Lidem je již dávno známo, že znečištěná voda procházející močály se čistí. A jakmile byla objevena tato schopnost „přírodních filtrů“ v 18 – 19 století, v období průmyslového rozvoje, začaly se splaškové vody z měst odvádět do nedalekých okolních bažin, což výrazně snižovalo znečištění životního prostředí. V roce 1953 Käthe Seidel z Institutu Maxe Plancka v Německu vyprojektovala a vybudovala umělý mokřadní ekosystém (Constructed Wetlands) pro očistu odpadních vod, čímž došlo ke skutečnému převratu v oblasti kanalizací a v oblasti projekce a výstavby ekosystémů.
V současné době existuje nespočet druhů umělých močálů a jejich konstrukce, které umožňují čištění průmyslových a komunálních odpadních vod se neustále vylepšují. Jejich použití má několik výhod. Močály nepotřebují dodatečný zdroj energie. Chybí zde náklady na elektřinu. Nepotřebují komplikované a nákladné technické vybavení. Jsou spolehlivé a snadno ovladatelné. Jsou schopny pracovat v sezónním přerušovaném režimu, střídat intenzivní zátěže a prostoje. Umělé močály pracují i v zimě pod sněhem a ledem. Na pohled vypadají půvabně a mohou být ozdobou každého pozemku.
Dřív byla jedinou nevýhodou jejich velikost. Ale v posledních letech se podařilo tuto otázku vyřešit zdokonalením konstrukce mokřadních ekosystémů, a tím také zmenšit jejich plochu z 5–7 m2 (na jednoho člověka) na 1–2 m2. Umělé močály je efektivní využívat tam, kde je nutné provádět očistu vody před tím, než se dostane do vodních nádrží, aniž bychom se museli obávat znečištění podzemních vod. Proto jsou důležitou složkou rybničních ekosystémů zajišťující požadovanou kvalitu vody.
Ale co jsou to vlastně umělé močály? Je to takový malý bazén plný štěrku, písku nebo jiného biologicky aktivního substrátu, skrze který se protékající voda čistí. V substrátu rostou vlhkomilné nebo vodní rostliny, které pomáhají udržovat dané podmínky práce ekosystému. Důležitými jsou v procesu očisty vody také mikroorganismy, které žijí v kořenové biomase nebo v substrátu. V uzavřených močálech protéká voda pod povrchem substrátu, a v otevřených voda neustále nebo periodicky pokrývá povrch substrátu. A na základě toho, jak se voda pohybuje skrze substrát uzavřeného typu, se močály dělí na vodorovné, svislé nebo s kombinovaným prouděním. Každý typ má své výhody a nevýhody.
Abychom si mohly svépomocí postavit umělý močál s horizontálním tokem vody (ve které není přítomna odpadní voda z toalety), musíme v zemi vykopat podlouhlý otvor hluboký 50–60 cm s mírným spádem na jednu stranu. Poté na dno a boky umístíme nepropustnou fólii a do nejhlubší části vložíme drenážní potrubí, které zasypeme štěrkem. Do štěrku zasadíme (co 50 cm) orobinec nebo rákosí. Do tohoto močálu se znečištěná voda (ze sprchy nebo pračky) přivádí z protilehlé strany, než je umístěno drenážní potrubí. Získanou očištěnou vodu můžeme například použít pro zalévání rostlin na zahradě. Pro vybudování účinného moderního močálu s vertikálním tokem vody a několika po sobě jdoucími buňkami schopnými zcela očistit všechny odpadní vody, včetně vody z toalety, je nezbytná konzultace s odborníky na ekologické inženýrství.
Tyto močály jsou schopny, při jejich aplikaci, stát se dostatečně energeticky účinným technickým řešením pro očistu odpadních vod. Zveme vědce a všechny zainteresované k diskuzi o možnostech využívání umělých močálů.
Pokud jsou Vám známy další technologie, které jsou schopny pomoct lidem v měnící se klimatické situaci ve světě, posílejte je na adresu [email protected] s poznámkou „pro Klimat-kontrol“.