První květnové dny roku dva tisíce dvacet pět byly pro miliony lidí na celém světě šokem. Živly nešetřily ani velkoměsta, ani vesnice. Kroupy, sníh, tornáda, písečné bouře - to vše se odehrálo během několika málo dní.
Co se děje s počasím a co lidstvu chybí k překonání klimatické krize?
Kataklyzmata jsou stále bleskovější, nepředvídatelnější a ničivější. Nikdo z nás už není v bezpečí.
Někteří tuto skutečnost nevidí, protože je zatím nepostihla. Nebude však trvat dlouho a všichni pocítí následky na vlastní kůži.
Dobrou zprávou je, že stále více lidí na celém světě začíná vidět pravdu a nazývat věci pravými jmény. Člověk, který sám sobě přestane lhát, začne přemýšlet hlouběji a klást si otázky: Jak jsme se mohli dostat až sem? Proč jsme mlčeli? Proč jsme nejednali dříve?
Uvědomění samozřejmě nepřichází ke každému ve stejnou dobu. Každý jsme jiný. Někteří z nás potřebují více času, aby si uvědomili jednoduchou pravdu, jiní si ji uvědomí rychleji. Bohužel, klima nám všem pomůže v tomto uvědomění. Otázkou je, zda budeme mít čas pochopit rozsah hrozby a správně zareagovat. Právě na tom závisí naše budoucnost.
Lidstvo má touhu žít a přání žít lépe. Chybí nám však to nejdůležitější - Jeden cíl. Bez něj naše existence ztrácí smysl. Bojujeme, aniž bychom chápali za co, každý sám za sebe.
Jestliže lidstvo nakonec najde tento společný cíl - přežít, zachovat planetu, chránit jeden druhého - pak budeme schopni překonat klimatickou krizi. To je to, co nám teď chybí ze všeho nejvíc: jednota a společný cíl.