V tomto videoblogu se Nikol dělí o pochopení na vlastní životní cestě.
Rozdělení lidí na duchovní a neduchovní
Odkud se berou šablony, že duchovní člověk je lepší: je něco víc než ostatní, odlišuje se od všech ostatních lidí a vede zvláštní způsob života?
Je absurdní hodnotit duchovní projevy dle vnějších rozdílů a příslušnosti k čemukoliv. Reálný růst člověka probíhá především díky jeho práci nad sebou, což není vidět obyčejným okem.
Může žít naprosto obyčejný život, stejně jako všichni. To znamená, že se v ničem nebude lišit, avšak jeho vnitřní složka bude mluvit sama za sebe. A lidé, kteří také pracují na sobě, budou především cítit právě toto jádro.
Duchovní autority
Když se orientuješ na vnitřní pocity, tak můžeš procítit, zda od člověka vychází Pravda nebo lež od vědomí. Vždyť lze mluvit velice přesvědčivě, sedět celé dny v meditacích, ale přitom přemítat o koblihách.
Ze slov duchovního člověka je cítit pravda, ale nestojí za to si z něho dělat autoritu. Znalosti jsou dány všem, a nepatří nikomu konkrétně. Každý se o ně dělí přes prizma vlastní zkušenosti, a všichni lidé jsou zde ve stejných podmínkách, všichni jsme spolucestující a pomocníci.
O dvojí povaze člověka
Z pořadu „Vědomí a osobnost. Od předem mrtvého k věčně živému“ víme, že každý z nás má prvotní a druhotné vědomí, existuje složka živočišná, a ta je součástí materiálního světa a existuje složka duchovní – Osobnost.
Při výchově svého „zvířete“ je třeba držet ho na pevném vodítku, nedovolovat mu hodnotit jiné lidi a převádět pozornost na vnější.
Každý prošlapává svou vlastní stezku a nikdo za něj neprojde jeho cestu. Je možné jen pomáhat bližnímu, ale neobviňovat a hledat příčiny nezdarů v jiném.
Jak být cílevědomým
V představeném úryvku z pořadu Igor Michajlovič Danilov říká, když míříš k životně důležitému cíli, tak běžíš k němu, aniž by ses ohlížel po stranách, pokud však jdeš kolísavě, zastavuješ se popovídat si jednou tím, pak s druhým, pak nikam nepřijdeš, protože to je pohyb bez cíle.
„To je člověk, který jednoduše chce přestat existovat. A zde je záměna – přestat existovat. On právě získává existenci, ale ne Život. A na dlouho, dlouho, dlouho. To znamená, subosobnost, ta přece neumře.“
Komu patří Láska, která nás naplňuje
Když začíná člověk v duchovních praktikách cítit blahodať a pozorovat její viditelné působení na lidi kolem sebe, tak vzniká pokušení si to přivlastnit. Stačí jen na sekundu přijmout hloupou myšlenku od pýchy, že to je „moje Lásku“, tak ji ztrácíš. Následuje – stesk a smutek.
To se podobá sta krokům dozadu, a je třeba vše začínat od začátku, vždyť tato Láska – není tvoje, ty jsi pouze nástroj, jelikož ty – jsi součástí Světa Duchovního. Člověk cítí tuto sílu uvnitř, a tak si ji začíná pro sebe egoisticky čerpat, přitom se ukolébává iluzí, že už je prý „svatý“, zatímco ve své podstatě je jen „kamenem u cesty“.
Nejdůležitější a klíčový bod je – skutečně se sám naučit generovat Lásku v procesu práce nad sebou.
Být čestným ve vztahu k sobě
Když chceš vnitřně růst, když je Bůh na prvním místě, tak strháváš veškeré masky vědomí, přestáváš žít touto vnucenou iluzí, chápaje, kdo je úhlavní nepřítel na cestě k cíli.
Pomáhají v tom pořady s účastí Igora Michajloviče Danilova a knihy Anastasie Novych, kde lze čerpat čisté Znalosti.
O hlavním cíli v životě duchovního člověka
V závěrečném videu Igor Michajlovič shrnuje podstatu:
„Člověk tady nemůže nic vlastnit, a nemůže disponovat něčím, co by bylo cennější než reálný Život.
A svobodu získává jen tehdy, když hlavním cílem jeho života je právě dosažení tohoto prahnutí a když se soustředil na Život, no řekněme to takto. A pak on ji získává. Čili když se větší část sil, které byly dány pro dosažení Života, vynakládá na získání Života. Právě tato vnitřní celistvost, právě vnitřní naplnění a celistvost, řekněme, v duchovním smyslu, právě ta Láska a vnitřní svoboda, právě tento Život dává. Toho je ale třeba dosáhnout. Je třeba tuto svobodu získat.“
E-mail pro komunikaci: [email protected]