Estas Tonne hovoří o tom, co pro něj znamená "být sebou". Vysvětluje vnitřní podstatu svých koncertů, vnímání a projevy Jednoty.
Ve videu byly použity záběry z filmu s Estasem Tonne Internal flight, a také záběry pouličních vystoupení a koncertů muzikanta v Německu, Itálii a dalších státech světa.
Estas Tonne. Být sám sebou.
Rozhovor s talentovaným kytaristou a hudebníkem Estasem Tonne.
Estas Tonne - hudebník, talentovaný kytarista, jehož dílo spojuje lidi ze všech koutů planety a odráží hlubokou krásu světa.
Vnitřní svoboda, vzlet, jednota vesmíru - pocity, které probouzí hudba vycházející z duše. Je to cesta ke své podstatě.
Maria: Dobrý den, drazí přátelé. Našim dnešním hostem je známý hudebník, kytarista - Estas Tonne. Dobrý den, Estasi.
Estas: Dobrý den.
Maria: Včera jsme byli na tvém koncertě. A před koncertem se promítal film, ve kterém se hovořilo o vnitřním vzletu. A několikrát zazněla otázka: „Kdo jsem?“ Chtěla bych se tě zeptat, jak chápeš, jak jsi poznal, Kdo je to ten – opravdový člověk?
Estas: Ve skutečnosti nemohu říct, že jsem něco poznal, prostě jdu po cestě, ano, a pozoruji. A na této cestě se toho velmi mnoho projevuje, ano. A to něco, co nazýváme „Já“ se projevuje neustále a ve všem. A tento film, to je ten monolog se sebou samým. Samozřejmě, i s toho se dá udělat nádherný obrázek. Skutečně velmi krásný obrázek tohoto vyobrazení. Ale stejně je to monolog. Jak o tom mluvit z obrazovky, že? Jak se o to podělit z pódia? U mě to také tak probíhá každý den. Mimo obrazovku, mimo pódium, každý den, při každém setkání to něco, to „Já“ se projevuje.
Maria: Můžeme říci, že existuje nějaké předurčení člověka mimo rámec všednosti.
Estas: No, hrajeme tuto zajímavou hru. Takovou, že přicházíme z nějakého uceleného stavu něčeho, co si nepamatujeme, ale chápeme, čemu nerozumíme, o čem je napsáno nesmírné množstí knih a mnoho mistrů o tom hovoří. My si nepamatujeme, co to je, že, a celý svůj život se k tomu vracíme.
Maria: Včera v průběhu koncertu jste vystupoval ve čtveřici s druhými umělci. Každý hrál svoji část. A každý byl ponořen do své hloubiny, ale přitom bylo cítit jednotu, sjednocení právě v této hudbě, v této symfonii. Došlo k tomu, že na pocitové úrovni nastalo takové procítění, že se všichni, jak muzikanti a autoři, tak i diváci stali nedílnou součástí toho, co probíhalo, právě tohotokonání v neviditelném světě. Chtěla bych se zeptat, co je tím místem, tou hlubinou pro každého, kde se všichni spojujeme, kde cítíme jednotu, kde nejsou hranice?
Estas: Na to je pouze jediné slovo... Láska... Prostě máme zkreslenou představu o tom, co to vlastně je. Ano, jsme přesvědčeni, že láska k člověku, láska k vlasti, láska dokonce k Zemi, laská k práci – je tou pravou láskou. A částečně je to pravda. Ve skutečnosti je to stav, je to něco nerozdělitelné. Ano, to znamená, že se v této fyzické podobě snažíme přiblížit k tomu, co ve skutečnosti jsme. Protože, když se, například, u nás posouvá vnímání toho světa, ocitáme se v tomto stavu. Mnoho, je velmi mnoho způsobů, jak to dělat. Pro mě je to stále v první řadě cesta hudby. A smysl je v tom, že toto setkání čtyř, řekněme, v tomto případě osob, je to hlavní. Protože bez této touhy se toho dotknout..., každý se v tomto rozděleném stavu snaží toho dotknout, důvěřuje tomu, protože ví, že to existuje. Že to je. Nemusí to být bezpodmínečně ideální. Nemělo by to být vypilované, vyleštěné. Nemusí se to blýskat. Že? Jak nás tady učí, co je to láska? Co je to důvěra? Co je to krása? Že krásase má lesknout právě tak, že musí být obloženáhvězdami na Hollywoodském bulváru…Vidím v tom v první řadě souhru se všemi, se všemi elementy.A, samozřejmě, je možnéodehrátkoncert, který je celý nacvičený do detailu,každé slovo. Nejen hudebního, alekaždé slovo, každou frázi. Stačí jen vyjít na scénu a dělat pantomimu s mikrofonem v ruce. Ale v první řadězáleží na to, zda ten, kdo to bude dělat, on nebo ona, zná pravdu. I lidé to budou cítit. To už je úplně jiná hra. Pro mě to znamenáponořit se do této lásky. I když jsem sám nebo s druhýmimuzikanty nebo tanečníky, nebo básníky – je to úžasný pocit důvěry jeden k druhému, že můžeme. Jak individuálně, tak i společně. A to se už rozšiřuje do dalších sfér činností, nejen na scéně a v hudebním světě.
Maria: Čím se chceš podělit skrze svoji hudbu s lidmi? Co odráží, co sebou nese?
Estas: Ve smyslu ideje?
Maria: Ve smyslu nitra, co cítíš?
Estas: A co jsi cítila ty?
Maria: Jednotu, lásku. Splynutí všech lidi v jedno. Pocítila jsem, že to cítí všichni, a já cítím všechny.
Estas: Všimla sis přítomnost nějakého vnitřního odporu? Docházelo k němu? To znamená negativní mysl, zapínala se během toho všeho?
Maria: V samém začátku koncertu – ano. Přicházely každodenní myšlenky, nějaké nedodělané věci, všechno možné. Přicházely, asi první půl hodiny: i během promítání, i na začátku koncertu. Dokud jsem jim nakonec nepřestala dávat pozornost, dokud jsem se neponořila jednoduše dovnitř. Stačilo na to půl sekundy, možná méně – okamžik. A bylo to. A dál už všechno bylo.
Estas: Děkuji. Děkuji, že ses podělila. Faktem je, že pokaždé v sále, řekněme, ve kterém se může nacházet 800 - 900, 1000 lidí nebo mnohem víc. Na ulici, zkušenost, kterou jsem měl. Všichni přichází se svým kufrem. Nakolik je jejich kufr prázdný, je právě tím faktorem prožití toho, co se stane tento večer. My všichni v sobě neseme velmi mnoho všeho. A taková cesta nám dává příležitost pročistit se, odpustit, něco uvidět. Pustit to, co není možné nést dál. Ani já jsem o tom nikdy nepřemýšlel, i když byly takové okamžiky v životě, určitě, že jsem chtěl změnit svět... Dnes prostě jen rozdáváme květiny. Jen tak, a co jiného dělat? Co jiného tady dělat? Vydělávat jen tak peníze není zajímavé.
Cestovat jen tak, určitě, není zajímavé, protože k vidění toho bylo už hodně. Jen tak jdeme po cestě a rozdáváme to, čím se můžeme podělit. Vždyť nejde o to rozvěsit velký transparent a napsat na něj „Wake up“ - probuďte se. Jde o to, prostě žít svou pravdu, opravdovost, svoji zkušenost. Ponořit se do ní. Ať by byla jakákoli: bývá složitá, bývá lehká, bývá absolutně nepředvídatelná. Ale v tom spočívá krása života,že nevíme,co se stane. Pokud se někdo naladí rychleji, lehčeji se to nese, lehčí je všechno to „harampádí“ společně zvednout, že? Jestli lidé přišli s velkým očekáváním toho, proč tady přišli: někdo se přišel podívat na kytaristu, někdo přišel srovnávat, někdo si přišel poslechnout svoji oblíbenou píseň, ale v tom je právě odraz toho, že už přišli s nějakým nákladem a s nějakým předpokládáním něčeho. Je to jako očekávat, že zítra bude krásnépočasí a ono není. Konec. To je katastrofa - není krásné počasí. Řekl jsem: „Dnes chci krásné počasí“, ale ononení, proto nebude tančit. Tančit můžeme tehdy, pokud jsme otevřeni tomu, co se nám otevírá, co se projevuje.
Nepřemýšlím nad tím, abych doručil nějakou tu„zprávu“. Jediná, co mě vede - je být sebou, protože znám rozdíl. Když se snažíme být sebou, vybudovat to – nejsi skutečný, nefunguje to. Pokud důvěřujeme tomu, co nazýváme Sebou. Nazýváme to různými jmény. Jesti tomu důvěřujeme, potom nádherné květy rozkvétají.
„Staň se sám sebou, vždyť ty v sobě máš zrno Pravdy. Tělo člověka je jen schránkou pro duši – zdroj jeho Podstaty. Najdi to Jediné a poznej Jeho. To je to nejdůležitější. Když poznáš zrno Pravdy, poznáš i sebe.“ Z knihy Anastasie Novych „Allatra“
Maria: Můžeš poodhalit, jakou ohromnou sílu v sobě nese Vděčnost?
Estas: Vděčnost. To je velmi důležitá součást našeho života. Přičemž ne jenom vděčnost určitému člověku. Podobá se to putování, nazval bych to takovým hudebním dobrodružstvím. Účastní se ho mnoho lidí. Jak je možné nepoděkovat za toto všechno? Jak je možné nepoděkovat za Dar? Jsme přece vděční za to, když dostaneme květinu nebo se někdo usměje. Je to cítit. A je to prosté. Nevím… Je to součást života – Vděčnost.
Maria: Co je podle tebe štěstí? Stav štěstí?
Estas: No, je to asi takhle… Přibližně, že?
Je to stejné jako, co je to láska? Je to přibližně to samé… Tj. spouští se označeni čehokoli. Spouští se označeni „Co je láska“ a „bla-bla-bla...“ Co je to štěstí a„bla-bla-bla…“.
Ano, je pro to velmi mnoho vysvětlení.
Maria: Může štěstí záviset na vnějším nebo na ničem vnějším nezáleží?
Estas: My jsme přece téměř bohy, ale ne tak docela. Stále nás to všechny zmítá, emočně nás to háže po celou dobu z jedné strany na druhou. To znamená, že můžeme všichny tyto životní vlny prožívat v závislosti na tom, nakolik jsme „napojeni“ v tu či onu chvíli, tak by se to dalo říct. To znamená, že trochu více energie a je jednodušší být šťastným. Sám sedět někde v horách, to je báječné. Vracíme se do města – a přichází taková nádherná zkouška pro naše štěstí.
Ano, to znamená, že je nutné se častěji napojovat, napojovat se.
Maria: Na vnitřní zdroj?
Estas: Není nic jiného. Protože nic jiného neexistuje. Není nic jiného! Láska – to je celistvost. Když někdo říká „Já a Ty“ – to už je rozdělení.
Maria: Co si myslíš o životě v míru, přátelství, je nutné projít nějakou tu zkušenost, jak jsi říkal, získat zkušenost. Například, stalo se to, že jsme získali zkušenost. Ano, nepohodli jsme se nebo tak něco... Učinili jsme rozhodnutí.
Estas: Tak třeba dva bratři, řekněme, že se pohádali. Podaří se jim udobřit? Je taková možnost. A možná není. Existuje mnoho příkladů, že lidé v rodině spolu nemluví mnoho let, vlastně se odcizují jeden druhému. No, a tak to je asi ve všem. Je tu taková možnost. Dojde-li k tomuto smíření, záleží na všech faktorech, které jsou v tom zahrnuty. Jak jsou na tom tyto dvě individua, nebo tři nebo čtyři, nebo deset. Harmonie je v každém z nás, ale je v nás přítomen i tento ničivý element, proto není možné přijímat správná řešení, spravedlivá rozhodnutí, pokud jsme „odpojeni“.
Maria: Od vnitřního Zdroje?
Estas: Pokud jsme odpojeni, jednoduše, od Zdroje. Můžeme to nazvat „Vnitřní Zdroj“, „Vesmírný Zdroj“, „Bůh“ - jak se komu líbí. Ale pokud jsme „odpojeni“ od tohoto Zdroje, nemůže dojít ke smíření. Protože smíření – není ve vnějším. Souboj, ten pokračuje. Opět, uvnitř nebo vně – to není důležité. Dokud existuje nějaký ten odpor, smíření není možné.
Ano, známe takové příběhy: dva nejlepší kamarádi se pobili. Nebo dokonce ještě nebyli žádnými přáteli, pobili se, z celé duše, a potom se stali přáteli na celý život. Skvělé, že? A to je vše. Pfft... A je to pryč. Už tam není žádný odpor. Žádný. Může se stát cokoliv, samozřejmě. Právě teď mluvíme jako by vznešeným jazykem, a hned se zase uzemníme, na tom pozemském. Je to přece část. Všechno je propojeno.
Chtělo by to, samozřejmě, všechny posadit, aby meditovali. Sedm miliard lidí by sedělo a meditovalo, ale to je nemožné.
I kdybychom nevím jak chtěli žít v této harmonii. Ano, to, k čemu, snad, všichni tíhneme. Také existují ty elementy, které podporují i něco jiného.
Maria: To znamená, že je to volba?
Estas: Ano, můžeme hovořit o volbě. Ale ve skutečnosti, my doopravdy nechápeme tuto hru. Myslím si, že je potřeba o trochu více dávat lidemznalosti o tom, co se s námi děje v tomto stavu. Poté bychom mohli k tomu přistupovat více uvědoměle. To by umožnilo rychlejšínávrat do tohoto stavu a z něho přijímat řešení.
A z něho být.
Člověk mnohému nevěnuje pozornost, pokud to nezná. Ale stačí, aby se skutečné znalosti dotkly jeho čela, Duše se probudí a on nabývá Moudrost. A Moudrost plodí konání... Člověk věří rozumem, ale Zná Duší. Z knihy Anastasie Novych „AllatRa“
Maria: Velmi ti děkuji. Jsme velice vděční za to, že se uskutečníl dnešní rozhovor. Děkuji
Estas: Děkuji.
Děkujeme všem, kteří se účastnili tvořivého procesu výroby tohoto videa.