat člověku spáchat sebevraždu, nebo taky: „Teď přijdeš k Bohu. Jen prostě lež, nic nedělej, nejez, nepij, zítra umřeš, pouze se modli – a přijdeš k Bohu.“ No, nikam nepřijdeš, staneš se subosobností. Proč?
Protože cesta k Bohu je především práce Osobnosti, je to její aspirace. Jestliže vezmeš a utrhneš nezralý plod – zůstane nezralý. Vše musí dozrát. Tak je to i zde. Jiná věc je to, že někdo dozrává dříve, někdo později. Ale po tu dobu, která je mu dána k přebývání zde (dokonce i když člověk mnohé pochopil, má právo odejít, začal Žít, došlo ke spojení), on stejně zůstane zde. Proč? Sloužit Duchovnímu Světu, protože je to potřebnost. A pokud nemá potřebu Sloužit, znamená to, že nedosáhl chápání Duchovního Světa, chápání důležitosti tohoto, není v něm celistvost. A to znamená, že je to iluze od vědomí, jen další iluze.
T: Mnozí lidé mají pochopení, že jsou blízko k Pravdě, ale vědomí…. Vědomí se skutečně bojí faktů a praxe.
Mimochodem, ještě je zajímavé, jak je zmiňován prvotní hřích v zoroastrismu. Zrovna dnes jsme vzpomínali na stvoření prvního páru lidí z reveně, o tom, co je napsáno v příběhu z 15. kapitoly „O podstatě lidí“, svaté knihy zoroastrismu „Základ stvoření“ (Bundahišn). A tam je zajímavé, že podle této pověsti, když se lidé přeměnili do lidské podoby (to znamená, když získali hmotu, tělo), tak čím i nadále Žili uvnitř sebe? Tím, čím skutečně byli podle svého Ducha. Žili Radostí, Radostí v Lásce Boží, tímto stavem duchovní blahodati (blažeností), jako zdrojem jejich pravého Života.
Podle pověsti, Bůh (v zoroastrismu Ho nazývali Ohrmazd, je to zkratka z Ahura Mazda) řekl prvnímu lidskému páru, kteří se jmenovali Mašja a Mašjana, že… Nyní budu některé momenty citovat… «“Stvořil jsem vás z nejdokonalejších a nejlepších pohnutek. Čestně konejte podle víry, mějte dobré myšlenky, říkejte dobrá slova, konejte dobré skutky a neuctívejte dévy“. A zpočátku oba si právě tak pomysleli, že pomyslí jeden na druhého, že on je člověk pro něj. A první věc co udělali… oni (právě takto) pomysleli… A první slova, která řekli, byla: „Ohrmazd stvořil vodu, zem, rostliny, živočichy, hvězdy, měsíc, slunce a veškeré blaho, jehož původ a plody – výsledek projevu bezhříšnosti”».
A důležitým momentem v pověsti je, že: "Mezitím se nepřítel dostal do (jejich) myšlenek a znesvětil tyto myšlenky. A oni zakřičeli: "Zlý duch stvořil vodu, rostliny, zvířata a všechny ostatní věci, které jsou pojmenovány“. Tato lživá řeč byla vyslovena pod vlivem dév a Zlý duch získal z nich (svou) první radost. Kvůli této lživé řeči se oba stali hříšnými a jejich duše (zůstaly) v pekle až do posledního vtělení“.
IM: Uvěřili vědomí… V daném případě, když probíráme zoroastrismus, ve kterém se vykládá o tom, že lidé pomysleli na špatné a Ahriman se zaradoval z jejich hříchu, tedy oni se postavili proti Bohu, proti Duchovnímu Světu, je to právě o tom, že oni uvěřili vědomí.
T: Ano, oni prostě uvěřili svému lživému materiálnímu vědomí.
IM: Správně. Čili lidé cítili, od začátku věděli, jako Osobnosti, že tento svět je stvořen Bohem. Ale vědomí jim vnutilo záměnu a oni tomu uvěřili. A oni řekli nahlas, že tento svět postavil Ahriman a že mu patří.
T: Ano, začali pronášet myšlenky a přání systému, že systém je jakoby tvůrcem světového řádu. To znamená, že začali sloužit ďáblu. Víte, to mi něco připomíná: Vesmírný rozum, Absolutno, ateismus, hmota je prvotní, Velký třesk, samoorganizace hmoty…
Ž: Tak-tak.
T: A pak se na příkladu alegorií příběhu o prvním lidském páru vypráví, jak probíhalo toto odcizování lidí od své pravé duchovní podstaty a převedení pozornosti již na myšlenky z vědomí. Podle příběhu, když vypili mléko bílé kozy, tak Mašja řekl Mašjaně, že: «“Radost má byla z toho, že jsem nepil toto mléko, a nyní, když jsem (ho) vypil, má radost se zmenšila a tělu je špatně“. Po této druhé lživé řeči dévovská síla se zvětšila…»
Ž: Takže došlo k vložení síly pozornosti, těchto božských allatovských sil, do myšlenek o zdraví svého smrtelného těla, do hmoty.
T: Ano. A pak je zmínka, že když si oni připravili první jídlo na ohni z masa ovce, tak jednu hrst hodili do ohně a řekli, že je to „podíl ohni“ a druhou hrst hodili k nebi a řekli, že je to „podíl bohům“. Ale „kolem nich prolétl pták-sup a ukradl toto maso, zatímco to první snědl pes“. Čili je to alegorie toho, že v trojrozměrnosti již začalo spotřebovávání sil Allatu na magii, na to, co je potravou pro systém. Tyto síly nebyly vloženy do znasobení Lásky a Radosti v Boží blahodati (milosti).
A pak čteme v příběhu, že „kvůli nevděčnosti, kterou projevili, dévy se rozlobily a (Mašja a Mašjana) začali mimovolně cítit (jeden k druhému) hříšný hněv. Oni se postavili jeden proti druhému, bili (jeden druhého), trhali (jeden druhému) vlasy a (škrábali) tváře“. Tehdy dévy zakřičely ze tmy: „Vy – lidé, uctívejte dévy, aby si váš dév zlosti odpočinul“. A dále se mluví o tom, že Mašja šel a provedl v podstatě magický rituál, a z toho dévy se staly ještě silnější, a oni oba (Mašja a Mašjana) se stali tak bezmocnými, že dlouhou dobu nemohli plnit to, co měli. A až po 50 letech od tohoto momentu se u nich objevily děti a potomci, kteří vytvořili lidské rasy.
Ž: Takže v podstatě hřích prvních lidí spočíval v tom, že oni uvěřili svému vědomí, začali ztrácet pocitové vnímání Duchovního Světa, hlubokou radost z komunikace s Ním. A prostě začali utrácet síly Allatu na lživé myšlenky, na myšlenky o zdraví svého těla, na pozemská přání – na magii. A koneckonců to je to, co se dnes děje u většiny lidí.
IM: A opět, co je příčinou? V daném případě je to vkládání své víry, svých sil do iluze, do klamu s nadějí, že se něco získá. Prostě je to počáteční stádium vývoje systému v lidském světě.
_____________
VIDEOTEXT
Člověk, jako Osobnost,
není od prvopočátku hříšný.
_____________
Pokračování příště…